Mapa Hlavního města

 

Pět stříbrných I

 

Art by Tamo Juhola

Třeskot rozbíjejícího se skla. Praskot lámajícího se dřeva. Zapadlou uličkou se nesly i vzteklé výkřiky. Malý, chechtající se Kobold vyběhl tryskem zpoza rohu a za jeho zády se jen těsně mihl hozený nůž. Naprázdno se odrazil od cihel budovy, zatímco úlisné stvoření uhánělo dál. Podráželo nohy kolemjdoucím a kutálelo se mezi obřími koly těžkopádných povozů. Tisklo si na prsa kožený batoh. Tak pevně, jako kdyby v něm vězelo vlastní srdce. Utíkalo napříč Kamennou čtvrtí s větrem v zádech, a ani se neohlíželo zpátky. Ačkoliv mělo ve svých stopách rozzuřené pronásledovatele. 
,,Yarku! Zab ho! Kde kurva vězíš?!" zařval z plných plic Aiden, až zelená kůže v jeho tvářích začala měnit barvu. Půl-Elf se stále statečně držel na nohou, ačkoliv už ho začaly pálit plíce. Vsadil do luku další šíp, ale vystřelit se neodvážil. Ulice před ním byly příliš plné. Hlava na hlavě. Zatnul zuby a zavrčel jak vzteklé zvíře. 
Kobold se rozchechtal hlasitěji a s vítězoslavným ryčením se chystal zahnout za další roh. V návalu euforie ovšem nestihl zareagovat na železem pobitý kyj, který ve vteřině z jeho hlavy udělal trhaný salát. Čerstvá krev zbrodila dlažbu a batoh letěl vzduchem tam, co zbytky Koboldího těla. Rozložitý a svalnatý Ork, který opustil úkryt za rohem, radostně zapumpoval paží. Smál se tak nahlas, až mu černý gambeson bez rukávů na těle nadskakoval. Rychlým pohybem setřepal z kyje krev a prohrábl si macatou rukou tmavý vous.
,,Bum! Až ke hvězdám, nádhero." pronesl Yark a vytrhl mrtvému Koboldu z paží batoh. Hodil jej do rukou právě dorazivšímu Aidenovi. 
,,Ty ses snad posral?! Vždyť jsi mohl zničit zboží! Nezaplatili by nám ani měďák." rozčílil se Aiden ještě víc a poklepal si prsty na spánek. 
,,Proto jsem mířil na tu jeho hnusnou palici. A že to byl panečku zásah!" ušklíbl se pobaveně Yark a mrkl. V návalu domýšlivosti zvedl ruce nad hlavu a zatnul svaly tak, až se mu světle hnědá kůže napínala. 
Aiden zakoulel očima a klekl si. V rychlosti nahlédl do batohu a kontroloval balíčky zabalené v tuhém papíru. Jen zázrakem to přežily všechny. Zhluboka si oddychl, protože alespoň jedna starost spadla z jeho ramen. Teď se ještě nenechat chytit Hlídkou. Utáhl šňůrky batohu a hodil sis jej na rameno vedle svého luku. Pak kývnul hlavou na Yarka a oba se urychleně vytratili. Dříve než zahnívající Kobold přitáhne pozornost čehosi víc než mrchožroutů. 
Byla to už nějaká doba co Aiden naposledy dělal poslíčka. Ale zoufalá doba si holt žádá zoufalá řešení. V tomhle městě se sice dala najít spousta práce. Jenže u většiny pracovních míst se jen stěží dal očekávat zisk okamžitě. Aiden takovou trpělivost neměl, a ačkoliv Yark se neštítil dělat ledacos, i on by nakonec raději cítil rychlejší peníz. 

Společně opustili Kamennou čtvrť a zamířili skrz Ishkensag do Zlaté čtvrti poblíž přístaviště. Tam je zajímaly především zadní uličky a zapadlé kouty, kde se pohybovalo cokoli jen ne poctiví obchodníci. Černý trh tu vzkvétal také. Jen bylo potřeba projít přes kanalizaci a dvojici vrátných, která absolutně neznala úsměv, a člověk se rázem ocitl v podzemních norách kde se dalo sehnat opravdu vše. Nelegální látky a exotické zboží všeho druhu. Společnice z cizích krajů. Monstra na zápasy. Kouzla a svitky, ze kterých by se místním čarodějům zatočila hlava.
Aidena a Yarka ale nezajímalo nic z toho. Zamířili do místní, největší budovy která připomínala spíše vosí hnízdo. Byla stejně odporná zvenku i zevnitř. Naštěstí nebylo potřeba dostávat se do hlubších útrob. Zastavili se oba dva u pivem potřísněného pultu, na jehož druhé straně se rozvaloval tlustý Skřet a dloubal se špičkou nože mezi zuby. Pozornost jim začal věnovat až tehdy, když na pultu přistál kožený batoh. Nahlédl dovnitř a začal počítat a kontrolovat balíčky. Vyskládal je vedle sebe do komínků, načež sáhl kamsi dolů a s výrazem neskutečného pohrdání hodil Aidenovi pět stříbrných mincí.
,,Pět stříbrných? Pět zkurvených stříbrných?! Tak hele! Za to riziko si zasloužíme mnohem víc! Naval zlatou!" utrhl se na něj Aiden. 
,,A já bych zasejc chtěl Nebeskej palác a princeznu dvakrát denně. Každej máme svý nesplněný sny, poslíčku posranej." odvětil Skřet s pokrčením ramen a vrátil se k dloubání mezi zuby. 
,,Tohle je exkluzivní a čistý zboží na to Oliverovo svinstvo. Uvaří z toho tunu dávek svýho prachu!" snažil se dál vyjednávat Aiden. Praštil do pultu oběma rukama, až balíčky nadskočily. ,,Kde vůbec je Oliver?! Chci s ním mluvit osobně." 
V návalu vzteku si ale nevšiml, že Skřet nepůsobí až tak drobně. Když se obludná kreatura zvedla ze židle, byla vlastně o dvě hlavy větší než Aiden. Naklonila se k němu tak blízko, až cítil odporný puch hniloby z jejích úst, a opravdu nedokázal udržet oční kontakt. Raději o několik kroků ustoupil, dokud mohl.  
,,Oliverovi takový dvě zasraný trosky, jako vy, nestojí ani za to, aby si s něma vytřel prdel. Tak esli se ti tvoje vejplata nelíbí, stě pokračuj a my tě zabijeme a vezmem si to zpátky." pronesl až s nebývalým klidem Skřet. Dával však v každém slově najevo, že tady je Aiden podřadný. Podřadnější než židle, na které obludnost seděla. 
Než mohl Aiden cokoli víc dodávat, Yark ho poplácal rukou na prsou a rychle svého přítele tlačil ven. Do bezpečí. Jen hněvivě cenil spodní tesáky. Taky se mu takové pohrdání nelíbilo. Ale naprosto chápal, že v některých situacích je lepší stáhnout ocas a pádit, než se semele něco mnohonásobně horšího. Dvojnásob ve společnosti jako byla tato. 

<------------------------------>

Jako zpráskaní psi opustili Zlatou čtvrť a vrátili se zpátky do Kamenné. Do Podseknuté ulice, která se nacházela na vzdáleném jihovýchodním bloku, sousedícím těsně s čtvrtí Chudinskou. Bylo to jedno z mála míst, které Aiden mohl nazývat domovem. V Podseknutý vyrůstal, takže tu znal téměř kdekoho. Věděl kdo tu prováděl jaké neplechy. Kdo se dokázal prodrat do Kamenný a založit si tam řemeslný podnik. A leccos dalšího. On sám zatím neměl to štěstí vlastnit nějakou nemovitost. Ale pronajímal si pokoj u paní Marinety z Dolu, ve kterém spali nasáčkovaní všichni tři. On, Yark... A Tilish. Ta se dnes vyjímečně nikde nepotulovala. Postávala před vchodem a s rukama založenýma na hrudi civěla kamsi do nebes. 
,,Na co zase vejráš?" zeptal se Aiden. Odpovědi se ovšem nedočkal. 
Zíral na zírající Ještěranku, a vyčkával. Na jejích mléčně bílých šupinách se odrážely paprsky zapadajícího slunce, a jen občas se jí ze rtů minul rozeklaný jazyk, aby olízl narůžovělý čumák. Úzké zorničky v modrých očích se ani nepohnuly. A jak Aiden ztrácel trpělivost, přistoupil k Tilish blíž a píchl jí prstem do hrudi. Nemusel se bát že zasáhne něco citlivého. Tilish stejně prsa neměla. Nečekal ale že dostane facku hřbetem ruky až tak rychle. Jen to mlasklo. Yark se bouřlivě rozchechtal, až se za břicho popadal. 
,,Dala jsem ti snad svolení na mě hrabat?!" ozvala se Tilish podrážděným, přesto jemným a okouzlujícím, hlasem a upravila si přiléhavou košili. Mrskla hbitým ocasem ze strany na stranu a zasyčela. 
,,Tak já tě příště praštím rovnou, aby ses probrala." utrousil s ušklíbnutím Aiden a mnul si rudý otisk dlaně na tváři. ,,Na co jsi vlastně tak zírala?" 
,,Ale to je jedno." povzdychla si Tilish a vrhla poslední zasněný pohled kamsi do nebes. Než se vrátila myšlenkami i očima na zem. ,,Tak co? Posrali jste to, nebo vám něco zaplatili?"
,,Eeeh... Mohlo to mít lepší bonusy." Aiden natáhl ruku s pěti stříbrnými vpřed. 
Tilish se mírně sklonila a do dlaně mu pohlédla. Otevřela oči dokořán a pomalu zas založila ruce na hrudi. Když se narovnala, dívala se na Aidena takovým tím pohledem, kterým jasně dávala najevo že ona byla tou, kdo měl pravdu. 
,,Ale já jsem vám to říkala. Říkala jsem vám, že práce pro toho zkurvysyna Olivera je mrzká a ubohá. A to máte ještě štěstí, že vás nezabili." Tilish vytáhla z kapsy svých kalhot kousek čehosi zabaleného v papíru, a začala to po rozbalení blaženě olizovat. 
,,Fajn. No tak příště zkusíme tvůj nápad. Spokojená? A vůbec... Pojďme se někam napít." pokrčil Aiden rameny a mávl rukou. Nevrlý, frustrovaný a vyčerpaný udával cestu. 
,,Ještě pořád se můžeme nechat nalejt do Hlídky. V Chudinský platí za čištění kanálů prej hezky." navrhnul tiše se chechtající Yark. 
,,Bych se radši zabila rovnou sama, než lízt do kanálů v Chudinský kde jsou krysy větší než kočky, a sliz co taví trubky." ucedila skrze zatnuté zuby Tilish. 

Společně zamířili do nedaleké krčmy Medvědí brloh. Tamní Trpaslík, jménem Balvan kterému podnik patřil, už je znal dobře. Pálil vlastní kořalku a měl to nejlibovější vepřový široko daleko. Naštěstí mu zatím nestihli nic dlužit. Protože prát se s Balvanem je jako mlátit hlavou do zdi. Aiden byl svědkem toho, co dokázal Trpaslík nadělat s problémovým hostem. Dnes večer tu byl ale celkem klid. Ale i přesto, že si Aiden dopřával pátý korbel piva a druhou skleničku kořalky, jeho nervy byly stále na pochodu. Pěstí praštil do Yarkova rozložitého ramene. 
,,Ty... Yarku... Co bys vůbec dělal, kdybys měl peníze?" zeptal se ho již přiopilým hlasem. 
,,Kdybych měl peníze?" zopakoval Yark a mávl ve vzduchu velikou pintou. Hluboce se zamyslel. Drbal se u toho v nakrátko ostříhaných, mastných vlasech. ,,Tě ani nevim. Ale říkal jsem si že by bylo hezký táhnout zpátky do Nakyrimu. Tydle města mě moc nebavěj. Ale hej... Já budu dělat ledacos dokud mi zaplatěj." zachechtal se a praštil Půl-Elfa do zad tak, až mu vyrazil korbel z ruky. 
Aiden se zasmál s ním a jakmile popadl dech, zase se narovnal. Tentokrát se otočil na Tilish, a okamžitě trnul hrůzou. Protože Tilish si zrovna cpala do chřtánu holuba. Jakmile si všimla, že je pozorována, ztuhla a jen koulela očima. Aiden opravdu netušil, co je víc fascinující. Jestli to, jak dokáže být Tilish občas tak... Animalistická, nebo skutečnost že v krčmě odněkud dokázala vytáhnout holuba. Skutečně moc se modlil, aby to bylo něco z ulice a ne nějaký Balvanův mazlíček. Zatvářil se strašlivě znechuceně, a nedokázal uvěřit tomu, že s ní spí v jedné místnosti. 
,,Aby fef nepofral..." zahulala Tilish a v rychlosti polkla. Vyplivla pár peříček a narovnala se zpět do plné krásy. Štíhlou rukou si přejela šupiny na hladké hlavě. ,,Mám hlad a těch tvých nuzných pět mincí nám žaludek fakt nenaplní." 
,,Dokud se nepokusíš sežrat mě, dělej si co chceš." Aiden se oklepal jak mokrý pes a zahleděl se urychleně zas jinam. ,,Ale kdybys měla peněz víc... Co bys dělala?" 
,,Pff!" Tilish se usmála a otočila se na stoličce, aby se mohla zády opřít o bar. Zahleděla se do skleničky s kořalkou. ,,Šla bych do Bílý skály v Loranii a koupila tam tu nejhonosnější vilu. Každý čtvrtý den bych pořádala banket, a každý šestý bych si dopřávala nespoutané orgie. Lidi by si moje šupiny zamilovali." 
,,To... Je fakticky DOST specifické přání." Aiden na ni vyvalil oči a musel si je promnout. Pak na ni pohlédl znovu. Tuhle Tilish znal jen velmi málo. ,,Ty? Loranie?" 
,,Ále... Je to jen přání. On i život tady není až tak špatný. I když žít ve vnitřním městě by bylo... Lepší." Mávla rukou nad hlavou a tiše se zasmála. Pak se k němu naklonila až podezřele blízko. Podíval se jí do očí a uhádl co by jí asi zajímalo. 
,,Já? Ha! Těžko říct, hele... Bylo by skvělý vyrazit na jihovýchod do Dálav. Ale tam je prej jen prérie a písek. Tak možná... Koupit nemovitost v Emeraldovém háji? Sice bych byl furt ve městě, ale mít stromy nad hlavou a zeminu pod nohama..." Aiden pohodil hlavou a uchechtl se. V porovnání se snem Tilish se ten jeho zdál být takový skromný a bledý. 
Všichni tři se ponořili do těžkého ticha, a schovávali tváře do nové várky pití. Každý ztracený ve vlastních myšlenkách. Dokud Aidenovi nezačaly docházet peníze, a nezbývalo mu než vytáhnout oněch pět stříbrných. Byla to hodně malá rezerva, která jim zaplatí tak posledních pár týdnů bydlení u paní Marinety z Dolu. Převaloval ty mince v rukou a přemýšlel. Váhal. Zvažoval. Když byl na pochybách, začal přemýšlet znovu. 
,,Víte co děláme blbě?" ozval se zničehonic Yark a s burácivým říhnutím plácnul oběma rukama do baru, až jeho kyj nadskočil a skutálel se dolů. Jeho dva společníci na něj upřeli zvědavě oči. ,,Chytáme se samejch malejch rybek. Takhle to ale nejde, že ne? Chceme peníze? Pak musíme zkusit něco fakt... Velkýho!" roztáhl paže do stran. 
,,Velkýho? A jako co? Jako že máme udělat banku? Nebo snad vykrást Nebeský palác? Rozveď to, ne?!" naléhal Aiden. Oči mu zvědavostí hořely. 
,,Dostat se do Nebeského paláce je prej překvapivě snadný. Ale dostat se ven je už absolutně nemožný." řekla s lehkostí zamyšlená Tilish, hledící do stropu a drbající se na elegantním krku. ,,Plus teda že jen úplně pošahaný debil se pokusí lézt drakům do baráku. TĚM drakům. Hmmh..." 
,,Jenže to je to, přátelíčci. Sláva a bohatství se nezískává doručováním zásilek. Potřebujeme... VELKÝ!" Yark rozpřáhl paže znovu a tentokrát tak prudce, až málem sletěl ze stoličky. 
Hned po jeho slovech se vzduchem začal nést hluboký a hřmotný smích Balvana. Zatímco čekal na další objednávku, leštil hadrem skleničky. Trpaslík měl občas nepříjemný zvyk někde být, aniž by si ho kdokoliv všimnul. V jeho pohledu ale bylo zcela patrně znát, že skupina jako ta Aidenova není první, a nebude ani náhodou poslední, která probírala u jeho baru smělé a velkolepé plány. Nahnul se k nim a hodil si hadr přes svalnaté rameno. 
,,Pánové... A slečno... Vysmál bych se vám do xichtů, jaký jste blázni a poslal bych vás spát. Ale jste sympaťáci. Takže vám možná dám dobrej tip, kde začít s tím, co by mohlo bejt... Velký." mluvil Balvan spiklenecky tišším tónem, zatímco si mezi prsty kroutil jeden konec kníru. Načež se zas narovnal a zamrkal. 
,,Nu dobrá, Balvane. Ale to bude určitě něco stát, že jo?" Aiden se k němu nahnul blíž a opřel se o bar lokty. Netrpělivě klepajíc zatnutou pěstí o dřevěnou desku. Díval se Trpaslíku do očí, ale měl pocit jako kdyby hleděl do chřtánu hory. 
,,Zas tak super významná informace to neni. Ale je to jeden starej, známej kterýmu vděčím za příspěvek na založení hospody. Nech mi tu těch pět stříbrnejch, synku." Balvan se široce ušklíbl a položil před Aidena skleničku s kořalkou. Na účet podniku. 

Posel do města ohně a kovu

Úpatí hory Dol-Golrod v těchto časech připomínalo kus plesnivějícího sýra provrtaného červy. Z puklin a mnoha otvorů se k nebi natahovaly krátké komíny, z nichž se řinula mračna páchnoucí po chemikáliích a po pálícím se uhlí. Trpaslíci, žijící uvnitř, byli právem považováni za elitu ve vývoji technologií. Ale jejich okolí za to platilo strašlivou cenu. Vanara se rozhlédla, a jejím tělem projel mráz tak silný, až se jí naježilo peří. Jižně, kam až oko dohlédlo, se roztahovaly mokřady plné slizké, černé vody. Na mnoha malých ostrůvcích sice rostly stromy. Ale ty byly nyní holé a úplně mrtvé. Přežít tam mohly snad jen noční můry. Neklidně zaklapala zobákem, načež složila šedá a okrová křídla na zádech zatímco si rukama přitahovala modrý plášť více k tělu. Útěchu hledala v tisknutí Isharonina slunce, jež se jí houpalo na krku na zlatém řetězu. 
,,Jojo. Černý vody. Těm bažinám se zdravá hlava vyhejbá." prohlásil plukovník Mart, a vyklepal si fajfku o hrudní plát. Jen aby ji mohl naládovat znovu. Rudé a černé barvy naznačovaly že je z pluku speciálního zaměření. Na špinavé, zarůstající tváři měl stoický výraz. Ten se ale změnil, když zaslechl táhlé pískání po kterém se ozvalo strašlivé zaburácení. ,,Aha?! To nebyla šestipalcovka. To bylo něco masivnějšího." 
,,A co že to mělo býti? Bitva? Kouzlo?" zeptala se Vanara a otáčela hlavou do všech možných stran, vydávajíce neklidné, houkavé zvuky. 
,,Testovací území." odpověděl plukovník Mart naprosto klidně. 
,,Prosím?" Vanara natočila hlavu nechápavě do strany. 
,,Řikám! Testovací území. Přece nebudou pálit tam dole. Dyť by se zasypali." Mart svá slova specifikoval a mávl naprázdno rukou. 
Vanara nad tím zkoušela přemýšlet, a párkrát i otevřela zobák že by kladla další otázky. Ale pak to raději nechala být. Měla jakési tušení, že by se jí moc přesnějších odpovědí stejnak nedostalo. Zavřela oči a snažila se ignorovat štiplavý vzduch, který ji pálil v plicích. Určité vysvobození přišlo v okamžiku, kdy plukovník Mart hvízdl a uháněl do nedaleké šachty. Tam se o Vanaru začala pokoušet panická ataka, protože ve stísněných prostorách byla opravdu hodně nesvá. Přešlapovala z nohy na nohu a klepala do podlahy svými okovanými pařáty. Musela se donutit aby vstoupila do kabiny výtahu, který se posléze s hrůzou nahánějícím kodrcáním rozjel kamsi dolů. Proklínala tyhle Trpasličí rozmary a nechápala, proč prostě nemohla jít hlavní městskou bránou. Dost záviděla, že plukovník Mart se zdál být naopak klidný jako balvan. Tenhle Trpaslík si tuhle cestu nejspíše projel už tolikrát... 
Jak cesta níž pokračovala, zjišťovala že ztrácí pojem o čase. Nedokázala určit, zda-li cestují minuty nebo už celou hodinu. Netrpělivě klepala jedním drápem do podlahy a prsty zatínala do vlastních paží. Až náhle kabinu konečně zalilo oslnivé světlo. Na malý okamžik byla jako slepá. Ale pak si její oči navykly a ona hltala výhled na rozlehlou halu, největší jakou kdy snad viděla, plnou výhní, kováren a vysokých pecí. Bylo to strašlivé horko a dusno. Rachot řetězů se mísil s bušením kladiv. Fascinovaně hleděla na samohyby v různých stavech rozložení. Na odlité hlavně děl zavěšených na hácích. Tohle pro ni byl hodně jiný svět.
Z fascinace ji vytrhlo až zarachocení kabiny za zády. Sotva se ohlédla, spatřila plukovníka jak se vrací zpátky na povrch. 
,,Hej!" vykřikla poplašeně, ale bylo pozdě. Frustrovaně zaklapala zobákem a zakoulela očima. ,,Zatracení podzemšťané." utrousila tiše a smířila se s tím, že bude muset najít adresáta svépomocí. 
Rozhlédla se zmateně po okolí, a možná snad byla raději že se jí nikdo nevěnuje. Zdejší Trpaslíci pracovali tvrdě a s plným nasazením. Rušit je by mohlo znamenat problémy. Vydala se po dobře zvýrazněném chodníku napříč pracovišti a ze zvědavosti kroutila hlavou do všech směrů. Vždy byla zvědavá, odkud se mechaničtí golemové vlastně berou. Netušila že se až tak precizně skládají po částech. Píchlo jí však bolestivě u srdce, když si musela připomenout že se dívá na stroje války. 
Možná je lepší, že se mnou princezna Isaia neputovala. Tohle by se jí nelíbilo. Pomyslela si v duchu a odhrnula si plášť z ramen. Bylo tu jako v pekle. Ačkoliv už se tu necítila stísněně, stejně se těšila zpátky na otevřenou oblohu. Podzemí není nic pro Pterany. 
Zastavila se na rozcestí a pohlédla na rovnou a vyklizenou plošinu. Ohromil ji doslova obří a masivně vyhlížející golem. Pancéřovaný titán, veliký jako dvoupatrová budova. Za ohlušujícího pískání vypustil oblaka bílé páry, a dal se do těžkopádného pochodu. Když ji míjel, cítila jak strašlivě se pod každým jeho krokem chvěje podlaha. Do tváře ji praštil žár kotlů uvnitř, a takhle zblízka mohla vidět velikánská, klapající ozubená kola. Pracující písty a temný olej odkapávající ze škvír. Na tohle bude asi zapomínat jen stěží. 
Náhle se polekala, když někde začal zběsile řinčet zvon. Zaslechla výkřiky a zvuky připomínající boj. Přicházelo to právě z plošiny. Na nic nečekala a obratně se rozběhla vpřed. 

<---------------------------------->

Mezi rozložitými krabicemi a důlními vozíky napočítala tři Trpaslíky. Byl mezi nimi i Rudý princ. A proti nim... Minimálně dvanáct, třináct menších strojů humanoidního vzezření. Kostlivci z kovu navlečení do robustních zbrojí. Vznesla se do vzduchu a ostrým výpadem ťala jedním ze spárů. Okovanými drápy otevřela jeden ze samohybů jako plechovku. Na zem se začaly sypat úlomky a rozlámaná kolečka. Naneštěstí na sebe upoutala pozornost. Dva další stroje se proti ní agresivně rozběhli. Odrazila se a mocným mávnutím křídel zamířila za okraj plošiny. Koutkem oka zpozorovala jak stroje bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy skáčou, a... Jeden jí vyrval hrst ocasních per. S bolestivým vřísknutím udělala otočku a sledovala jak se oba stroje řítí kamsi do hlubin, a jak se rozbíjí o kameny. Byla zděšená. 
Ani nepřemýšleli. Prostě viděli cíl a šli po něm. Mihlo se jí hlavou. Rychle se ale dala dohromady a střemhlav zaútočila podruhé. Naletěla na další ze strojů a srazila jej tvrdě na podlahu. Zatnula do něj drápy obou nohou. Ačkoliv neměla tušení kde mají slabá místa. Normální žijící tvor by byl dávno mrtev. Ne však tento protivník. Tloukl Vanaru do končetin tak dlouho, dokud z něj nevyprchal všechen olej. V momentu zaujetí chybovala, protože až pozdě spatřila ruku, která se jako kobra natahovala po jejím hrdle. Studené prsty se však nehybně zastavily jen kousíček od jejího hrdla. Vydechla a s naprázdno otevřeným zobákem hleděla, jak princ Laif zezadu rve holou rukou ze samohybu jeho drahokamové jádro, čímž jí zároveň možná i zachránil život. 
,,U zasraných hvězd!" zaklel hněvivě Laif a odhodil jádro samohybu do rokle. Ignorujíc přítomnost Vanary. 
,,Netuším kde se vyskytla chyba, milorde! Asi špatně vyřezané jádro. Možná Zřídlo, v němž se nabíjelo, bylo zkažené." mluvil urychleně honosně oděný Trpasličí řemeslník a otíral si rukávem z čela pot. Tím samým rukávem pak otíral hlavici pracovního kladiva. 
,,Chyba, chyba... Nestalo by se to, Akame, kdybys mě kurva poslouchal!" zařval z plných plic Laif a stanul nad Trpaslíkem jako hora hněvu. Přiložil si ukazováčky ke koutkům rtů. ,,Podívej se na má ústa, a poslouchej, ty palice pitomá. Nepotřebuji, aby ti golemové uměli myslet. Já je nepotřebuji lepší! Potřebuji je E-FEK-TIV-NÍ! Spolehlivé. Nenáročné. Aby je uměl opravit i pěšák v poli."
,,Dobrá, dobrá. Dobrá! Uděláme nějaké úpravy." hanbou zrudlý Akam vytáhl notes a začal tužkou urychleně škrtat spoustu řádek. Pár papírů vytrhl a zmuchlal. Zapisoval si do písmene nové příkazy. ,,Tohle holt vyřadíme úplně. Tohle vymažeme... Snažíme se dělat mistrovskou práci."
,,Tvá mistrovská práce nebude chodit po univerzitách a po chodnících noblesních čtvrtí. Bude se brodit sračkami a bahnem. Vyser se na okázalost a drama!" Laif máchl pažemi do vzduchu a zajel si prsty do zplihlých, rudých vlasů. Frustrovaně práskl dračím ocasem o podlahu, až kostěná čepel na špičce vykřesala jiskry, a zavrčel jak týrané zvíře. Byl z tohohle handrkování už vážně unavený. 
,,Uhm... Princi Laife." ozvala se Vanara, a jen ztěžka odtrhla pohled od znehybnělého stroje před sebou. Vidět vyhasínající oči něčeho neživého pro ni byla novinka. 
,,Žádné další experimenty. Není na ně prostor, Akame. Tuhle řadu roztav. Začni znovu." Laif mávl rázně paží a vložil si do úst cigaretu, kterou si žhnoucím palcem zapálil. 
,,Roztavit celou sérii? Jste si skutečně jistý? Mohli bychom ještě využít... Třeba..." Akam stáhl rty do úzké linky. 
Vanara začala být netrpělivá. ,,Princi Laife!" 
,,Co je?!" vyštěkl Laif a prudce se otočil. Konečně ale začal brát na vědomí, že tu nějaká sova existuje. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, a zase cigaretu vyplivl. Vidět tu paladina z Isharonina chrámu bylo... Nezvyklé. 
,,Paladin Vanara. Pteran ve službách Isharon, a momentálně pravá ruka princezny Isaii." provedla hlubokou úklonu, při níž roztáhla křídla do plné šíře. Jakmile se narovnala, zas je složila na zádech. Natáhla paži s dopisem mezi prsty. ,,Nesu psaní. Do vašich rukou osobně. Přímo od Ní."
,,Hmm... A proč má sestra nedorazila osobně?" zavrčel tiše Laif a roztrhl dopis zuby. Ihned se začetl do jeho řádek. Hněvivý výraz povolil. Načež nadzvedl obočí. Pak se zatvářil zas zadumaně. Až nakonec hodil hlavou dozadu a zhluboka, frustrovaně zachrčel. 
,,Provádí... Inu... Přípravy. Na Váš specifický..." 
,,Den kolektivního utrpení. Samozřejmě." přikývl Laif a chvíli dopis obracel v rukou.
Oficiálně se to nazývalo Den soudružnosti. Nebo tak nějak. Byl to jeden konkrétní den, během kterého se sešli všichni Čtyři, a většinou se podnikaly nějaké společné aktivity. Jeden celý den v přítomnosti všech jeho sourozenců, jehož účelem byla familiérní pospolitost a relax. I když slovíčko relax zde bylo hodně odlehčené, protože být na jednom místě s Kaelasem a se Zitrem, to zahrnovalo absolutně cokoliv. Jen ne relax. Účast byla povinná. V životě a nejspíš dost možná i po smrti. Pro Laifa to většinou byl den promrhaných hodin, které by jinak mohl strávit prací. Bojem. Nebo napravováním nepořádku v dokumentaci jistých Trpaslíků. Složil dopis a zasunul si ho do náprsní kapsy. 
,,A já už úspěšně zapomněl, že se to koná. Zatraceně! Tak snad příště." povzdychl si a pokynem ruky dal najevo Akamovi, že tady se skončilo. 
,,Hádám, že právě proto vám lady Isaia posílá psaní. Asi předpokládala že..." Vanara se zasekla, a při pohledu do princových očí si byla jistá, že nedopovědět je ta správná možnost. Rychle se ohlédla jinam a nervózně houkla. 
,,Mimochodem... Fajn výpady. Ale příště protivníka studuj až bude mrtvý." poznamenal Laif zatímco společně s ní mířil k tunelům, vedoucími ven utajenými oklikami. 

Když stanuli na úpatí hory, nacházeli se více západně. Vzduch tu byl čerstvější a výhledy rozhodně hezčí než na jihu. S unaveným povzdychnutím si protáhnul kosti a zatímco si zapaloval další cigaretu, bylo mu divné, že Vanara jen stojí a zírá. Na něj. Podrážděně zavrčel mezi zuby a zvedl k ní hlavu. Očekával že poletí pryč. Pozvedl obočí a natáhl ruku k nebi. 
,,No? Zprávu jsi předala. Můžeš plachtit." zakroutil nevěřícně hlavou. 
,,Milorde... Nejsem tenhle typ sovy." Vanara se načepýřila. Uražená a dotčená. Tiše štěbetala. ,,A navíc bylo psáno, že vás mám doprovázet. Princezna chce mít absolutní jistotu, že nezapomenete. Znovu. Je to na spodním řádku."
Laif popotáhl dlouze z cigarety a zas vytáhl dopis z náprsní kapsy. V první chvíli si myslel, že Vanara si vymýšlí. Ale dopis měl Isainu oficiální pečeť. A když jej znovu četl, skutečně nalezl slova, která přehlédl. Tam na konci. Isaia uměla být i v psaní skvěle pasivně agresivní. S hlubokým a těžkým povzdychnutím si přiložil dva prsty na kořen nosu.
,,No do prdele... Jaké mám štěstí." zaklel polohlasně a smířil se s tím, že po několik následujících dní se Vanary nezbaví. Pozvedl k ní ukazováček. V jasně varovném tónu. ,,V tom případě ale dávej pozor na to, v jakém množství ke mě budeš hrnout připomínky. Jinak... Tě oškubu jako kuře." s pobaveným ušklíbnutím se odvrátil. 
A zatímco Vanara zaraženě jeho slova zpracovávala, než vzlétla zpátky na nebesa bez jakýchkoliv omezení, Laif se vydal pěšmo na sever. Do Gryffího vrchu, odkud už snadno sežene nějaký povoz do hlavního města. 

Mossy Haven

Art by Abraham Hunter

Kazeta s nahrávkou hladce vklouzla do přehrávače autorádia. Na malý okamžik se uvnitř starého pickupu rozléhalo jen praskání a nezřetelné přeskakování zvuku. Po několika minutách se ozvala slova. Klidná, vstřícná a věcná. Patřila muži, který zjevně předčítal z papíru. Místy cosi prohodil bokem. Uhlazená mluva naznačovala vysoké vzdělání. Začal se ptát.
,,Řeknete mi své jméno?"
,,Laif." Ozval se kdosi další. Tento hlas byl mnohem hrubší. Neotesanější. Dotyčný se zdál být nevrlý a netrpělivý.
,,Kompletní jméno, prosím." Naléhal ten první.
,,Vždyť to tam máte napsaný! Přímo tady!" Zmíněný Laif si hlasitě povzdychl. Bylo možné zaslechnout papír vytrhnutý z rukou. ,,Zvaný Ničitel, Lord a pán říše Ishkensag. Jako kdyby tady tahle sračka něco znamenala... Pro vás, tady, jsem jenom Draconis Ignis."
,,Jak jste se dostal sem k nám?" Pokračoval vzdělaný tázající.
,,Skrze takzvanou..." Laif si povzdychl znovu a ještě mnohem nevrleji. ,,Časoprostorovou bouři, která se kdovíjak prohnala napříč dimenzemi. Musíme to papouškovat znova, Gilberte?!"
,,Odpovídej na otázky. Jak s tebou bylo zacházeno?" Usadil ho Gilbert zpátky. Musel tuto otázku zopakovat ještě dvakrát.
,,Dostal jsem se do spárů korporace Ganopolis Military and Non-human Research." Laif rezignoval a vydal nelidské zavrčení. ,,Byl jsem testován, zkoumán, bla bla bla..."
Pickup najel na hlubší výmol, jehož vlivem kazeta poskočila. Zatímco se vůz smýkal z jedné strany silnice na druhou, protože řidič se věnoval více mapě než řízení, přehrávala kazeta zase jen soubor nesrozumitelných zvuků a šrumů. Auto srovnalo směr a jen tak tak minulo okolo projíždějící, troubící kolonu karavanů. Na podlaze se kutálel beznadějně rozlitý kelímek vlažného kafe. Kazeta úspěšně naskočila. Jaksi se posunula o kus dopředu.
,,...jak osm let jsem jim tam z Vedení doslova tahal trny z prdele a doručoval Vám, vědátorským, ty vaše vadný kusy. Práce za prací. Konflikt za konfliktem. Čemu se culíš, Gilberte?! Jen tobě jsem tu kůži zachránil nejmíň třikrát."
,,Já vím! Já vím. Pobavila mě ta myšlenka, že už alespoň chápu proč ti přezdívali Mezikontinentální kalamita." Gilbert se tiše zachechtal. ,,Poslední otázky. Pro kompletní záznam. Co s tebou bylo dál?"
,,KONEČNĚ jsem byl označen za bytost nepředstavující nebezpečí pro tento svět." V Laifově hlase byla slyšet naděje. ,,Mám potvrzení. Mám ty vaše cejchy. Jsem zproštěn služby a výzkumu. Jsem asi náležitě a zaslouženě svobodný."
,,Pokud i nadále zůstaneš bezproblémovým, a nebudeš dělat potíže které by vyžadovaly vyšší zásah." Napomenul ho Gilbert přísnějším tónem. ,,Co budeš dělat teď? Když jsi volný."
,,Já... Vlastně ani sám nevím."
Nahrávka se ponořila do hlubokého, tíživého ticha. Desítky mlčenlivých sekund se protáhly na minutu. Až potom se znovu ozval hlas. Laifův.
,,Chtěl bych si najít nějaký kus půdy. Zašít se někam daleko. Víš co, Gilby... Vybudovat nějaký... Místo kterýmu bych říkal domov. Jo. To bych sakra moc chtěl. Nic moc velkýho. Malej domek. S pevným plotem kolem."
Nahrávka skončila. Kazeta se s několikerým, tichým kliknutím vysunula z přehrávače. Bylo třeba ji otočit. Ale k tomu už se nedostalo. Byla vrácena zpátky do palubní přihrádky. Hned poté se totiž vozidlo zastavilo. Motor utichl a na vedlejší sedačku dopadla pomuchlaná mapa. Nejvýraznějším bodem, poblíž pobřeží, bylo městečko Springdale. V záplavě zeleně, daleko na západě, pak bylo několikrát zakroužkováno místo nesoucí jméno Mossy Haven. Vedla k němu jedna jediná, nepříliš dobře značená cesta.
Laif zatáhl ruční brzdu a vystoupil. Pohlédl na rzí pokrytou, kovovou bránu na níž visela dřevěná cedule s laicky napsaným jménem nemovitosti, a s ještě víc zašlou cedulí oznamující nemovitost na prodej o kousek níž. Inu... Byl... Doma.


Brána byla solidně zatuhlá. Aby ji Laif dokázal otevřít, musel skutečně dost zabrat. Panty povolily neochotně a s velmi hlasitým vrzáním. Otevřel obě křídla dokořán a rovnou si zapisoval do pomyslného seznamu první věc, kterou bude muset vyřídit. Zanechal auto stát před vjezdem a pěšky se vydal vstříc stavení, které bylo zdálky vidět. Čím víc se ovšem přibližoval, tím víc vynikal skutečný, ubohý stav usedlosti. Nebyl to ani dům. Byla to... Prastará vykopávka.
,,Do pekelný řitě a zpátky..." Laif si odplivl a posunul si na hlavě kšiltovku. Zůstal zírat s otevřenou pusou několik minut. A měl k tomu nakonec docela dost důvodů.
Farmářský domek musel být opuštěný celá desetiletí. Fasáda se na mnoha místech odlupovala. Bylo vůbec štěstí vidět odstín původní, modré barvy. V jednom místě se propadal kus střechy. Okna v přízemí byla rozbitá a vymlácená, a úplně stejně na tom byly i ty v prvním patře. Půda nyní nepochybně náležela divokým holubům. Malá veranda se stříškou se prohýbala pod tíhou let a opotřebení úplně stejně. Kamenné základy budovy někdo posprejoval graffiti a jakýmisi symboly.
A když následně vzal Laif za kliku, zůstala mu v ruce. Zatímco dveře spadly jako prkno na podlahu, kde s ohlušujícím prásknutím zvedly mračna prachu. Naštěstí uvnitř to vypadalo lépe. Ne tedy o moc. I zde byla na zdech spousta graffiti.
,,Jedna chodba se schodištěm. Tři místnosti. Z toho jedna je kuchyň." Mumlal si tiše pod nosem. Všiml si že v jedné místnosti je celkem pohledný krb. Věnoval mu jen krátký pohled než vyrazil do patra. Pod jeho nohou se propadlo jen šest schodů.
S úlevným oddychnutím shlédl přes chatrné zábradlí a zahleděl se do potemnělé chodby. Tady nahoře byly místnosti čtyři. Plus rezavějící žebřík vedoucí na půdu. Naprázdno polkl a sebral odvahu aby po něm vylezl. Musel do poklopu udeřit pěstí, aby jeho panty povolily. Na hlavu se mu sesypal další prach. Kromě toho zaslechl i cosi dalšího. Tiché mručení a přežvykování. Jakmile si jeho oči přivykly na tmu, zahlédl kdesi v rohu pár blýskajících se očí. Byl to mýval. A zrovna si vydatně pochutnával na holubech. Nehodlal se s ním jakkoli přít, takže poklop urychleně zabouchl. Přidal si na seznam pasti na hlodavce.
,,Rustikální ale zachovalý... Rustikální ale zachovalý!" Křičel vzteky když opustil chátrající budovu a zvedl v pěsti letáček kanceláře nemovitostí. Usedlost Mossy Haven na něm vypadala podstatně lépe. ,,Se poseru! Proto to bylo tak levný, že jo... Zatracený realiťáci!"
Musel si vsunout mezi rty cigaretu. Zapálil si ji plamínkem, který se mu zrodil s hravým jiskřením v dlani. Několikrát hluboce potáhl a obrátil svoji pozornost k druhé budově na pozemku. Stodola. Kdysi bývala červená. Teď... Podléhala stejné zkáze jako farmářský domek. Na malý okamžik ho však vytrhla z frustrace, a vzbudila v něm novou vlnu zvědavosti. Dokouřil cigaretu a zašlápl ji těžkou botou.
Dvojkřídlá vrata byla napůl otevřená. Zkusmo za jedno vzal. Šlo otevírat podstatně lépe než příjezdová brána. Nad hlavou se mu pohupovala kladka, která s poryvy větru úpěnlivě skřípala. Také by potřebovala olejovou lázeň. Ale později. Zatřásl hlavou a vstoupil do přítmí stodoly. Pod nohama cítil pohyb drobných kamínků. Když shlédl dolů, spatřil ohlodanou kostru koně na které nezůstalo absolutně nic. Poklekl k lebce a chvíli se díval do prázdných, očních důlků. Tenhle už toho rozhodně moc neodtáhne. Mnohem zajímavější byl však traktor víc vzadu.
Napůl zakrytý stroj se utápěl ve stejném množství prachu jako zbytek usedlosti. Laif si ani nedělal naděje, že by tahle věc mohla jakkoli fungovat. Díly se zdály být strašlivě zastaralé a zanedbané. A jestli tu byly nějaké náhradní, válely se na jedné neforemné hromadě v rohu, kterou teď opravdu odmítal přebírat. Zpruzeně do ní kopl a zvedl zrak k jedinému oknu, pod kterým byl ponk a tři pracovní stoly. Nářadí, zasažené rzí, se povalovalo všude kolem. Klíče, šrouby, matice, kladiva, zlámané pily, vrtáky... Něco málo z toho by se asi použít dalo. Ale většina z toho pravděpodobně skončí ve šrotu. Nebo... Ve výhni. Bylo to k nevíře ale poblíž ponku skutečně stála výheň. Hodně provizorní a jednoduchá. Ale fungovat by mohla. Kdyby na ní udělal Laif pár úprav. A sehnal si uhlí. Protože veškeré zásoby byly pryč nebo absolutně nepoužitelné.
,,No... Užij si to. Dals za to část svých úspor." Promluvil nahlas k sobě samému a hluboce si povzdychl pod tíhou deprese, která mu dosedala na ramena. Uvědomoval si ten nehezký fakt, že tady bude obrovské množství práce. Kterou bude navíc muset zvládnout sám. Bylo to skličující.
Promnul si prsty oči a zapálil si další cigaretu. Další a poslední průzkum zahrnoval pozemek samotný. Nemovitost obíhal nízký, kamenný plot který se na mnoha místech rozpadal. Zcela se ztrácel v jihozápadním cípu pozemku, který patřil mokřadům a bažinám. Bývaly tam vztyčené lávky a chodníčky. Soudě podle trámů čouhajících z vody. Ty teď byly ovšem dávno pryč. Neúprosný čas dolehl i na ně.
Laif to vzdal a rezignovaně se vrátil do auta. Sevřel pevně volant a udeřil do něj čelem. Uvažoval, jestli by bylo jednodušší budovy strhnout, nebo jestli se vyplatí začít s důkladnou renovací. Když ale zavadil pohledem o pomuchlanou mapu, cosi v něm znovu vzplálo. Vzal ji do rukou a rozložil ji před sebou na palubní desce. Několik vteřin pohledem propaloval městečko Springdale.
,,Jednou už jsem to koupil, tak se s tím musím nějak porvat." Řekl si odhodlaně, a aby dodal svým slovům důraz praštil do volantu pěstí. Tohle byl teď jeho domov. Měl se ho zbavit tak rychle a snadno? Ne. Takhle ne. Zahodil zas mapu a z náprsní kapsy vylovil notes. Zapisoval si do něj vše, co bude potřebovat koupit. O finance se nestaral. Měl naspořeno víc než dost. Za všechny ty náročné... Zakázky. Tohle bude prostě jen další výzva. Jiná. Netradiční. Zahodil notes s tužkou na vedlejší sedadlo a nastartoval pickup. Šestiválec pod kapotou zaburácel, když na to šlápl aby dorazil do vzdáleného městečka co nejdříve.

<X--------------------------X>

Springdale by se dalo spolehlivě označit za tábor základní civilizace. Byla to dost velká výspa, aby se tu dalo najít leccos, ale zas ne tak velká aby to tu mohlo být plnohodnotným městem. Kancelář Šerifa, kino, několik benzínek a fast foodů, lékárna, pár škol, alespoň tři bary a hrstka dalších, menších podniků kam se dalo zařadit leccos. Od holičství po starožitnictví. Nejhezčí budovou tu byla asi radnice. Nebo knihovna. Ani jedno Laif nezkoumal nijak víc. Když tudy projížděl, nezastavoval se. Tehdy ještě nepočítal s tím, že se bude muset vrátit. Alespoň ne tak brzy. Zastavil u krajnice před obchodem pojmenovaným "Ruk´s workshop" a krátce sledoval z pickupu náměstí, kterému vévodila socha generála s šavlí. To byla oblíbená klasika. Zrovna teď v tamním parku bylo celkem málo lidí. No... Lidí. Docela ho překvapilo, když spatřil pár Elfů a jednoho... Mloka?
Raksah! Springdale vypadá přesně jako ten typ místa, kde se tajemství vykecá během pár minut, a kde každý zná každýho. Pomyslel si když sledoval co se kde hýbe. Možná i tohle bylo důvodem, proč raději nechal zmizet svůj dračí ocas. Aby působil víc... Lidsky a přirozeněji. Nehodlal přitahovat pozornost. Víc než je zdrávo. Nasadil si kšiltovku a popadl notes. Tehdy vystoupil z auta a vstoupil do krámu. Zvoneček ohlásil jeho příchod veselou písničkou.
Uvnitř však panoval klid. Mezi policemi s různorodým nářadím pobíhala zvídavá kočka. Někde u regálu se šrouby a vruty se honily vypasené masařky. Občas vzduch protl obláček cigaretového kouře. Jejich zdroj se nalézal poblíž kasy, za masivním pultem. Tam se za rozloženými novinami skrýval prodavač. S nohama hozenýma nahoru otáčel nevzrušeně stránky. Laif musel několikrát výrazně zakašlat, aby si získal pozornost.
,,Ale jo..." Zaskřehotal suchým hlasem dotyčný. Noviny byly srolovány, a na cizince se šklebila seschlá, vrásčitá tvář starce. Pod mohutným, šedivým knírem ze rtů čouhala fajfka ze které prodavač rytmicky bafal. Tou první šokující skutečností byl fakt, že to nebyl člověk. Maximálně ho to jen připomínalo. Laif neměl absolutně tušení co to je. Viděl jen tu pomerančově zbarvenou kůži, a dva páry štíhlých paží na jejichž koncích byly tříprsté dlaně. Stejně tak měl tento tvor tolik párů nohou. Ten druhý pár se totiž skrýval pod pultem.
,,Přišels vočumovat nebo nakupovat?" Utrousil prodavač nevzrušeně.
,,Tobě říkají... Ruk?" Zeptal se Laif nevěřícně a potřásl hlavou.
,,Páč sem samá ruka a noha." Ruk si vyndal fajfku z úst a ušklíbl se. ,,Má s tim mladej ňákej problém?"
,,Eh... Ne. Samozřejmě že ne!" Laif se probral z překvapení a otevřel svůj notes. ,,Budu potřebovat pěknou fůru věcí. Rýč, lopatu, koště... Elektrickou vrtačku, sekeru, motorovou pilu, balení vrutů a hřebíků. Aspoň padesátky. Taky krumpáč, lucernu a aspoň tucet pracovních rukavic."
Když Laif zvedl zrak od poznámek, spatřil jak se na pultě vrší hromada nářadí. Rukovy končetiny pracovaly s chirurgickou přesností nezávisle jedna na druhé. Natahovaly se pro vše zmíněné a podávaly to s obdivuhodnou lehkostí. Téměř rychleji než Laif stíhal číst. Mohl si už jen odškrtávat.
,,Se chystáte hodně budovat, co?" Namítl zvědavě Ruk a ukázal fajfkou. ,,Tudlencten vobličej tu vidim prvně. Nováček, jo?"
,,Jen mám plný zuby slunce, tak si chci vykopat hezkou díru. Tu nejhlubší a největší." Pokrčil Laif rameny. Snažil se vzít na jeden zátah co nejvíce vybavení. Málem následně vrazil do dveří, protože ve spěchu zapomněl že nemá ocas kterým by si otevřel.
,,Sem slyšel..." Nadhodil hlasitě Ruk. Vyklepal fajfku a znovu ji naládoval tabákem. ,,Že se prodala prej ta stará hrouda na západě."
,,Tady ty drby lítají fakt rychlostí horkýho flusu, co?" Laif zakroutil hlavou. Nenamáhaje se popírat pravdu, když bylo úplně jasné kam asi Ruk mířil.
,,A vy ste ten chudák co tu zapomenutou prdel má. No to gratuluju, mladej. Ten kravaťák se chlubil." Ruk se pobaveně usmál a odhalil tak zažloutlé zuby.
,,Proč? Měl bych o tom místu vědět něco konkrétního?"
,,Se to vezme... Detailnější historii by vám řek Anton z knihovny. Já vim jen to, že ta farma je farma, a zároveň neni." Ruk uhasil zápalku a hodil ji do plechového koše. ,,Pěstovat se tam nic nedá, páč pole sežrala bažina, a chovat jakbysmet protože na jedný straně je tamní aligátor, starej Goudy se mu řiká, a na tý druhý zase divočina. Heh!"
,,Tak to mám štěstí. Nehodlám tam dělat ani jedno. Nashledanou a hezký den!" Odsekl Laif poněkud víc podrážděně než měl v úmyslu a hodil na pult balíček bankovek. Tehdy opustil krám. Zkontroloval, jestli má na korbě pickupu všechno, načež nasedl a vydal se na zpáteční cestu. Rozhodl se však jet jinudy. Zajímala ho další tvář městečka. To, a jednak také musel sehnat ještě několik dalších věcí.

Takto si tedy prohlédl policejní stanici, před kterou zrovna parkoval Šerifův jeep. Projížděl okouzlujícími alejemi, ozdobenými vzrostlým stromořadím, kde stála spousta rodinných domů. Na druhé straně jedné takové aleje byl obchod s potravinami. Tam si nakoupil zásoby na několik dní. Naštěstí se tentokrát nikdo nevyptával jako Ruk. Hned poté směřoval k nejbližší pumpě, kde se mu povedlo sehnat elektrocentrálu schopnou nabíjet malé a střední drony. Poslední zastávkou byl krám se zbraněmi. Sehnal si raději víc munice, a také nějaké trhaviny. Byla to poslední položka na jeho seznamu. Vyčerpaný ale spokojený zamířil domů. Zahnul za roh a tam si jeho pozornost získala hospoda nesoucí jméno "Raily´s hole". Hned na druhé straně stál motostop který jako kdyby utekl z éry disca. Koktejly, vafle, a starý rock... Laifa to zaujalo natolik že nedával vůbec pozor na silnici. Silueta v zorném poli ho však donutila okamžitě dupnout na brzy. Pohlédl do mimořádně vyděšené dívčí tváře, které vévodily zelenozlaté oči. Strach se až obdivuhodně rychle změnil v agresi.
,,Tak seš píčus?!" Zaječela dívka na celé kolo a praštila oběma rukama do kapoty. Pak, s hlasitými a ještě sprostějšími nadávkami, pokračovala k baru.
Laif si hluboce vydechl úlevou a zvědavě to stvoření pozoroval. Velmi ho překvapil kočičí ocas, který čouhal dívce zpod modré mikiny. Byl vůbec někdo ve Springdale normální? Ať už Laif čekal cokoli... Tak tohle tedy rozhodně ne. I tak se ale bude nadále raději skrývat.
,,Kočky... Je úplně jedno kde jsou a v jaké podobě. Dřív nebo později prostě jednu budeš mít na nárazníku." Zavrčel si tiše pro sebe a vyrazil pryč co nejrychleji, než se stane něco horšího.

<X--------------------------X>

Noc strávil uvnitř pickupu. Nebyla to jedna z těch pohodlnějších nocí jeho života, ale nestěžoval si. Zažil nakonec horší. Když se tedy ráno procházel po svém pozemku, ztuhlý a řádně nevrlý, začal tím že si na ohništi udělal kafe a nějakou snídani. Posilněný a plný odhodlání začal s čištěním příjezdové cesty od kamení. Následně se dal do krocení přerostlé zeleně. Hodně mu s tím pomohl křovinořez napájený velmi silnou baterií, která se dávala do průzkumných dronů. Veškerou trávu posléze spaloval na druhém ohništi, které udržoval svojí vlastní pyromagií. Zabralo mu to minimálně tři celé dny, jejichž závěr strávil posloucháním rádia či starých nahrávek v pickupu. Jeho tělo mu začalo připomínat, že postel by byla lepší řešení.
Druhá polovina týdne pak patřila farmářskému stavení. Bylo třeba vymést místnosti a vyhnat veškerou havěť. To byla ta jednodušší část. Pak přišlo to mnohem těžší. Vytrhat veškeré vadné dřevo. Shodit poškozené tašky ze střechy a sundat ty, které by se daly znovu použít. Založil další ohniště, na kterém spaloval nyní prakticky všechno co bylo na vyhození. Včetně blechami prolezlé matrace a rozpadajícího se nábytku. Takto rovnou zjistil, kde všude byla vůbec vedena elektřina nebo vodní potrubí. Ano. Mossy Haven bylo skutečně napojeno na vodní a elektrickou síť.
Laif si vše zakresloval a po večerech to důkladně studoval. Usuzoval že v okolí musela být před celými věky početnější komunita farmářů. S postupem času ale lidí ubývalo a nahrazovala je divočina. Kdo ví kolik farem kdysi bývalo v těsném sousedství. Zajímavá, avšak nedůležitá, informace.
S počátkem třetího týdne měl minimálně jasno jak postupovat dál. Domek byl očesaný prakticky... Jako ten kůň ve stodole. Bylo však jisté že měl alespoň základy v pořádku. Veškeré práce nicméně zastavila letní průtrž mračen, která přišla náhle a nečekaně. Několik dlouhých dní nepřerušovaného chcance, který skrápěl na kilometry daleko úplně všechno. Nejsušším místem se tak stala stodola. Laif tam zaparkoval s pickupem, a na jeho korbě, při svitu lucerny, si zapisoval a vyměřoval rozměry. Potřeboval toho sehnat hodně. Nové trámy. Latě, plaňky. Dlaždice. Nové trubky a metry kabeláže. Spočítal si že Springdale navštíví ještě... Hodněkrát.

Pět dní. Tak dlouho trvalo než se obloha uklidnila a opět vyjasnila. Mělo být úterý a vypadalo to na velmi příjemný, slibný den. Alespoň s touto myšlenkou Laif opouštěl stodolu. Jedny z těch lepších představ, když se zrovna neozývaly bolestivé křeče v zádech. Pár okamžiků si užíval hezké, vlahé ráno. Zatřepal silně hlavou aby zahnal otupělost způsobenou nevyspáním. Nevěděl co dělat dřív. Tuto otázku rozhodl nakonec pohled na otravný pařez, který se nacházel na nejpitomějším místě jeho pozemku. Přímo uprostřed mezi stodolou, domkem a bažinou. To samo o sobě stačilo k tomu, aby začal dumat nad tím jak ho dostat ven. Pozvedl krumpáč. Ale pak zavrčel a hodil ho stranou. Trvalo by to dlouho. Když ovšem vzal do ruky granát s trhavou směsí... Ušklíbl se a popadl celou bednu.
Rýčem vykopal několik hlubších děr v těsné blízkosti pařezu a do každé vložil minimálně tři granáty. Nastavil rozbušku na dvě minuty a pak natahoval drát, jehož druhý konec připojil k dálkovému odpalovači. Vzdálil se do bezpečné vzdálenosti a rovnou nálože aktivoval. Bylo to jako mačkat spoušť kulometu na kniplu stíhače. S čistým vědomím ovládání zas zahodil a ubalil si cigaretu. Když si labužnicky zapálil pozvedl nohu aby ji opřel o bednu se zbývajícími granáty. Jenže... Ta nebyla nikde poblíž k nalezení.
,,Oh... OH!" Laifem projelo mimořádně mrazivé uvědomnění.


Kdesi daleko, na vzdáleném poli, se jistý Gregory McTedwyn zastavil aby znovu nahlédl do útrob pásového traktoru. Odhalený motor rytmicky škytal, a skoro by se zdál být v pořádku. Kdyby z něj nestoupal oblak dýmu. Robotí pomocník po pravé straně zatrilkoval a zvedl bednu s nářadím. Jeho čtyři oční senzory pomrkly. Myslel si o tom své. Gregory mu to nevyčítal. Otřel si ruce do kalhot a vytáhl z krabice patnáctku klíč. Pak se polekal když zaslechl výbuch. Tak moc až mu klíč vypadl z ruky. Ať to bylo cokoli, bylo to daleko. A když se tím směrem podíval, zahlédl jak se kdesi západně zvedá k nebesům malý, hříbkovitý obláček.
,,Timeeee!" Zaječel do vysílačky u ucha.
,,Vidim to taky! Co to bylo?" Odpověděl mladší hlas.
,,Nemam šajna, ale radši řekni Vostrý Bess ať má kvér po ruce." Dodal Gregory a dal znamení svému pomocníkovi.

Putování Světla za klidem

Svět pomalu a jistě zahaloval hvězdnatý závoj noci. Příjemné teplo nahrazoval lezavý chlad. Tma vpadala do každého kousku údolí. Do každičkého rohu, brlohu, či sídla. Pro mnohé byla noc strašákem a čímsi zlověstným, protože tam venku za zdmi obydlí vylézali noční tvorové. Ale mohl to být i čas nebývalého klidu a míru. Noc měla spoustu svých krás a tajemství. Hromada z nich se dala odhalit jen tím, že si dotyčný sedl a poslouchal. Isaia přesně to měla v plánu. Nalila vroucí vodu do velkého hrnku a s hlubokým nádechem zavětřila vůni louhujících se bylin. Byla to perfektní směs. Zapletla si bělostné vlasy do jednoho silného drdolu a pár pramenů si omotala kolem stříbřitých, spirálovitých rohů.
S čajem v rukou posléze opustila malý domek ve svých zahradách a zahleděla se na oblohu, na níž začaly vynikat první hvězdy. Pozorovala je jen krátce. Pokračovala chodníčkem vedoucím napříč ozdobnými záhony k jezeru a jedinému molu, u nějž byla uvázaná malá loďka. Bosou nohou opsala v elegantní otočce kruh, do jehož středu si hladce sedla. Čaj položila vedle a štíhlý, stříbrný ocas ovinula kolem sebe. Naprosto spokojeně se nadechla a s výdechem se dala do meditace. Vnímala rej netopýrů nad svou hlavou. Unášela se na vlnách, které se jemně rozbíjely o loďku a o molo. Chvěla se společně se zemí a pukala pod silou... Exploze? 
Isaia otevřela urychleně oči, protože tohle se nezdálo být v pořádku. Že se třásla zem až v jejích zahradách nebylo vůbec v pořádku. Poplašeně vyskočila na nohy a rozhlédla se kolem. V oslnivém záblesku se přemístila k hlavním dveřím a vyhlédla jimi ven. Do ohromné haly, kde se nacházely i osobní lože bratrů. První, co získalo její pozornost, byla nepochybně kovová vrata Laifových komnat. Ta byla totiž otevřená a valil se z nich černý dým. A někde uvnitř se ozval další výbuch, po němž do haly vlétla potrhaná hlava mechanického golema. Se strašlivým prásknutím dopadla, a kutálela se tak zběsile, až se z ní sypala ozubená kolečka. 
Zdobené dvoukřídlé dveře Kaelasových místností se rozletěly dokořán. ,,U všech hvězd na nebi... Laife! Co doháje vyvádíš? Chceš strhnout celý palác?!" 
,,Vždyť to byla jenom malá chyba! Se nezblázni." zakřičel Laif v odpověď téměř okamžitě. Objevil se na prahu, očouzený a s ohořelým oblečením, a vykašlával nějaký ten dým z plic. Nespokojeně se díval na zbytky doutníku. ,,Tak jsem udělal chybu ve výpočtu. Se stává, no..." 
,,Eh... Nevěřím, že my sdílíme stejnou krev." utrousil nevěřícně Zitro, který se v hale objevil jako lusknutím prstu. Pouze ale obrátil oči v sloup a stejně nenadále i zmizel. 
Isaia za sebou zavřela dveře a oddychla si. Na podobné eskapády už byla naštěstí zvyklá. Jenže vnitřně cítila, že jakékoliv pokusy o meditace jsou v tahu. Přemístila se zpátky na molo, kde si vzala svůj čaj, a dalším skokem se vrátila do domku. Tam si sedla na židli a zatímco popíjela čaj, marně hleděla do prázdna. Ztrácela se kdesi v nejasných, nejistých dálkách a byla... Rozmrzelá. Tahle noc měla patřit jí a jejímu duševnímu klidu. Ten byl nyní ale spíš dál než blíž. 
Uhodila drobnou pěstí do dřevěného stolu a stáhla z věšáku své bělostné roucho. Zabalila se do něj a opaskem si jej stáhla, aby nesahalo dále než ke kolenům. Potřebovala mít totiž volné nohy. Následně si přes hlavu natáhla kápi a zamyslela se. Kam jít? Které místo by bylo dostatečně klidné k meditaci? Luskla prsty a přikývla. 

Emeraldový háj byl v nočních hodinách obzvláště nádherným místem. Pouliční osvětlení, nacházející se u kořenů obrovitých stromů a vinoucích se na různých stezkách kolem nich až do korun, působilo dojmem tisícera světlušek. Skleníkům podobná stavení překypovala barvami jako medúzy. Společně s netopýry zde nocí plachtily víly. A i vzduch tu voněl úplně jinak. Dřevitost se mísila s mechem a hlínou. Opojnost denních květin nahradila okouzlující tajemnost světélkujících hub. 
Isaia si dopřála hluboký nádech a s téměř až dětskou radostí se rozběhla po lávce, natažené ve větvích. Míjela Elfy, kteří ještě nešli spát nebo měli něco na práci, a jen velmi letmo si s nimi gestem vyměňovala uctivé pozdravy. Měla teď plnou hlavu nápadů kam se uchýlit. Emeraldový háj nabízel velké množství parků a zahrad. Některé skleníky nezavíraly ani na noc. Byl tu dokonce i přímo meditační chrám. Možností bylo nepřeberně. 
To vše nicméně velmi rychle ustoupilo do pozadí, jakmile na zábradlím obehnané terase zpozorovala bytost ve světle modrém plášti. Z dálky ten tvor působil dojmem nesmírně hrbaté sochy. Nehybné a zamrzlé v čase. Ale náhle ten kdosi otočil hlavu, aniž by jakkoliv pohnul tělem, a na Isaiu se zadíval pár zářících očí. Polekala by se, kdyby je ovšem nepoznávala. Dotyčný byl Pteran. Mimo jiné Paladin a přítel. 
,,Má paní!" pronesl tvor vysokým, ženským hlasem a vydal krátké houknutí. Překvapené či snad fascinované. 
Isaia se široce usmála a stáhla si z hlavy kápi. Prsty začala živě gestikulovat. Moc ráda tě vidím Vanaro. 
Vanara potočila hlavou a vydala další krátké houknutí. Zacvakala zobákem a uvolnila ruce, které měla doposud založené na hrudi. Prsty s dlouhými drápy propletla v úrovni břicha a hluboce se poklonila. Během úklony samozřejmě doširoka roztáhla křídla, která schovávala pod pláštěm. Svrchu šedá a okrová. Vespod mléčně bílá. Jakmile se narovnala, opět křídla složila na zádech. Byla sotva o hlavu vyšší. Oděná v čemsi, co působilo jako slavnostní uniforma než zbroj. Na krku se jí houpal řetěz se zlatavým Sluncem. Symbolem Isharon. 
,,I já vás nesmírně ráda vidím, má paní." odpověděla Vanara šťastně. ,,Je to ale překvapení. Vůbec bych vás tu nečekala!" 
Isaia se tentokrát zamračila a nejistě zahoupala ve vzduchu dlaní. Pak gestikulací vyprávěla co ji vlastně dostalo ven z paláce, a proč se jí tak nečekaně změnily plány. Ani ona sama nepočítala s tím, že by dnešní noc trávila kdesi venku. Ale vždycky byla neposedná a uháněla životem pomocí nenadálých příležitostí. Rozhodně nechtěla čekat na další explozivní záležitosti. 
Vanara se začala dlouze smát. Tak moc až během toho pohoukávala a klapala zobákem. ,,Odpusťte má paní. Ale ta představa je sama o sobě tak... Šílená a zábavná." během chvilky každopádně zas zvážněla a na malý moment otočila hlavu o sto osmdesát stupňů. ,,Ale má paní... Potulovat se venku samotná je nebezpečné. I když jste mocná a mnohými milovaná. Trvám na tom, že vás budu chránit. Zbraně jsem sice nechala doma, ale..." 
Když Vanara pozvedla nohu, ve světle se blýskl soví pařát s velkými, zakroucenými drápy. Na těch mimo jiné zářily kovové nástavce, které byly pravidelně broušené. Už tak by Vanara s klidem rozpárala krávu. Takhle mohla trhat zbroje. Když to Isaia viděla, položila jí na nohu obě ruce a zakroutila odmítavě hlavou. Násilí nebude potřeba. 
,,Nechci nikomu ubližovat. Jen chci, aby zkrátka všichni věděli že je mám. To samo o sobě mnohé odradí. Ne?" Vanara se tiše zachechtala a vytáhla si zpoza hlavy jedno uvolněné peříčko. ,,Nuže, má paní. Najděte si místo pro meditaci, a já se postarám aby vás nikdo nerušil." 
Najít si místo. To byl ten zásadní problém, se kterým si nyní Isaia nevěděla rady. Naprázdno otevřela ústa a s povzdychnutím se opřela o umělecké zábradlí z dřevin. Načež poklepávala bosou nohou a přemýšlela. Emeraldový háj se zdál být možná až příliš idylický a klidný. Jistě. Byla tu harmonie, jakou v jiných částech města nenajdete. Magie se tu nesla vzduchem v takovém množství, že by bylo možné si kousek utrhnout a ochutnat. Ale chybělo tu cosi... Nějaká surovost živlů. Troška toho chaosu. Něco co by proplouvalo vší tou harmonií a měnilo to směr. A ani sebelepší chrám by nebyl dost dobrý, pokud by u toho nemohla mít nad hlavou hvězdy. 
Možná i na to Isaia nalezla odpověď. Pousmála se a luskla. Načež vzala Vanaru za ruku a společně s ní se přemístila. 

Vrzání dřeva a lanoví. Od moře proudil silný vítr a nesl sebou chlad i svěží slanost. Čistý zvuk lodních zvonců, který se mísil s halekáním dělníků a námořníků. Rybářské sítě, vytažené na mola, se hemžily spoustou krabů. Ti zas přitahovali vrány a racky mezi kterými proto panovaly nesmiřitelné šarvátky o chutnou kořist. Přístavy Ishkensagu neusínaly ani v noci. Tady bylo živo prakticky neustále, protože lodě připlouvaly kdykoli a mnohdy neměly čas vyčkávat do ranních hodin na vyložení zboží.  

Na pár okamžiků Isaia zaváhala, neboť tohle pro ní bylo až poněkud příliš mnoho chaosu. Pokrčila však útlými rameny a vydala se napříč přístavem s nadějí, že ji možná něco zaujme. Nebo že nalezne do té doby jiný nápad. Mezi dělníky vzbudila už tak nemalé pozdvižení. Některým zamávala na pozdrav. Jiným, těm odvážnějším, bez zábran potřásla rukou či jim věnovala alespoň rychlé požehnání na příští cestu. Bylo jí poněkud líto, že se nedostalo na všechny, ale už se smířila s tím, že není v jejích silách věnovat trochu času úplně každému. 
,,Má paní, tohle místo není nikterak vhodné pro ženu vašeho postavení. Hlavně v noci. Neměli bychom tu být. Kdyby se to dozvěděl váš bratr..." Vanara následovala princeznu v těsné blízkosti, a její ocelové drápy kovově klapaly na dláždění. Neustále otáčela hlavou, aby jí nic neuniklo. 
Isaia se na ni jen podívala, stáhla rty do úzké linky, obrátila oči v sloup a mávla ledabyle paží. Prsty hbitě gestikulovala. Dokáže se o sebe postarat sama. Není přece dávno malá a neschopná. Že Vanaru taková odpověď nepotěšila si všimla ale jen se pousmála. 
,,Ale nejste ani žádný běžný občan města, Milady. Jste mnohonásobně víc a máte obrovskou hodnotu." naléhala Vanara bez otálení. 
,,Jsem úplně stejná jako každý jiný. Mimo jiné jsem si vědoma rizik. A navíc... Jsem s tebou. Své ochránkyni věřím. Každopádně děkuji za tvůj úsudek." odpověděla Isaia nevtíravou, laskavou myšlenkou. 
Na malý moment zastavila uprostřed dřevěného chodníku a skrze bosé nohy vnímala texturu hrubého, nehoblovaného dřeva. V mezerách mezi jednotlivými prkny se bahno mísilo s pískem, a kdo měl štěstí, ten tam mohl nalézt zapadlou minci. Přístaviště bylo samo o sobě zvláštním místem, které mnozí neměli moc v lásce. Mohlo to být ale tím, že všichni hleděli na ty nejzjevnější nedostatky. Jen málokdo se zastavil, aby hledal krásu v detailech a v drobnostech. Stačilo stanout na vzdáleném molu a zaposlouchat se do šumu moře, v jehož pozadí hrálo prýštění lodí a souhra jejich zvonců. Nožka v elegantní otočce opsala kruh a... 
,,Má paní! Jdou sem potíže." varovala zavčasu Vanara a  roztáhla částečně křídla, aby princeznu zaštítila. 
Isaia prostrčila hlavu skrze závoj hustých, jemných per a poněkud rozmrzele pozorovala, kterak se na molo blíží asi čtyři roztodivné postavy. Jelikož se jim v rukou blýskala ostří nožů, poznala že si rozhodně nejdou pro požehnání. Nějací lidé, Orkský míšenec a chechtající se Goblin. Opustila bezpečí Vanařiných křídel a postavila se před ni s rukama založenýma na prsou. Neusmívala se, ale nakonec se jí na rtech pobavený úšklebek objevil. Dala gestem ruky Vanaře znamení, že není třeba zasahovat, což ji donutilo křídla zase složit. 
,,Vida vida. Princeznička si vyrazila na výlet." pronesl vůdčí skupiny zatímco palcem testoval ostří svého nože. 
,,A jakou si sebou vzala slepici. Na takým peří si budu chrápat jak král." přisadil si Orčí míšenec a dunivě se rozchechtal. 
,,Každopádně si vezmeme vaše cennosti. A kdo ví... Možná vás necháme jít." řekl druhý člověk s jasnou výhružkou. 
Isaia odhadla že tady hlas rozumu nezabere, protože ta skupinka výtečníků byla zcela přesvědčená o svém konání. Proto spojila ruce za zády a s drzým úsměvem se postavila rovnou před vůdce skupiny. Podívala se mu do očí a pohledem jej vybízela ať si zkusí dosáhnout svého cíle. Zabralo to. Ruka s nožem se vymrštila vpřed, ale naprázdno bodla někam, kde už se dávno cíl nenacházel. Isaia se pohybovala s elegantní lehkostí listu unášeného větrem. Tančila s rukama za zády mezi jednotlivými členy skupiny a bez sebevětších obtíží se vyhýbala pokusům o útok nebo o polapení.
Když ji to přestalo bavit, nakopla Orčího míšence do zadní strany kolene, a ovinula ocas kolem jeho býčí šíje aby s ním následně praštila o molo. Drzého vůdce skupiny zatáhla za nos a udeřila dlaní naplocho do hrudi, takže spadl na zadek. Švihnutím ocasu jej posléze odzbrojila. Tomu druhému člověku zas podkopla jednu nohu, pak druhou. Goblin stihl strachy utéct, a tak bylo dobojováno. 
Se spokojeným úsměvem následně Isaia posbírala nože a hodila je do vody. Pak už se jen sehnula aby se všem výtečníkům podívala do tváře. Zatvářila se zklamaně a zakroutila hlavou. Opustila molo nezraněná a neokradená. 
,,Buďte požehnáni. Světlonoška vám udělila milost. Protentokrát!" prohlásila Vanara když si dovolila věnovat potížistům chvilku svého času. ,,Změňte však svůj život, protože příště vás bude řešit Hlídka a nebo... Já sama!" vytasila své kovové drápy a přímo u nohou všech zúčastněných vyryla do mola prudkým pohybem čtveřici hlubokých rýh. Bylo až příliš snadné si představit jak tyto zbraně procházejí masem. A s tím je tam Vanara zanechala. 
Aby dostihla princeznu, vznesla se do vzduchu a v půvabném přistání se snesla na zem vedle ní. Mlčky ji následovala do nejjižnějšího cípu přístavu, a ještě dál. Na útesy na hranici města. 

Maják nad útesy odolával zubu času a vlivu počasí už mnoho desetiletí. Dříve na špici planuly ohně a mísy s olejem. Dnes zátoku osvětlovaly magií nabité křišťály a systém zrcadel. Kužel světla se míhal v pomalých otáčkách, ke kterým mu dopomáhalo mechanické ústrojí. O to se staralo hned několik strážců majáku. Ale ty Isaia nehodlala nikterak rušit. Obešla obloukem osamocené stavení, i maják samotný, a vykračovala mokrou, dlouhou trávou k okraji skal, kde se zastavila a nespokojeně se opřela o zapomenutý kůl, jež byl kdysi dávno součástí plotu. Pokud předtím byla rozmrzelá, tak nyní už pociťovala rovnou frustraci. Hvězdy na nebi se posunuly, a s nimi se noc pozvolna přehoupla do druhé fáze, na jejímž konci číhala předzvěst blížícího se rána a nového dne. 
Bývala by vydala táhlé zavrčení kdyby měla hlas. Takhle jen vztáhla paže k nebi a natáhla se do trávy. S pohledem na oblohu, posetou pomrkávajícími klenoty, nechala mysl plout. Poslouchala kterak se šum trávy střídá s údery příboje trhajícího se o skaliska. Rej cikád zpíval své písně, ke kterému se často přidal nějaký ten havran. Občasné zahoukání sovy jí dalo znamení, že je v bezpečí a že ji Vanara opatruje. Tohle. Tohle bylo to místo, které by ji bývalo potěšilo. Spojená se zemí a přesto s hvězdami nad hlavou. Jenže na jakoukoliv další meditaci už byla příliš unavená. Mrzelo ji to a ne málo. Ale přece pociťovala nějaký kousek štěstí. 
Natáhla paže k nebi a pohybovala prsty v několika dalších gestech. Dobrou noc. Věděla že Vanara to vidí. 
S určitým odevzdáním a s lehkostí na duchu se posléze otočila na bok, a dopřála si alespoň nějaký ten zasloužený odpočinek. Usnout zvládla rychle. 

Denní chleba Hlídky V

Existovaly mnohem jednoduší způsoby jak se dostat na nepřátelskou loď. Ale každý z nich se dal aplikovat pokud ta loď plula na vlnách moří. Ne když se proháněla na větrech nebes, kdy zanechala zem hluboko pod sebou a stala se nepolapitelnou, divokou kartou. Laif měl poměrně co dělat, aby se zachytil za rám vyskleného okna. Paže ho bolely a zachvacovalo je pálení, zatímco dlaně měl od řetězu nepříjemně sedřené. Velmi opatrně nahlédl do nitra kapitánské kajuty, než se přes okraj přehoupl dovnitř. Podle převráceného nábytku usuzoval, že vržená kotva místní rezidenty vyděsila natolik, že se dali na útěk. Výkřiky a hlasy posádky nicméně slyšel zřetelně.  
Než se ale rozhodl provést jakýkoli útok, využil okamžiku klidu aby chytil druhý dech a aby prošmejdil kapitánovu kajutu. Přednostně prohrabával zásuvky nejhonosnějšího stolu, a schraňoval veškeré zajímavější spisy které se týkaly Ariande a jejích cest. Zvláštní pozornost si získal šuplík se složitým, mistrovsky kovaným zámkem. Jenže klíč Laif hledat nehodlal a šperháky neměl. Ne že by je stejně uměl použít. Proto zámek rozpálil téměř doběla, a rozhodl se jej silou vyrvat. Pomohlo to. Objevil tak kapitánův deník, který ale nezkoumal. Prostě si ho zasunul do bezpečí pod oblečením. Teprve tehdy se zajímal o zbytek plavidla. 
Přešel k jediným dveřím kapitánské kajuty a napůl je otevřel. Na druhé straně se nacházela paluba, nyní plná ozbrojenců a pobíhajících lidí. Mnozí z obránců drželi kuše a ty mířily rovnou na něj. To bylo to jediné, co Laif stihl postřehnout než zaslechl cvakání mnoha spouští. Měl obrovské štěstí že ho napadlo cuknout tělem do strany. Střely mu hvízdaly kolem uší a zabodávaly se do dveří. Ve vzduchu přesto zavoněla krev, která vzápětí začala skrápět tvář a vpíjet se do oblečení. Utržil pořádný škrábanec pod levým okem a jeden zásah do ramene. Zregeneruje se. Ale bude to chvilku trvat. 
,,Fajn. Fajn! Můj tah!" vyštěkl v návalu zuřivosti, jak jeho tělem kromě bolesti začal proudit i vztek a adrenalin. 
Vytrhl dveře z pantů a za burácivého řevu vyběhl ven na palubu, držíc je před sebou jako obří štít. Srážel jimi členy posádky na zem. Někomu přirazil nohu k zemi a dost pravděpodobně úderem dveří zlámal spoustu kostí. Podařilo se mu také nejednou odrazit zahnutou čepel meče, či vykrýt další salvu z kuší. Když cítil, že se dveře začínají rozpadat, hodil je a porazil nejméně deset, třináct obránců naráz. V takto vyklizeném prostoru zahlédl tvář známého přítele Edriena. Bývalý lord, a nynější zločinec, strašlivě zbledl a naprázdno polkl. 
,,Komu dalšímu musím upsat duši, abych se zbavil zrůdy jako vy?!" vykřikl Edrien a mávl ve vzduchu zaťatými pěstmi. 
,,Očividně tvoje duše nestojí ani za suchý chleba. Ale odtud už mi neutečeš. Nemáš kam. Vzdej se!" ušklíbl se Laif jízlivě. Ale úsměv mu opadl, když zpozoroval že Edrienovy oči se mění v temnou prázdnotu. 
,,Uvidíme, kdo bude muset utíkat. Možná jsem právě naopak získal svoji životní investici!" zachechtal se Edrien a začal citovat zaklínadla. Temně znějící. Hrozivá. 
Že jde o jakési odporné čáry poznal Laif prakticky okamžitě. Těla padlých v jeho okolí sebou začala cukat a povstávat. Neměl čas a ani trpělivost zabývat se s jednou poraženými nepřáteli znovu. Ale nehodlal se jimi nechat obklíčit. Proto vytrhl poklop poblíž, a seskočil do podpalubí. Do úzkých, stísněných a horkých prostor kde pobíhali námořníci spravující systém potrubí. To Laifa věru zaujalo a asi ho i napadlo, proč je tady dole takové horko. Ariande potřebovala velké jádro, že? Tak velký krystal vyvíjel spoustu energie, aby pohnul celou lodí. 
Prudkým úderem hlavou srazil k zemi mechanika, který měl tu drzost cítit se odvážně a oháněl se klíčem, a rozběhl se útrobami lodi. Následující chvějící se potrubí z něhož místy unikala buď voda nebo pára. Podle hrubé orientace se jádro nacházelo pod kajutou kapitána. A měl pravdu. Když vykopl masivní dveře, spatřil jednoduchou klec ze železa, pokrytou pulzujícími runami, v níž seděl zelený krystal. Veliký jako pořádně uzrálý meloun. Svítil tak moc, až se na něj nedalo téměř pohlédnout a vyzařoval tolik energie, až se Laifovi zvedaly chloupky na zátylku. Z jedné strany proudil pramen vody, kterou dole sbíral trychtýř a nechal ji kolovat. Nahoře se zas nacházel lapač páry. Tohle by se určitě dalo udělat mnohem lépe. 
,,Hej! Nejsem tu proto, abychom obdivovali technická zařízení!" připomenul si nahlas a zatřásl silně hlavou. Musel přijít s nějakým nápadem. Okamžitě. A něco ho věru napadlo. Edrien nikam neuteče. A tahle bárka půjde zpátky dolů. 
Holýma rukama roztrhal a přetavil spoje železné klece, načež popadl krystal a snažil se ho vyrvat z pouzdra v němž byl usazený. Bylo třeba se zapřít nohou a napnout svaly co to jen šlo. Praskání kovu každopádně sílilo a předpovídalo úspěch. Až se ozvala jedna veliká rána a Laif spadl na záda. Tak tvrdě, až si na okamžik vyrazil dech. Ale svíral krystal pevně v náruči. Ze svého vítězství se radoval jenom krátce, neboť okamžitě vnímal že s lodí se něco děje. A že ta věc v jeho rukou se chvěje a žhne. Uvědomil si, že tohle možná nebyl úplně chytrý nápad. 
,,Nestabilní a explozivní. To vím. Ale netušil jsem že až tak moc!" vyskočil zpátky na nohy a koutkem oka postřehl, jak zelenkavá zář přechází v jedovatě žlutou a oranžovou. ,,Všichni z cesty! Vybouchne to!" 
Tryskem uháněl zpátky stejnou cestou, jakou se dolů dostal, a nemilosrdně lokty a rameny odhazoval jakékoliv překážky. Nestaraje se o to, kolik zlomil čelistí nebo vyrazil zubů. Jako beranidlo si prorazil cestu i skrze nemrtvé, a nakonec přes samotného Edriena jež byl vyveden z míry překvapením, a paralyzován hrůzou a uvědoměním, co asi znamená takto zářící jádro Ariande. Laif si s ním vyměnil vteřinový pohled, než se přes něj přehnal jako bouře a doslova mu šlápl do obličeje. Tehdy se zastavil a rozhlížel se po palubě. Nakonec se vrhl k zábradlí a vší silou vrhl nyní rudě zářící krystal co nejdál. Napočítal asi pět úderů srdce. Exploze byla veliká. Ohlušující a oslňující. Ariande dostala neviditelnou facku která jí poškodila bok. Dřevo a plachty cupovaly na kousky ostré úlomky krystalu. Stejně tak i ty, kteří neměli dost pudu sebezáchovy na to, aby je napadlo se za něco skrýt. 
Laif tak pitomý naštěstí nebyl. Ale série katastrof tímto nekončila ani náhodou. Příď Ariande totiž klesala níž a níž. Loď ztrácela výšku a řítila se rovnou ke skalistým plážím na jihu, nějaký kus za městem. Postupně se z paluby sunul dolů nezajištěný náklad. Pak i posádka. Nemilosrdná gravitace si nevybírala.
To se týkalo i Edriena samotného. Ale tomu Laif opravdu nehodlal dopřát tak snadnou smrt. Proto po něm skočil, a zachytil se do postranních sítí. 
Náraz přišel až příliš rychle. Nesmírně tvrdý. Skály trhaly Ariande jako papír. 

[-----------------------------------]

Křik racků, peroucích se na mole o kraby a zbytky ryb, zanikal v řinčení lodních zvonců a halekání obchodníků s rybami. Bývala by to zajímavá idylka, kdyby se vzduchem nenesl pach tlejících řas a rybiny. Popřípadě kdyby přístaviště nebylo plné členů Hlídky. Jedno se ale muselo nechat. Tohle byla už ta příjemnější část služby. Někteří si vzrušeně povídali. Jiní udržovali v ulicích pořádek a navigovali kolemjdoucí, aby nevznikaly nikde zácpy nebo zbytečné davy. Bylo nutné mít v přístavišti operační prostor, ale nejlépe takový, při kterém by se nezatěžovaly už tak napnuté, každodenní činnosti členů Kongregace či dokařů nakládajících a vykládajících zboží. 
Kaelas se mezi členy Hlídky pohyboval také. A když už někam dorazil i on sám, pak už se musel dít pořádný kus pekelné práce. Ještě stále existovala spousta věcí kterými se mohl nechat překvapit. Dnes... Dnes se jich sešlo až příliš naráz. S hlubokým oddychnutím si promnul dlaněmi obličej a vrátil se na vyvýšenou terasu. Přesně tam, co čekal jeho povedený bratr. Zpráskaný a zřízený jako pes, který se prohnal bitevním polem. Což... Nebylo vlastně nic nového ani šokujícího. 
Pojízdné křesílko zelo prázdnotou. Odkopnuté vedle do křoví. Zatímco Laif postával u zábradlí, o které se křečovitě opíral. Osobní hrdost zvládnout jakékoli trable byla očividně stále silnější. A Kaelas by možná nacházel i více pochopení. Kdyby jeho bratr neměl v obvazech půlku hlavy a celou jednu paži. Vždycky se vylízal i z těžkých zranění rychle. Ale také si je často zhoršoval touhle svojí paličatostí. 
,,Tedy bratře... Tys tomu nasadil pořádnou korunu. Povídám ti. Je ti jasné, že o tomhle se bude mluvit až v Loranii, viď?" zakroutil Kaelas nevěřícně hlavou a zadíval se do toho jednoho Laifova oka, které se neschovávalo pod obvazy. ,,Můžeš si alespoň sednout zpátky do toho křesla, u hvězd?!" 
,,Jsem v pořádku. Zažil jsem horší časy. Přežiju i tohle." mávl Laif bez zájmu rukou a posunul si závěs, v němž měl tu druhou. ,,Ať si Loranijští melou co chtějí. Já svůj případ vyřešil. Na ničem jiném nezáleží."
,,To je jediná věc, kterou ti musím uznat. Ačkoliv je škoda, že muselo dojít k likvidaci té lodě. Chtěl bych ji vidět v jednom kuse. A Edrien Blackburn?" Kaelas se dlouze zasmál. ,,Ten už teď oprátce rozhodně neuteče. Ani s použitím svých temných kouzel." 
,,Ta zasraná loď unášela naše občany! Vidět ji rozervanou o skály mě těší." Laif hluboce, hrdelně zavrčel a mávl paží tak rázně, až málem ztratil rovnováhu. ,,Kéž by na popravu šel i Thorbalt. Podílel se na tomhle svinstvu víc než málo. Jediné, co mě mrzí, je skutečnost že jsme nedokázali vypátrat tu třetí stranu co tohle financovala. Ale i na tohle snad dojde." 
Laif si zpoza opasku vytáhl deník kapitána Ariande a vítězoslavně jím zamával ve vzduchu. Otevřel jej kdesi v polovině a pročítal si znovu zápisy. Ta zatracená loď se často pohybovala podél pobřeží, vysoko na obloze a v mracích, a první kotviště měla v západních končinách Loranie. Odtud pak směřovala kamsi dál na jih. Do exotických zemí. Edrien Blackburn na tomhle solidně vydělával prodejem nelidí. Nebo jejich částí. Investice do prototypu nového plavidla se mu vyplatila. Tu svini by chtěl Laif zabít osobně. Ale minimálně bude svědkem jeho popravy. 
Kaelas bude mít každopádně co dočinění s Loranijským velvyslancem, protože otroctví bylo těžce nelegální i v této zemi. 
,,Uuugh... Tohle bude chtít pořádný díl diplomacie. Ale neviděl bych to tak černě." Kaelas objal bratra kolem ramen a udělal paží rozmáchlé gesto. ,,Udatný Mistr Hlídky a jeho věrní rozbili síť pašeráků, jež se dlouho pohybovala mnohým doslova pod nosem. To zvěsti posune správným směrem." 
,,Víš co, Kaeli? Prostě dělej svou práci a jdi dohajzlu. Mám totiž chuť sjednat diplomatické jednání mé pěsti s tvým xichtem." Laif si zasunul doutník mezi rty a rozžhavenou pěstí si jej zapálil. Několikrát hluboce potáhl a vydal se opatrným krokem pryč. ,,Já musím vyřešit ještě nějaký poslední svinčík, a předně... Dát se do papírování. Do tuny papírování." 
Udělal kyselý obličej, protože vyplňování papírů nenáviděl snad ještě více než Kaelasovu uhlazenou mluvu. Jenže i s vidinou tohohle všeho, a po tom všem čím si prošel, měl alespoň nějaký pocit zadostiučinění a... Celkem uspokojivě odvedené práce. Měl v rukou solidní evidenci. Ta nejhorší zvířata za mřížemi nebo připíchnutá k zemi. A absolutní jistotu, že Ariande už žádný další náklad nepřepraví. Se spokojeným úsměvem zastavil na rohu Solný, kde se znaveně opřel o zeď. Potáhl z doutníku a vyplivl ho, když spatřil známé tváře. 
Gal udržoval situaci pod kontrolou více než dobře. Gunthar Haynes se i dnes tvářil jak škopek kyselého zelí, zatímco prováděl zběžný zápis události. A Tečka s Daryanem... Jeden zasalutoval lajdácky a letmo. Druhý až příliš dokonale. I tak byla ale ve vzduchu cítit blížící se povýšení. Možná. 
,,Pohov." přikázal a pokynul dlaní. Pak se narovnal a musel se ušklíbnout. Díval se přednostně na Tečku a Daryana. ,,Bylo mi ctí stanout ve službě po vašem boku. Odvedli jste skvělý díl práce. Pokračujte v tom, a zajisté se naše cesty protnou znovu." 
,,Pane! Děkuji, pane." rozzářila se radostně Tečka. ,,Za dobrou práci. A za ryby!" 
,,Ty jednou pro ty ryby dostaneš tak po čumáku..." utrousil Daryan a rozchechtal se. Ale pak se vrátil nohama na zem. Udeřil holí do dláždění a přiložil zaťatou pěst na prsa. ,,Pane! Vždy budu rád sloužit svému městu." 
,,Jo jo. Hlavně se nenechte zabít. Dost by mě sralo brát si ta povýšení zpátky." s tím se Laif otočil a vydal se pryč. Měl přístavu pořádně plné zuby. 
,,Sire... Vracíte se na Centrálu?" houkl za ním ještě v rychlosti Gal. 
,,Ne. Jdu domů. Zpátky do nebes." odpověděl Laif přes rameno. ,,Potřebuju dovolenou." 

Denní chleba Hlídky IV

S přístavními skladišti se odjakživa pojil konkrétní, léty prověřený systém. Ta exkluzivní a nejlépe přístupná, nejblíže dokům samotným, se nacházela coby jeden kamenem dohodil z paluby lodi. Takových výhod ale povětšinou využívali obchodníci, kteří měli tu prestiž stanout pod všeobjímajícími křídly Kongregace obchodníků. Pro ty ostatní zde byla méně výhodná skladiště hlouběji ve městě, kam se muselo jít klikatou cestou, a kde jste si k přepravě zboží potřebovali pronajmout vůz. Za patřičný příplatek samozřejmě. Nicméně taková skladiště už se vymykala spárům Kongregace, takže si je mohl pronajmout leckdo. A nezáleželo na tom, zda-li jste tam chtěli mít opravdu něco uložené, nebo jste tam chtěli jen po večerech pořádat nelegální souboje rozmanitých potvor. Normálně by taková odlehlá místa bývala oblíbeným terčem zlodějů. Ale tahle odsunutá skladiště měla často důmyslný systém zabezpečení, který se měnil budovu od budovy. Z dílny Goblinů, což samo o sobě bylo varováním, že půjde o instantní chaos. Zlodějské sebranky se o krádež pokoušely jen tehdy, pokud měly opravdu spolehlivý, zaručený tip na výdělek. Nestávalo se to naštěstí nijak často. 
Co nespadalo pod Kongregaci obchodníků, o to se staral jistý Alberich Vastek. Pronajímání skladišť, jakožto i správa a údržba některých částí doků. Laif se s ním ještě nepotkal. Ale slyšel zvěsti. Mělo se jednat o úlisného člověka. Takového, který se vyžíval ve svém postavení a jež byl připravený šplhat po společenském žebříčku výš za použití kdejaké praktiky. Motivace byla víc než jasná, když přední konkurencí byla celá Kongregace. 
V okamžiku krátké pauzy Laif znovu nahlédl do technických nákresů, které měl schované bezpečně u sebe, a neskrývaně žasl nad Trpasličí důmyslností. Ariande, pašerácká chlouba, měla kdesi pod kapitánským můstkem zabudovaný obzvláště silný, magií nabitý krystal. Ten by sám o sobě loď do vzduchu nezvedl. Proto se musela celá fregata vyrobit ze dřeva, které rostlo v těsném okolí Zřídla. Plachty ji uvedly do pohybu. Systém mechanických pák a klapek posléze ovládal zda-li má loď stoupat či klesat. V případném bezvětří se daly vysunout postranní, pohyblivé plachty které mohly fungovat na jednoduchých, mechanických pístech nebo klidně i s využitím několika silných paží. Hlavními nevýhodami takové lodi byla absence jakéhokoli pancéřování, popřípadě skutečnost že jádro bylo při poškození poměrně explozivní. 
Laif nepatřil mezi ty typy bytostí, které je snadné ohromit. Ale tohle bylo rozhodně něco fascinujícího. Až si říkal že by byla škoda něco takového zničit. Pokud však nebude mít jinou možnost, nezaváhá. Stále ovšem nechápal pár částí textu. Thorbalt se v nich nezmiňoval, jak nebo kde ho takový nápad zastihl. Opakovalo se tam pouze jedno a to samé slovo. Dunoplavci. Což mohlo být v podstatě cokoliv. Jméno, místo... 
,,Když jde o ryby, jste evidentně odhodlaná jít si pevně za svým, že? Desátnice Tečko." ozval se náhle a pohlédl k dřevěnému můstku který spojoval dva doky. Tečka zpod něj vykoukla s téměř provinilým výrazem, zatímco svírala v rukou a v zubech ohlodanou tresku. 
,,Omlouvám se, pane! Pouze jsem... No... Prováděla kontrolu zapomenuté sítě, pane." vyškrábala se na můstek a v rychlosti ohlodala z tresky ještě nějaké nejchutnější kousky, než ji zahodila daleko do vody. 
,,Dost bylo hraní! Soustřeďte se zase na práci." Laif potřásl hlavou a schoval nákresy do bezpečí svých kapes. Poté pokračoval v cestě za podezřelým. 
Alberich Vastek měl sídlo na úplně opačném konci přístavní čtvrti. V severním cípu poblíž pevnostní strážnice v Solný ulici. Cesta netrvala tak dlouho. A nalézt ten konkrétní dům zabralo ještě méně práce, protože tomu napomohla obří cedule "Alberich Vastek - správa doků, pronájem skladiště". Nedala se přehlédnout. Šlo o nejvýraznější a o nejzdobnější část onoho sídla. 

Jakmile Laif vstoupil dovnitř, prošel skrze drobnou recepci. Neztrácel čas s formalitami a zamířil rovnou do vyšších pater. Podle vlastní zkušenosti soudil, že kancelář šéfa bude přesně až tam nahoře. A měl víceméně pravdu. Řídil se cedulkami na zdech, dokud nenalezl tu s Alberichovým jménem. Dvakrát na dveře zabušil pěstí a vstoupil. Pracovna uvnitř páchla zatuchlinou a zvětralým pivem. Sám Alberich zrovna seděl u svého stolu a chystal se obědvat. Tvář se mu nicméně zkroutila vztekem když zjistil že má jiné plány. Byl to obtloustlý stařešina ve špatně padnoucím obleku, na němž se roky požitkářství věru podepisovaly.  
,,Milorde. Princi. Pane. Ačkoliv se cítím být poctěn vaší přítomností, nikdo vás sem nezval. Nejste vítán. A jdete nevhod!" promluvil Alberich kombinací zdvořilosti a popuzené neurvalosti. 
,,Proto jsem se pozval sám. Nesu zajímavé novinky. Přítel Thorbalt si jde právě sednout za pár ohavných zločinů." Laif se zastavil až u pracovního stolu odkud shlížel na Albericha pěkně z výšky. ,,A vás pošlu za mříže nejspíše také. Záleží jak moc budete kooperativní a nápomocný." 
,,Ten Trpaslík?" stařec se kousl do jazyka a odložil vidličku stranou. Uhladil si lem kabátu na prsou a posadil se vzorně a vzpřímeně. ,,Není nutné se hned uchylovat k extrémům. Co pro vás mohu udělat? Pane..." 
,,Vidím že to chápete. Dobře. Pak tedy..." Laif nalistoval v účetní knize požadovanou stránku. Ocasem smetl z Alberichova stolu všechno haraburdí a práskl na volnou desku knihou, kterou prsty otočil. Klepal ukazováčkem na řádek ohledně vyřazeného nákladu. ,,Co je tohle?" 
Alberich naprázdno polkl a poslušně se podíval kam princ ukazuje. Několik okamžiků vskutku jen zíral. Než se podrbal na hlavě a vytáhl nějakou svoji knihu z horní zásuvky stolu. Tou splašeně listoval tam a zpátky. 
,,Aha. Aha! Aha... Skladiště číslo čtyři. Pronajmuté přímo panem Thorbaltem, v partnerství s nejmenovanou stranou. To je vše? Od toho vám mohu dát klidně klíč. Ano?" Alberich svoji knihu zaklapl. Působil dojmem psa, který už jen čeká na to, kdy se bude moct lísat k něčí noze. 
,,A čistě náhodou v tom samém byznysu nejedete že? S Thorbaltem a onou nejmenovanou stranou." Laif si účetní knihu vzal zpátky a přimhouřil oči jak propaloval starce pohledem. 
,,Sire... Já jenom pronajímám skladiště. To je jediný můj zájem. Nejsem idiot, abych se nechal navézt do nějaké levárny. K mé práci patří i diskrétnost a nestrkání nosu tam, kde bych o něj mohl přijít. Přísahám jakože je Isharon nad námi." urychleně přitiskl pravou ruku na své srdce a zakroutil zlehka hlavou. Levou ruku natáhl s náhradním klíčem, na němž se houpala dřevěná destička s číslem čtyři. 
,,To tedy doufám, Alberichu. Protože jestli zjistím něco jiného... Ani stoky vás přede mnou neochrání!" s tím mu Laif vytrhl klíč z prstů a vydal se i s Tečkou v zádech pryč. 
Sám se divil jak hladce toto setkání šlo. Jenže Albericha by evidentně dokázal zpracovat každý, kdo byl větší než on. Na něm nicméně nezáleželo. Důležitější bude to, co objeví ve skladišti čtyři. 

Blaviken by Minomi9

Nebylo nutné jít naštěstí kdovíjak daleko. Mnohem zákeřnější ovšem bylo nalézt správnou cestu, neboť budova samotná se skrývala v zapomenutém a odstrčeném vnitrobloku. Mimo hlavní cesty a veškeré dění města. Nebylo divu že pro nějakou nekalou činnost to mohlo být velmi oblíbené místo. Nebylo to na očích. Vedla odtud jediná cesta, takže zboží se nemohlo ztratit ani snadno ukrást. Rozruch mohl působit leda tak správcovský domek po pravé straně. Ale ten byl stejně bez života jako skladiště samotné. Laif si ten vnitroblok prohlížel několik minut a zhluboka nasával nosem vzduch. Měl z toho velmi nepříjemný pocit. Zdálo se to jako perfektní místo na přepadení. Hloubku znepokojujícího ticha překonávalo již jen houstnoucí napětí. 
,,Úplně cítím jak se mi ježí kožich. Nelíbí se mi tu." poznamenala tiše Tečka. 
,,Pak klidně zůstaňte na stráži venku, desátnice. Podívám se dovnitř sám." Laif pokývl hlavou a dal Tečce letmé znamení rukou. Aby si našla vhodné, taktické místo. 
Několik dalších chvil strávil tím, že studoval vrata do skladiště. Působila sice obyčejně, ale táhl z nich závan magie. Dotkl se jich prsty a ihned ucítil v konečcích lehké šimrání. Pravděpodobně budou odolná proti vyražení. Vytáhl tedy klíč a jakmile jej zasunul do klíčové dírky, dvakrát s ním otočil. Na druhé straně začaly okamžitě pracovat utajené převody a mechanismy, zatímco po dřevě vrat se rozbíhaly zlatavé obrazce. Ty postupně zase pohasínaly. S poslední mizející runou klika cvakla a vrata se otevřela dokořán. 
Laif nahlédl do velmi rozměrného prostoru, rozděleného několika přepážkami a pořadníky. Panovala tam hutná tma, se kterou dvě zamřížovaná okna po stranách vchodu jen marně bojovala. Musel stvořit ohnivou kouli, která osvětlovala cestu a plula vzduchem nad jeho hlavou. Pak se odhodlal vkročit dovnitř a první, co zahlédl, byly ty úplně stejně začištěné bedny jako z Thorbaltovy loděnice. I na těchto se nacházela vrstva červeného písku. Něco bylo ale jinak. Když Laif z jedné náhodně vybrané bedny strhl víko, zjistil že uvnitř se nachází bezpečně uložená zásoba sušeného masa. V jedné další nalezl naopak celou řadu trvanlivých pochutin. Uvědomil si, že tohle nejsou bedny připravené na vyřazení. Spíše to vypadalo jako zásoby, které čekají už jen na to až je někdo naloží. 
Ze zvědavosti vytáhl z pouzdra v blízkém pořadníku zapisovací deník a přelétl pohledem nejstarší zápis. Samozřejmě že tam se nacházela několik měsíců stará informace, která už neměla žádnou cenu. S frustrovaným zavrčením deník vrátil a vydal se prozkoumat jiný roh skladiště. Ten, kde se nacházely přepravky podstatně větší a s několika dírami na každé straně. Tyhle už byly označeny jakýmsi systémem křížků, čísel a čar kterým nerozuměl. Šifry. Což by ho ani tak nevyvedlo z míry. Ne tak, jako se to podařilo závanu hniloby. Nebylo pochyb o tom, že vycházel právě z těchto beden. Proto se dal do okamžitého otvírání. A hlasitě zaklel jakmile nahlédl dovnitř. 
Tohle není přepravka na zásoby ani na náčiní! Mihlo se mu zděšeně hlavou. Vnitřek oné přepravky byl totiž pokrytý skvrnami od zaschlé krve. Na dně se nacházely nějaké kousky, které nedokázal a ani nechtěl identifikovat. V návalu vzteku odhodil bednu stranou s takovou intenzitou, až zaslechl tříštění skla. Takhle si všiml rozbité lucerny. A opodál rozloženého spaní na podlaze. Někdo tady přebýval. Dobrou zprávou bylo, že jej nemusel hledat dlouho. Všiml si siluety dvou postav. Posvítil na ně a hrdelně zavrčel. Tu jednu zahalenou postavu poznal podle erbu s lodí. Tou druhou nebyl nikdo jiný než sám Edrien Blackburn. Jízlivě se ušklíbl a ukázal zdvižený prostředníček. Než přetrhl jakési lanko a nechal se svým doprovodem teleportovat ven ze skladiště. 
,,Zdrhej, Edriene! Zdrhej! Jdu si pro tebe!" stihl Laif zařvat z plných plic, než se spustil obranný protokol a jemu se před nosem vrata zabouchla. 
Ocitl se sám, obklopený tmou a mechanismy které jeho směrem vrhaly zahnuté čepele. Několika se zvládl vyhnout. Ty další už mu ale způsobovaly šrámy a poranění. Pokud nechtěl skončit coby sekaná, musel jednat. Jeden nápad ovšem měl. Rozběhl se na druhou stranu skladiště a vložil sílu do dvou dobře mířených úderů pěstí. Prorazil do zadní stěny velkou díru. Tam žádná magická ochrana nebyla. Vítězoslavně se uchechtl a proskočil otvorem ven na světlo. Zamrkal a rozhlédl se. 
,,Tam! Utíkali tam! K dokům." křičela Tečka ze střechy a ukazovala rukou. 
,,Vydejte se do Solný, desátnice, a informujte Hlídku! Celý přístaviště se musí uzavřít. Nevypluje jediná loď. Neprojde jediná duše. Hned!" vydal jí rozkazy a sám se dal do pronásledování. 
Oběhl skladiště a vrátil se na cestu, kterou přišli do vnitrobloku. Zahnul za roh a spatřil Edrienovu kštici jak se ztrácí v davu na opačném konci ulice. Rozběhl se za ním, a za jeho doprovodem, a ve spěchu si dělal lokty nekompromisně prostor. Nízké povozy rovnou přeskakoval. Přes některé kočáry přešplhal a nestaral se o běsnění vozků nebo o to, že za sebou zanechával hluboké rýhy od drápů. Pokud nebylo možné překonat překážku horem, zariskoval a svezl se po zádech pod koly. Bez toho aby mu byl skřípnut ocas. Vzdálenost mezi ním a Edrienem se razantně snížila. Býval by po něm skočil, kdyby se s čarodějem nepřenesl dál. 
,,Zatraceně!" vyštěkl Laif nahlas a udeřil pěstí do blízké zdi. ,,Alespoň míří do doků a ne do města." 
Dostal ale nápad. Vyrazil do slepé uličky po levici a s rozběhem vyskočil na táhlou zeď. Přehoupl se přes ni a přistál v tlejícím kompostu. S nadávkami se propletl křivými uličkami a minul přeplněnou křižovatku, kterou musel obejít. Podle odhadu se ovšem jeho cesta zkřížila s tou Edrienovo. Vpadl jim do zad, čehož využil tak že zahaleného čaroděje popadnul za plášť a silným trhnutím jej přitáhl blíž. Pěstí zasáhl tvář, až maska praskla a její majitel skončil v mrákotách. Více se o něj nestaral. 
,,Jak neodbytná pijavice! Aby vás mor sťal!" vyjekl Edrien a dal se na ještě usilovnější útěk. 
,,Jménem krále stůj! Čeká tě konopný tanec!" odpověděl Laif ale dosáhl pouze toho, že se mu podezřelý opět vzdaloval. 
Všiml si ale toho, že Edrien se nesnaží zapadnout v davu. Nehledal úkryt. Ne. Uháněl přímo na rozložitá mola kde kotvily lodě. Což se zdálo jako velmi hloupý nápad, protože z města žádná loď neodpluje. Jenomže pak Laifa štípla myšlenka, že tvar té konkrétní, ke které Edrien mířil, mu byl povědomý. Došlo mu to až tehdy, co se plavidlo dalo do pohybu. Ariande. Schovaná všem na očích mezi ostatními, kotvícími loďmi kde se v záplavě stěžňů ztrácela. Jakmile rozvinula plachty, pozvolna se zvedala do vzduchu. A Laif si uvědomil že to je věru pořádný malér. Jestli totiž Edriena nezastaví nyní... Pak už nikdy. 
Bez jakéhokoliv zaváhání popadl opodál smotaný řetěz a navázal na jeden jeho konec menší, odloženou kotvu. S vynaložením nemalé síly se posléze rozběhl po mole za odplouvající Ariande, zatímco nad hlavou uváděl kotvu do pohybu, a byl si zcela vědom skutečnosti, že má jen jeden jediný pokus. Proto do následného hodu dal úplně vše. S napětím sledoval jak kus železa letí vzduchem. A téměř výskl radostí, když prorazil prosklení kapitánské kajuty, kde se zahákl. 
,,Skvělý. Co teď?" zeptal se sebe samého, jakmile poznal že celou loď neudrží ani s celou svou dračí silou. Byl táhnut z mola rovnou do ledových vod moře. Tušil, že když zabere příliš, kotva se vyrve nebo utrhne. A pak už Ariande nezastaví. ,,Aaah! U hvězd... Tak tedy jo!" 
Poddal se tlaku a s řetězem v rukou skočil do vody. Nejdříve se přitahoval. Potom už jen šplhal. Výš a výš. Zatímco Ishkensag se vzdaloval a zůstával hluboko pod ním. Cestou nahoru stihl alespoň poškodit kormidlo. Silou vůle rozdrtil několik zadních klapek. A úspěšně dosáhl kapitánské kajuty. 
Sice nestihl Ariande zastavit, ale postará se o to, aby putovala zase pěkně zpátky dolů. 

Denní chleba Hlídky III

Drby. Na celém širém světě vážně existuje jen máloco rychlejšího, než žhavý drb. Byla to jen jedna pitomá noc. Jediná noc stačila na to, aby se Ishkensagem prohnaly jako uragán zprávy o napadené strážnici. O razii na hospodu v chudinské čtvrti. O uprchlém vězni, který se teď skrývá kdoví kde. Slovo střídalo slovo, a nejlépe v rouchu diskrétnosti. Přímo z úst do ucha a za něčími zády. Gunthar Haynes, kapitán Hlídky z okrsku v Solný ulici, z toho měl jen ty nejhorší předtuchy. Kromě toho, že celou noc v podstatě nespal. Město bylo jako na trní, a ještě ke všemu byl předvolán na Centrálu. Což samo o sobě byl obrovský problém. Znamenalo to totiž, že Rudý princ bude strkat svůj dračí čenich do jeho rajónu. Bude prolézat celé přístaviště a prohledávat každý sklad či loď. A bude to jako vždy nesnesitelná osina v zadku. 
Kdyby si mohl Gunthar vybrat, vrátil by se zpátky na moře. Vrtochy vlnobití a přicházejících bouří uměl alespoň předvídat. Změny nálad Rudého prince nikoliv. Nezbývalo mu ale než zatnout zuby a zkusit to nějak přežít. Zatímco stoupal po schodech Centrály do vyšších pater, tiše vrčel a mnul si tvář na které mu začalo rašit silné strniště. Možná začínal být starý, ale elánu měl stále až příliš. Za což byl rozhodně rád. Potřeboval to. 
Vystoupal poslední schod a prošel širokou chodbou k černým dveřím, které byly vyztužené železnými pásy. Na chvilku se před nimi zastavil. Aby si sundal přilbu a trochu si učesal šedivějící vlasy. Pak na dveře několikrát zabušil pěstí a vstoupil. Pracovnu Mistra Hlídky touhle dobou zalévaly paprsky ranního slunce, které dovnitř dopadaly skrze obrovské, kulaté okno. Před ním se nacházel rozměrný pracovní stůl a nad tím se skláněl On. Princ Laif. Hleděl do papírů a potahoval z tlustého doutníku který mu visel na rtech. Kromě Třetího ze Čtyř se ale v místnosti nacházel i velitel Gal. Byla tu desátnice Tečka a čaroděj Daryan. Oba dva vypadali jako někdo kdo měl velmi neklidnou noc. Gunthar byl evidentně poslední na koho se čekalo. Odkašlal si a zasalutoval. 
,,Poslední na místě. Můžeme začít." Laif konečně zvedl hlavu od listin a hluboce potáhl z doutníku, načež jej vzal mezi dva prsty. Pokynul rukou ke Galovi.
Půl-elf se krátce poklonil a prohrábl si dlaní krátké vlasy. Otočil se k audienci a podíval se každému zpříma do očí. 
,,Situace se zdá být problematická, více než jsme očekávali, a proto je třeba začít jednat než budeme ztrácet další duše Hlídky. Či další podezřelé a svědky." Gal se zahleděl speciálně na Tečku a Daryana. ,,Sire Gunthare, byl jste předvolán protože stopy vedou do zóny vašeho působení. A také jednak i proto, aby jste se seznámil s tím, koho je třeba dopadnout." 
,,Ah... Takže veškerý ten noční brajgl směřuje do přístaviště?" Gunthar se ušklíbl a krátce se zachechtal. 
,,Těší mě, že vám to připadá zábavné. Ale měl by jste si uvědomit že právě nyní padá zodpovědnost i na vaši hlavu. Při případném selhání bych mohl snadno odvelet vaši prdel někam daleko. Do méně příjemného místa. Taková Křižovatka například. Poměrně daleko od moře, což?" Laif přimhouřil oči a probodl kapitána spalujícím pohledem. 
,,Vězeň A11 měl stanout před popravčí četou. Kdyby se tedy nestalo to, co se stalo. Říká vám něco jméno Edrien Blackburn?" pokračoval Gal a nechal otázku viset ve vzduchu. 
Gunthar to jméno rozhodně znal. Prominentní synáček z rodiny, která byla sama o sobě odjakživa problémová. Rod Blackburnů mířil do nejvyšších společenských vrstev. Akorát mu v cestě stál hazard a neutuchající chamtivost. Edrien měl být změnou k lepšímu. A bývalo by se mu i napravit rodinné jméno podařilo, kdyby se nezačal stýkat se špatnými lidmi. Záhy se k hazardu přidaly drogy a šmelení s pochybnými esencemi. Rod Blackburnů si tak přišel na pořádné jmění. Ale zlatá idylka netrvala dlouho, protože hlava rodiny se uchlastala a matka zemřela za nejasných okolností. V jejím úmrtí páchla černá magie. S veškerým dědictvím posléze naložil Edrien tak, že si na všechnu špinavou práci platil žoldáky. Pak ze dne na den zmizel ve stokách, dokud se po pár měsících neobjevil znovu v Chudinské čtvrti. Do trestního rejstříku si přidal ještě dvě vraždy, několik krádeží, a napadení veřejného činitele kletbou. 
,,Byl jsem u toho když ho zatýkali. Kdysi lord, nyní jen patetická troska, musím říci." ozval se Daryan, přikyvujíc souhlasně hlavou. 
,,A přesto nám tu trosku někdo vyfouknul pod nosem. Jediná vodítka vedou do vašeho rajonu... Gunthare!" Laif típl doutník o pozvednutou špičku svého dračího ocasu a zahodil zbytek ledabyle na podlahu. ,,Je to ubohý důkaz, ale jiný nemáme. Protože po těle zabitého svědka se slehla zem. Stejně jako po Trpaslíkovi z toho vyvýšeného pajzlu."
Hned na to se obrátil k rozměrné polici s knihami, po jejichž hřbetech přeskakoval prsty. Dokud nenalezl tu správnou. Tlustý, starý svazek vázaný v kůži. Na zažloutlých stránkách byly zaneseny všechny existující rody na území města, z období posledních tří set let. Včetně registrovaných a platných erbů. Když Laif nalistoval kapitolu pojednávající o přístavišti a okolí, nechal ji s pořádným prásknutím dopadnout na stůl a otočil ji směrem ke Guntharovi. 
,,Našeho vězně osvobodil někdo, kdo měl v erbu loď. Napadá vás, kdo by to mohl být?"
,,To je jako ukázat na horu a zeptat se, jestli poznávám nějaký z oblázků na jejím úpatí." postěžoval si zmateně kapitán Gunthar ale raději sklapl ústa a nahlédl do knihy. 
V přístavu a přístavních čtvrtích se dalo napočítat něco kolem patnácti různých erbů, které obsahovaly v jakékoliv podobě loď. Ať už se jednalo o známé hospody, o podniky s lanovím a plachtami, nebo o obchodníky kteří se zodpovídali přímo Kongregaci obchodníků. Bylo to jako hledat jehlu v kupce sena. Výběr se mohl ale zúžit, když Gunthar zkusil zavzpomínat kolik z tamních podniků mívalo s rodinou Blackburnů nějaké konexe. 
Vzpomínal si že nedaleko Solný se nacházela krčma Stará rezavá. Doupě hazardu a neustálých rvaček mezi námořníky. Majitelem byl Ork Thukk Thoin. S Edrienem se znal do té doby, než byl nucen svou knajpu předělat do hezčí formy, bez hazardu. Buď to, nebo nadobro zavřít. 
Dalším podezřelým mohl být Alberich Vastek. Dokař a vlastník několika skladišť. Nějaká z nich prý rodu Blackburnů pronajímal. Za podivných a nejasných podmínek. Kdo ví jak velkou roli v tom hrála známost. 
Posledním jménem byl Thorbalt Skandalor. Tenhle Trpaslík měl celou firmu na stavění lodí. Prý tedy tvořil hlavně obchodní a přepravní hulky. Ale říkalo se, že starý Blackburn si u něj chtěl nechat na zakázku postavit Galleonu. Ta byla nicméně pozastavena, když vyšlo najevo že celý rod se topí v dluzích a problémech. 
Nic víc Gunthara nenapadalo. Se svými domněnkami se ihned podělil a prstem ukázal na tři konkrétní erby, z nichž každý nesl loď. Nebylo to mnoho, ale muselo to stačit. 
Laif se hluboce zamyslel. Otočil se k oknu a zatímco sledoval probouzející se město, přemýšlel. Edrien Blackburn mohl mít přátele i nepřátele. Pokud byl někdo ochotný dostat ho pryč od oprátky, muselo jít o neobvyklou formu loajality. Nebo možná o ochranu výhodných investic, pokud byl zapletený v něčem velkém. V sázce ale stejně tak mohla být i osobní msta. Za neuhrazené dluhy například? Tohle byl náročný oříšek. 
Když se Laif vynadíval sevřel si kořen nosu prsty a s hlubokým povzdychnutím si promnul oči. Pak hlasitě luskl a stáhl z věšáku krátký, černý plášť, který si přehodil přes ramena. 
,,Gunthare, vraťte se na své stanoviště a informujte své lidi. Zdvojnásobte hlídky a mějte oči otevřené. Gale, ty jdi omrknout tu knajpu." rozdával rozkazy a s unaveným úsměvem pohlédl na Tečku a Daryana. Než opustil pracovnu pokynul rázně rukou. ,,No, a my tři se půjdeme podívat, jak se staví taková loď." 
,,To bych mohla mít čas na to ulovit si pár ryb, což?" šeptla s jízlivým ušklíbnutím Tečka, zatímco uháněla za princovými zády a brala schody Centrály po dvou. 
,,Nepokoušej svoje štěstí. Životů máš už jen šest." připomenul jí Daryan pohotově. 

Jestliže v celém městě existovalo jedno místo, které obzvláště neměl rád, nebyly jím v žádném případě stoky či zapadlé uličky chudinských bloků. Ne. Byl to právě přístav. Sice skrze něj proudilo bohatství a poznání z jiných končin. Ale také do města různé lodě přivážely problémy. Spoustu problémů, proti kterým byly mnohdy rozjaření námořníci to nejméně podstatné. Pokud se nějací šmelináři pokoušeli dostat své zboží pryč, přístav byla vždycky volba číslo jedna. 
Laif se zastavil uprostřed široké ulice a zhluboka se nadechl slaného vzduchu, v němž se mísila rybina s tlejícími řasami. Krátce pohlédl na hejna vřískajících racků nad hlavou. Načež se zaměřil na mola u kterých kotvily velké a malé lodě. 
,,Hle! Támhle kotví Stříbrná holubice. Dobrodružná to loď směřující do Kelatu, a pak ještě dál k Loranijským břehům." výskl nadšeně Daryan a ukázal holí k přídi ohromující plachetnice. ,,Nalodit se tak znovu na palubu takové nádhery." 
,,A zemřít potupnou smrtí v bouři nebo v čelistech nějaké mořské obludy. Kdybych se měl někdy plavit na vodách, nebyly by mi dána křídla." utrousil Laif cynicky a vytáhl si z hrudní kapsy pouzdro, z něhož si vytáhl ubalenou cigaretu. Zapálil si ji plamínkem stvořeným v dlani. ,,Nechte si snění na později a pokračujme. Máme práci." 
,,Ty jsi se někdy plavil do Loranie?" zeptala se Tečka a pohlédla na Daryana zvědavýma očima.
,,Kdysi dávno když jsem byl ještě mladé ucho a měl jsem před sebou pátý ročník svých studií." Daryan si pyšně přitiskl hůl na hruď tak prudce, až se zelený plamen v lucerně zachvěl. ,,Tehdy jsem potřeboval získat praxi. Vypomáhal jsem na starobylých vykopávkách nedaleko Ulsei Bantai." 
,,Pff! Se máš. Já navštěvovala akorát skládku za městem, kde jsem proháněla krysy." Tečka zakoulela očima a přitáhla uši k hlavě. 
,,I to zní jako zajímavé dobrodružství." zasmál se krátce Daryan. 
,,Svým způsobem. Pak ale vytvořili alianci s Potkanoidy a už mi nedovolili se přiblížit." pokrčila drobnými rameny. 
,,Jaké kreativní řešení problémů, desátnice. Mám připomenout, že nejsme na výletě?!" podotknul Laif z popředí a střelil po těch dvou pohledem, než spálil špaček cigarety v zavřené pěsti.
Potřásl nevěřícně hlavou a s nevrlým oddychnutím se zadíval na vzdálené, strohé střechy budov do kterých se ukládalo zboží a materiál. Objemná, rozložitá skladiště nepotřebovala být krásná. Stačilo že jsou hlídaná a zabezpečená. Mnohá z nich bylo třeba obejít spletitými uličkami.

Thorbaltova loděnice se posléze nacházela dál na jihu, a trvalo zhruba půl hodiny než se k ní Laif se svou skupinou dostal. Byl to jeden velký areál, oddělený od městských domů zděným plotem. Dovnitř bylo nutné projít skrze okázalou bránu kterou hlídaly dvě budky se strážnými. S těmi se Laif nenamáhal ani mluvit. Prostě jen pozvedl odznak Mistra Hlídky a bez zábran proklouzl pootevřenými vraty. 
Na druhé straně byla ihned k vidění rozpracovaná torza přepravních lodí, kolem kterých se pohybovala spousta dělníků. Někteří ustali v práci aby mohli pozorovat náhlé dění. Ale tohle nebylo to, co Laifa jakkoli zajímalo. Ne. Svoji pozornost přesunul k obřím halám kde byly lodě čekající na spuštění na vodu. Opodál byla ještě čtvrtá, ale ta měla vrata i okna zatlučená prkny. 
,,Tečko! Nové rozkazy. Pojď sem." přitáhl si bez otálení kočku za paži blíž a pošeptal jí pár slov do ucha. 
,,Uhm..." Tečka se nejprve zatvářila zmateně a nechápavě. Ale pak nastražila uši a narovnala se. ,,Rozkaz, pane!"
,,Sire... Co přesně... Máte v plánu?" zeptal se opatrně Daryan. 
,,Jen své způsoby, jak jít k věci. Zachovej trpělivost a klid, hůlkaři." ušklíbl se Laif a chvilku sledoval jak Tečka mizí vraty kamsi ven. 
On sám vyrazil do útrob loděnice. Haly, na jejichž štítech se pyšnila loď obklopená pracovními nástroji, byly též plné pracujících. Tentokrát ale Hlídka způsobila pozdviženi podstatně více když se procházela podél obchodních hulků, kterým scházely už jen poslední úpravy. Nebylo tu nic moc extra zvláštního. Jedněmi dveřmi dovnitř proudil materiál určený ke stavbě. Druhými se vynášel odpad a zbytky. Strop byl ověšený lanovím a kladkami. V jednom rohu vyčkávaly naskládané sudy se smolou, která měla obzvláště výrazný zápach. Víceméně to samé bylo k nalezení i ve druhé, vedlejší hale. Tam už začal být povyk pracovníků výraznější. Částečně i proto, že na místo dorazil udýchaný a uspěchaný majitel loděnice. Thorbalt Skandalor. Trpaslík se kymácel jako jeden ze sudů a tvář měl pod šedivými vousy celou brunátnou. 
,,Co tady u všech ďasů pohledáváte, vy Hlídkařský psi?!" vykřikl nahlas. ,,Nemáte žádný právo si sem jen tak vlízt a šmejdit mi tady!"
,,O tom, na co mám a nemám právo, si rozhoduji sám. Na vaši firmu je uvaleno podezření. Je třeba ji prověřit." odpověděl Laif aniž by hnul brvou, natož věnoval Trpaslíkovi jediný pohled. Byl zaujatý téměř dostavěným hulkem. 
,,Podezření? Jaké podezření? Budu si na vás stěžovat!" vyprskl Thorbalt a zrudnul ještě více. ,,Nemáte právo!" 
,,Podezření na zločinné jednání. Podezření na ukrývání zločince." teprve nyní po něm Laif střelil pohledem. ,,Ale hej... Jestli jste se neprovinil, nemáte se čeho obávat. Ne? Klidně si běžte stěžovat přímo králi." 
,,Jaké zločinné jednání? Jaké ukrývání zločince?! Co to tady doháje melete, vy... Vy..." Thorbalt několikrát naprázdno otevřel a zavřel ústa. 
,,Páni! Že je tady ale slušná ozvěna. Zaposlouchejte se a nechte si má slova znovu projít hlavou." Laif mávl rukou a ztratil o Trpaslíka zájem. 
Prošel třetí halou, ale ta byla prázdná. Žádná loď zde nevyčkávala na spuštění ani na opravu. Místo toho zde byla hromada odložených beden. Normálně by každá měla vypálené číslo a přepravní kód. Ale tyhle kdosi ohobloval do hladka a do čista. Snad aby se mohly znovu použít na něco jiného. Neodolal pokušení a jedné s využitím kostěné čepele na špičce ocasu vypáčil víko. To poté oderval prsty a nahlédl dovnitř. Prázdná. Ale přesto plná. Strašně odporného zápachu. Maso? Hniloba? Ať to bylo cokoliv, někdo ji nevyčistil moc dobře. 
Hmmm... Tohle není úplně obvyklé vybavení loděnice. Pomyslel si Laif v duchu a zariskoval otevřením ještě jedné další bedny. I ta byla prázdná. Akorát zachytil slabounký náznak... Asi citrusy? Ovoce? 
,,Na co tohle je?" zeptal se Thorbalta, kterého měl neustále za zády. 
,,To jsou bedny, které jsme vyložili z lodi co jsme tu nedávno opravovali. Čekáte, že snad v některý je ten zločinec?" Thorbalt se pohrdavě usmál. ,,Tak si je votevřete klidně všecky. Venku je dalších padesát."
,,Samozřejmě. I na to dojde." s tichým zavrčením se Laif od bedny odtrhl a opustil halu aby se zastavil venku na dlážděné ploše. Založil ruce v bok a chvíli hleděl k nebesům. Pak sklonil hlavu a poklekl. Prsty nabral prášek který ho zaujal. Nebyl jen mezi spárami. Byly jím totiž pokryté i ty venkovní bedny, o kterých Thorbalt mluvil. Jenže to nebyla hlína. Nebylo to zdivo ani špína. Červený písek. Laif si nikdy nevšiml, že by byly pláže v okolí Ishkensagu červené. Otočil hlavu k zabarikádované čtvrté hale. 
,,A tam uvnitř? Co tam je?" zeptal se Trpaslíka. 
,,To je jen další hala která prochází rekonstrukcí. Rozšíření. Bude to náš nový dok. Musím vás zklamat, princi. Stále žádní zločinci. Je prázdná." zachechtal se Thorbalt a zakroutil hlavou. ,,Můžete už se konečně sebrat a vypadnout?! Zdržujete mě a mý chlapy od práce! Utíká mi zisk!"
,,Takže rozšíření, jo?" přikývl Laif a krátce naklonil hlavu ke straně. 
Na tom možná mohlo být něco málo pravdy. Mohl mávnout rukou a odejít s tím, že selhal v pátrání. Jenže měl takový pocit, že něco tady nehraje. Tenhle dok se od vody nacházel podstatně dál než zbylé tři. Působilo to spíše jako odkladiště než budoucí místo pro opravu lodí. Vykročil vstříc vratům zabezpečeným prkny a byl naprosto odhodlaný podívat se dovnitř. 
,,Otevřít!" přikázal nekompromisně. 
,,Otevřít? A proč bych to jako dělal?! Vy jste snad hluchý? Říkal jsem vám přece..." 
Thorbalt svá slova nedořekl. Zbledl totiž jako stěna, když se k němu Rudý princ otočil s očima žhnoucíma jako horoucí hlubiny pekel. Pozvedl ruce v obraně a jak couval zpátky, klopýtl a spadl na záda. 
,,U všech zasraných hvězd... Tak už si vyžeňte z uší tu ozvěnu, Thorbalte!" vyštěkl Laif z plných plic, zdvíhajících se vztekem. ,,Vážně mi začíná docházet trpělivost s vaší vadou sluchu! A já se nebudu opakovat!" 
,,Ale... Ale... Ale..." koktal úplně bílý Thorbalt, neschopný se byť jen pohnout. 
,,Můj lorde, takové jednání nemusí být úplně moudré. A nutné." podotknul ve vší opatrnosti Daryan. 
,,Děkuji za radu. Vrátím se k ní, až mě to bude zajímat." Laif jeho slova odmávl paží kamsi pryč a pouhou silou vůle strhal prkna z vrat dolů. ,,Co si jeden neudělá sám..." 
Uchopil veliká madla a otevřel dokořán. Do tváře ho zprvu uhodil chlad a zatuchlý vzduch nevětraných prostor. Dovnitř dopadalo jen málo světla. I přesto zahlédl nějaké nejvýraznější objekty. Další začištěné přepravní bedny. Vozíky s nářadím a s materiálem na opravu lodí. Lešení které se táhlo kamsi nahoru. Když zvedl hlavu, uvědomil si že tato hala je uvnitř podstatně mnohem větší. Zvenčí její velikost klamala. Přelétl pohledem kladky a zaregistroval jakási zvláštně zahnutá ramena podpírající střechu. Když se zhluboka nadechl, cítil pach oleje. Nejvíce však přitáhl jeho pozornost ovládací pult s několika pákami. Přeběhl pomalu prsty po runových znacích vyrytých na štítkách a schválně zatáhl za páku pod kterou bylo napsáno "Střecha". Počítal s tím, že se nestane nic. Jenže vysoko nad hlavou se mu ozvalo zarachocení, jak začal systém ozubených kol pracovat, a celá střecha se začala dělit na části a otvírat do stran. Laif nevěřil vlastním očím, a nechápal proč by loděnice potřebovala cokoliv takového.  K čemu? 
Když už ale nyní dopadalo dovnitř mnohonásobně více denního světla, mohl Laif spatřit že na podlaze se nacházejí porůznu kaluže oleje, od kterých se táhly vyježděné koleje. Ven a zpátky dovnitř, k systému lešení. Celá hala v denním světle působila jako další suchý dok, který se ale stále aktivně používá. Co víc... Nánosy červeného písku byly i tady. 
,,Inu... Doufám, Thorbalte, že pro tohle máte opravdu dobré vysvětlení. Neříkal jste, že ta hala je prázdná?" otočil se Laif k ještě bledějšímu Trpaslíkovi a zatnul pěsti tak silně, až mu začaly klouby žhnout. ,,A být vámi, mluvil bych pravdu. Jedna další výmluva a přísahám, že vám zlomím rypák."
,,Uhm... Tedy... Jak bych to... Je to... Pokus. Ano, pokus! O nové, lepší..." mumlal nesourodě Thorbalt zatímco si rukávem otíral zpocené čelo.
,,Pánové! Moc se omlouvám, že vás ruším." ozvala se znenadání Tečka, která se vynořila zpoza rohu jako duch. S veselým uculením lajcky zasalutovala a otočila se ke svému nadřízenému. Natáhla ruku s pár dokumenty a s knihou. ,,Udělala jsem jak jste žádal. Jedna zašantročená účetní kniha a malý bonus z trezoru. Myslím, pane, že to CHCETE vidět." 
,,Prosím?! Vy... Vy jste se... Vy jste se mi vloupali do trezoru?!" Thorbalt se překvapivě rychle probral z šoku a skočil po účetní knize. 
Ale Laif byl mnohem rychlejší. Vytrhl ty věci Tečce z rukou a propálil Trpaslíka pohledem, než jimi začal listovat. Tečka měla pravdu v tom, že tohle rozhodně bylo něco, co chtěl vidět za každou cenu. Tohle bylo přesně to, co musel a co potřeboval vidět. Když skončil s papíry, plnými technických nákresů, zalistoval do účetní knihy. Probíhal stránkami v rychlosti a četl mezi řádky. Nakonec knihu zaklapnul a se zachrčením, ve kterém se mísilo utrpení a vztek, si prsty sevřel kořen nosu. 
,,Vy jste postavil loď, fregatu, která zvládá plout vzduchem." konstatoval Laif fakta. 
,,Experimentální typ." oponoval Thorbalt. 
,,Vyzbrojil jste ji, a ani vás nenapadlo nechat ji zaregistrovat u příslušných orgánů!" Laifův hlas přecházel do křiku. 
,,Bylo mi vyhrožováno, ať to nedělám! Má hlava byla na špalku!"
,,A víc jak třikrát jste ji tady opravoval! V tom jste taky neměl na výběr, Thorbalte?" nechal otázku viset ve vzduchu a na odpověď ani nečekal.
Než Thorbalt totiž vůbec otevřel ústa, Laifovo koleno vystřelilo vpřed a setkalo se tvrdě s vrásčitou tváří. Trpaslík spadl na záda a málem předvedl okázalý kotrmelec vzad. Než se přetočil na bok a začal plivat krev, kterou ohodil Daryanovy boty. Čaroděj naprázdno polkl a ustoupil. Bez jakéhokoliv zájmu se do tohohle plést. 
,,Jaký typ nákladu ta loď převážela?" zeptal se Laif a propaloval Thorbalta pohledem. Z jeho strany už ale nepřišla žádná odpověď. Buď vypovídat odmítal a nebo se bál. Ale na tom už nyní beztak nezáleželo. ,,Dobrá. Šetřete si dech pro soudní jednání. Jménem krále a Hlídky Ishkensagu vás zatýkám. Podezření na pašeráctví. Za nelegální výrobu zbraní a zařízení. Za napomáhání cízí straně. Snad máte radost. Pár desítek let si žádnou další loď nepostavíte." 
S tím se od něj Laif odvrátil a přenechal zatčení Daryanovi. Vyrazil pryč z loděnice a cestou ven znovu a znovu procházel ty technické nákresy. Ta loď se jmenovala Ariande. Mělo na ní sloužit třicet až čtyřicet duší a očividně byla stavěná tak, aby přežila dlouhou cestu. To by vysvětlovalo kde se tu vzal ten cizí písek. V účetní knize nebylo přímo psáno, pro koho bylo něco takového vyrobeno. Byla tam jen obří suma a tři páry iniciálů, což by nasvědčovalo tomu, že se na ni složilo více stran. Jedno políčko patřilo písmenům E. B. a tam už Laif tušil o koho se jedná. Poslední nezodpovězenou otázkou bylo, kde si ten zmetek přišel k takovému jmění. Čím. Skrze koho. 
,,Pane?" ozvala se náhle Tečka za jeho zády. 
,,Desátnice..." 
,,Pane, jen bych chtěla říct... Asi nemám úplně dobrý pocit z toho, že jsem musela obejít zákon k získání evidence." dodala ztěžka a velmi se u toho ošívala. 
,,Rozumím." Přikývl Laif a otočil se k ní. ,,Když oni nehrají fér, proč bychom my měli? Účel světí prostředky. A možná vám to nepřijde správné, ale bez té evidence bychom pravděpodobně netušili co nám to tu lítá nad hlavou. Vedla jste si skvěle, desátnice." 
,,Děkuji... Teda... Děkuji, pane!" Tečka zasalutovala a napřímila se. ,,Co bude teď?" 
,,Teď... Hmm..."
Laif se zamyslel. Zasunul si mezi rty další ubalenou cigaretu a znovu nahlédl do účetní knihy. Byla tam naštěstí zapsána i suma za přijatý a za vyřazený náklad. Cokoli, co se odepsalo, se přesouvalo mimo areál. Sklad číslo 4, kde měly bedny z lodí vyčkat na další zpracování. A sklady pod sebou neměl nikdo jiný, než druhý podezřelý. Alberich Vastek. 
,,Teď nás čeká ještě jedna pochůzka. Snad poslední." zapálil si cigaretu a hluboce potáhl. Pohybem paže dal pokyn a vyrazil jako první do uliček přístaviště. A neustále přemýšlel. Ariande. Prototyp vzducho-plachetnice. Jak dlouho se asi vyhýbala odhalení?