Král a Vládce

 ,,Tohle je nyní mé království. Je proto mojí povinností udržovat ho v bezpečí. Aby každá jeho část fungovala jako dobře promazaný stroj."

Zitro. První ze Čtyř, jemuž se v současných dnech nepřezdívá jinak než Vládce. Dosti tomu odpovídá i osobní erb, jehož vrchol nápadně připomíná hroty koruny, jenž je v něm zanesena. Vespodu je pak nejčastěji vyobrazován symbol typický pro magická Zřídla. To vše na fialovém podkladu. Barvě oblíbené zejména mezi vysoce postavenými čaroději. 

V útlém mládí se jednalo o velmi odměřeného, tichého draka. Téměř neustále stál stranou, a nikdy nebyl tím prvním kdo by se bezhlavě vrhal do akce. Nepůsobil výrazně, ani přespříliš asertivně. Vyznačoval se však dvěma vlastnostmi, které zvládal nadmíru skvěle. Schopností pozorovat, a schopností učit se. Díky tomu zvládal plnit mnohé náročné zkoušky úspěšněji a snadněji než ostatní. Byly to také prvotní krůčky na jeho putování za věděním, kterého v jeho očích nikdy nebylo dost. 
Přirozeně se tak veškerým svým zájmem přesouval ke knihám a k rozmanitým studiím. Nezáleželo vůbec na tom, jaká kniha mu utkvěla ve spárech. Hlavně když se z ní naučil něco nového. Žádný svazek se ovšem nemohl rovnat těm, v nichž byla zanesena kouzla a nauky z oblastí magie a mystiky. Tehdy se projevila Zitrova další, nejsilnější schopnost. Magické nadání jako kdyby měl v krvi. Není tedy divu že se v následujících letech upnul k Univerzitě. Jeho otci se taková cesta vůbec nelíbila, ale na nátlak matky mu zde bylo umožněno studovat. 
Magická Univerzita už tou dobou učila různorodé bytosti. Vůbec poprvé se ale jedním z jejich učňů stal drak. Zitro tuto prvotinu posunul každopádně ještě mnohem dál, když během přijímacích zkoušek předvedl i náročná kouzla vysoké úrovně, díky čemuž si vysloužil prestižní postavení. Výše se nacházeli již jen Mistři, Velmistři, a sám Arcimág. Taktéž mu bylo společně s členstvím na Univerzitě umožněno studovat i v Prastarém Arkáneu. A tam Zitro trávil opravdu hodně času. Nejen přes den, ale i napříč nocí. Jeho touha po vědění byla tak velká, že se potajmu dostával i do zakázaných oblastí Arkánea, aby mohl studovat vědy které by byly prostým smrtelníkům odepřené. Pokud ho Archiváři přistihli, ze strachu neměli příliš na výběr, než ho nechat být. Jednak to byl syn samotného boha, Morkensaga, a také bylo známo že byl výjimečným učněm Univerzity. Museli tedy věřit, že dračí princ naloží s nově získanými znalostmi dobře. 
Tento rozvrh se částečně změnil poté, kdy Zitro úspěšně vykonal Rituál přeměny. Tehdy začal cestovat do jiných krajů, do jiných měst, kde jeho cílem byly místní knihovny či archivy. I z nich hodlal dostat co největší množství vědomostí. A protože mnohdy putoval sám, zažil na vlastní kůži celkem velké množství pokusů o vraždu nebo o únos. Jak obrovskou chybou toto bylo si mnozí útočníci ani nestihli uvědomit protože jejich smrt přicházela ve spoustě ošklivých podobách. Mohli být roztrháni na kusy, stejně jako doslova vymazáni z existence. Zitro byl v tomto případě nelítostný. Neměl potřebu se mstít, ale na tyto překážky, stojící mezi ním a věděním, pohlížel asi stejně jako na nechutné červy. Tyto patetické pokusy zbojníků a lovců mu však daly možnost okusit něco z reálných výzev, které číhaly mimo města. A částečně ho připravily na události, které měly následovat. 

Crowfall videogame

Velká válka. Den, kdy bylo království napadeno současně Nakyrimem a Loranií. Pro Zitra to znamenalo okamžitý konec studií. Byl svým otcem bez odkladu převelen do Rothagu na který zrovna mířila hlavní útočná síla Loranijského vojska. Zde spadal pod velení Arcimágů, kteří utvořili speciální čarodějnické skupiny.
Než Rothag po několika dlouhých měsících obléhání padl, bylo jeho zásluhou že se tamní ulice proměnily v bludiště plné vražedných pastí, které pohltily tisíce Loranijských vojáků. Další strašlivé nástrahy zanechával Zitro na cestách během ústupu. Navzdory nevůli Arcimágů kterým tyto způsoby přišly nečestné a nemorální. Podobného úspěchu dosáhl u Kelatu, kde jednak také vyčerpal nepřátelské síly, ale kde mimo jiné provedl nadmíru úspěšný protiútok při němž vodami z Kelatského jezera utopil více jak tři tisíce Loranijských duší. Získal si tím nejen prestiž mezi čaroději, ale také uznání svého otce. 
Když se v závěru války obrátila mince, a obrana přešla v útok, byl Zitro prakticky v čele jižních, úderných oddílů. Byl naprosto nesmlouvavý. Nebral zajatce. Loranijští, kteří nestihli včas utéct zpět za hranice a kteří měli tu smůlu na něj narazit, byli anihilováni bez slitování. Možná právě proto byl v očích otce ceněn tak vysoko nad ostatními. 

Po válce nějaký čas zkoušel pomáhat s obnovou krajů a jejich zřízení. Brzy se ale vrátil zpět ke svým studiím. Uvědomil si totiž jednu věc. A to, že pokud chtějí v tomto světě přežít, a vytrvat, musejí být vždy alespoň o několik kroků napřed. Proto se začal více a více věnovat divoké magii, i té zcela zakázané jež se skrývala v říši nočních můr za Závojem. Jenže... Dokonce ani dračí mysl není bezednou nádobou. Dříve nebo později se růst Zitrova magického potenciálu musel zastavit. Tato skutečnost ho frustrovala natolik, že se rozhodl nalézt odpověď ve světě. 
Když byl úspěšně navázán první, přátelský kontakt s Loranií cestoval tam aby nashromáždil vědění jejich archivů. Když následně opadlo napětí mezi Ishkensagem a Nakyrimem, putoval do tamní divočiny a rozmlouval s mnoha Orkskými šamany. Jeho bádání jej zavedlo i do končin které ležely mnohem dál. 
Když se vrátil domů měl o čem přemýšlet. Měl si rozervat duši, nebo ji obětovat výměnou za větší moc? Věděl, že ať už si vybere cokoli, ta cena bude velká. A proto se vydal za Závoj. Do míst kde vládla Temnota a magie nejstrašlivějšího typu. Schován v přestrojení za obyčejného člověka, při setkání s ďábelskými princi, navrhl dohodu. Vzdá se svých emocí výměnou za možnost být ještě mocnější. Démoni, ošáleni jeho přestrojením i vystupováním, s tímto návrhem souhlasili. Viděli v něm přeci jen dalšího domýšlivého, patetického čaroděje z řad lidí kteří vždy přijdou škemrat o víc. Jak strašlivě tohoto tvora podcenili si uvědomili až tehdy, když hodování na emocích skončilo, a kdy Zitro odhalil svoji skutečnou auru. Jenže dohoda byla jasně daná a již naplněná. Jediné, co mohli démonští princové dělat, bylo sledovat jak se jim Zitro klaní a s tváří bez výrazu odchází. 

Art by Hwanggyu Kim

V dobách, kdy byl Zitro korunován králem, se jeho síla zvětšila natolik že dokázal nahlížet do samotného Přediva času a prostoru. Dost možná se zároveň stal doposud nejmocnější entitou na známém kontinentě. S tím však skončila veškerá jeho putování. Zavřel se v Nebeském paláci, a mimo něj chodívá jen ve výjimečných událostech, nebo při řešení otázek týkajících se vysoké politiky. Veškerou svoji energii nyní přenesl na království. 
Ještě za časů Isharon a Morkensaga se v paláci nacházela Rada. Skupina urozených rádců, kteří třeba předávali dál příkazy svých nejvyšších, nebo rozhodovali v jejich nepřítomnosti. Ta po Zitrově nástupu prakticky přestala existovat. Byla rozpuštěna s tím, že jejich služeb už nebude více třeba. 
Také to byl Zitro, kdo zavedl propustky do vnitřního města. Stejně jako to byl on, kdo vytvořil pro všechny magické školy přísnější pravidla, podle kterých musí být každý magií nadaný jedinec evidován a vybaven průkazem. 

,,Jedna věc je, když se ti z řetězu utrhne oddíl zběhů. Jiná zas, když je to bytost oplývající schopnostmi vyhladit celé vesnice. Zrovna já bych měl vědět o čem mluvím."

Mimo jiné také zavedl v celém království zákaz lovu draků či jakékoli jiné činnosti drakobijců, a v současných dnech se jeho oči upírají jak dál na jih, tak i na východ. V naději, že by se snad jednou mohly zamazat staré křivdy a vytvořit nová, pevnější spojenectví. 
Pokud se tedy zrovna nenaskytne nějaká ta prchavá, vzácná příležitost spatřit jej na vlastní oči mimo palác, je k dispozici minimálně spousta soch na nichž nejčastěji zaujímá jednu osobitou pózu. Z výšky na vás bude shlížet jeho tvář, bez nějakého specifičtějšího výrazu. Ruce rozpřažené široce do stran, přičemž v jedné drží knihu, a ve druhé žezlo či korunu.
Ten, který stojí nade všemi, a jenž je připomínkou že občas knihy mohou být tou nejmocnější zbraní. 

Zrod a vzestup Čtyř

Nic nedokáže svět obletět rychleji než zajímavá novina. A přesně spoustu takových se šířilo s větrem po celé Loranii. Mnoho se jich dostalo do nejzapadlejšího kousku Nakyrimu tak kvapně, až se za nimi zvedala mračna prachu. Neúnavné byly rty poslů, kteří posouvali žhavé drby po obchodnících. Ti se zas postarali, aby veškerá vyslechnutá tajemství odplula na palubách lodí, nebo cestovala s karavanami do zapomenutých krajů. Řeč je samozřejmě o Čtyřech. 
Jen málokterá bytost dokázala vzedmout takovou vlnu vzrušení a zájmu, jako se to povedlo právě Čtyřem když poprvé spatřili denní světlo světa. Obrovskou zvěstí bylo již jen to, že božská Isharon snesla dračí vejce. Nemohlo se to však zdaleka rovnat skutečnosti, že do hnízda na vrcholu Nebeského paláce nenakladla jen jedno, nýbrž rovnou čtyři. Celý známý svět tehdy upřel oči k zemi draků, a mnoho těch odvážnějších dobrodruhů se jalo chopit situaci za pačesy, zatímco jim mysl zahalila vidina obrovské moci, čekající na hoře tvořené ze zlata. Je těžké určit jak moc bláhoví tito oportunisté byli, když se vydali nějaká z těchto cenných vajec ukrást. Loupeživých nájezdů na Nebeský palác se během desítek let uskutečnila velká hromada. Žádný ovšem neuspěl. Nebylo ani tak náročné dostat se k hnízdu. Jako spíše stanout tváří v tvář strašlivému Morkensagovi, který byl znám nejen jako vládce Měsíce a Temnoty, ale také jako požírač duší. A který chránil své budoucí potomstvo doslova dnem i nocí. 

Art by Prashant Singh

Troufalých pokusů o krádež dračích vajec postupem času razantně ubývalo. Nakonec ustaly úplně a nezbylo nic než pověry. Začalo se pochybovat zda-li jsou dračí vejce vůbec ještě v království. Věřilo se že Morkensag je společně s Isharon ukryl kdesi hluboko v horách. Jiní tvrdili že vzácná vejce byla ve skutečnosti jenom drahou maketou, jejíž jediným účelem bylo lákat bláhové duše, na nichž by se lord Temnoty krmil. 
Zrníčka pravdy byla pohřbena kdesi hluboko. Propadala se hlouběji s každým dalším dnem. 

{---------------------------------------}

V řekách času stihlo uplynout přes sto dvacet let, když se zcela náhle a nečekaně začalo první z dračích vajec líhnout. Království zachvátila nevídaná bouře úžasu a fascinace. Takové zprávy se dostaly daleko za hranice země v řádu týdnů. Proroci předvídali, že mezi lid sestoupí nový bůh a nastolí ještě plodnější věk prosperity. Někteří se, snad možná oprávněně, obávali entity mnohem horší a krutější než sám Morkensag. Sotva se ale první dráče vůbec stihlo objevit na veřejnosti, líhlo se další vejce. Pak i to třetí. A nakonec k obrovskému štěstí i poslednímu vejci pukla skořápka. Jestli byli potomci Isharon a Morkensaga lepší či horší? To se nedalo hned tak určit. 
Jisté bylo jen to, že byli... Velmi rozdílní. Napříč městy a vesnicemi se nesla jména Zitro, Kaelas, Laif, a Isaia. 

Vyklubání těchto mladých tvorů ovšem nepřineslo jenom radost. Stejně jako kdysi, i nyní království začalo až příliš přitahovat spoustu nepříznivé pozornosti. Převážně se jeho směrem obracely hlavy vysoce postavených čarodějů, kteří toužili byť jen po kapičce čisté dračí krve. Tak jako se do krajů Ishkensagu stahovali lovci draků a odměn. 
Už v těchto dobách bylo štěstím na nějakého draka narazit. A tady jich bylo hnedle šest! Navíc čtyři velice mladí, stále ještě převychovatelní. S geny, jaké jim kolovaly v žilách, by i jeden jediný vydal za celé armády. To si uvědomoval snad každý, komu úmysly alespoň trochu kalila sžíravá chamtivost. S lovci draků a odměn tak přicházela i hrozivá mračna války. 

Nejspíše toto bylo právě tím důvodem, proč musely být výchova a růst Čtyř tak urychlené a uspěchané. Jak roky míjely roky, rostla nejen jejich těla. Ale také se jim tvarovala osobnost. Magický potenciál nabíral rovněž na obrátkách. U někoho více, u někoho méně.
Isharon se snažila mezi své děti rozdělovat rovnoměrně spoustu lásky a péče. Tyto snahy jí ovšem velmi často kazil Morkensag, který za každou cenu trval na tom aby z jeho dětí byli zkušení válečníci. Výchova pod jeho křídly tak zahrnovala mnoho a mnoho zkoušek, které byly jak mimořádně náročné, tak mnohdy surové a kruté. Z osidel tak tvrdého, bojového výcviku se dokázali vyvléknout jen dva potomci. Zitro, jemuž nadmíru vysoký potenciál v kouzlení vynesl prestižní místo na magické Univerzitě, a Isaia která až příliš souznila se způsoby své matky, a která se tímto vydala na dráhu kněžky.
Každého z nich ale dříve nebo později čekala ta nejtěžší zkouška. Rituál přeměny, během kterého si budou moci stvořit svojí novou podobu, vhodnější pro vládnutí království po vzoru matky a otce. Předcházely tomu celé měsíce soustředěných meditací a studií, během nichž bylo třeba poznávat taje fyziologie, lidské i jiné. Rituál přeměny byl zároveň důkazem, že mladí draci jsou připraveni čelit nepřátelům a výzvám číhajícím mimo bezpečí měst. Když takto poznávali na vlastní riziko reálné i neznámé hrozby, jen se více a více vyostřovalo jak moc se skutečně liší. Jeden od druhého, i od svých vlastních rodičů. 
Tehdy už nikdo z poddaných nepochyboval o tom, že v království se nacházejí čtyři noví bohové, ačkoli ani jeden z nich se za nic takového nepovažoval. Ne. Tihle draci si během náročných zkoušek, a během ošklivých bojů o vlastní přežití, mohli napřímo okusit vlastní smrtelnost. A ta byla nakonec záhy i prověřena až na samotné hranice, a ještě mnohem dál, netušenou a náhlou Velkou válkou, která sevřela království ze dvou stran jako kleště. Nebo přesněji jako čelisti dravého vlka. 

Učenci a písaři se dodnes nemohou shodnout, kdy přesně skončila vláda Isharon a Morkensaga, a kdy se začala psát éra Čtyř.
Po zničující Velké válce se království nacházelo v troskách a bylo zapotřebí jej znovu vybudovat. Bylo nutné navrátit život zpět do sežehnutých a zdevastovaných krajů. Postupně se tedy do všech koutů království navracela síla. Pomalu a obtížně.
Naneštěstí Isharon s Morkensagem se v tuto dobu objevovali na veřejnosti čím dál méně a méně. Možná proto, že tak masivní válka, trvající mnoho let, je příliš vyčerpala. Možná proto, že byli zkrátka znaveni a otráveni existencí trvající několik tisíc let. Po městech a vesnicích se pochopitelně ukazoval už jen jejich erb, místo jejich osobní, věhlasné přítomnosti. 

Není úplně náhodou že krátce po válce se pozornost poddaných přenesla k princům a princezně. Přeci jen byli nyní opěvovanými hrdiny, kteří prolévali za svoji zem spoustu krve. A byli to právě Čtyři, kteří království stabilizovali a navraceli do něj zpět život a řád. Silueta Isharon a Morkensaga uvadala, zatímco jména jejich dětí nabírala na hlasitosti a velikosti. Bylo až příliš málo těch, kteří kladli otázku kam se poděli prastaří Bohové. Naopak přibývalo jedinců, kteří se modlili a obraceli ke Čtyřem při hledání naděje a Světla v temnotách. Princové, coby rytíři a ochránci, totiž velice často bojovali za bezbranné s lapky, a trestali bezpráví. Zatímco princezna se beze strachu stýkala i s nejchudšími, aby mohla léčit nemocné a křtít ve jménu své matky děti. Není jisté zda-li přesně toto byl onen okamžik, kdy neoficiálně začala jejich vláda. Jisté rozhodně bylo, že Ishkensagu se začínalo po válce, a po mnoha krutých hladomorech, konečně opětovně dařit. 
Nad královstvím zavlál zcela nový erb, který spojoval staré a nové dohromady. 

Zitro, z něhož byl nyní již vysoce postavený čaroděj, nesl symbol knihy. Kaelas, coby nově jmenovaný Protektor království, se honosil štítem. Isaia se vyznačovala symbolem hvězdy, neboť sama nyní jednou téměř byla. Tiché světlo v temnotách. A Laif, se vznětlivou povahou jemu vlastní, nesl symbol plamenů či třaskavých směsí. Střed posléze patřil Slunci a Měsíci, symbolům Isharon a Morkensaga. 
Tento erb nicméně vydržel na praporech vlát sotva jednu desítku zim. Protože pak byl Zitro korunován králem, a v Ishkensagu se dala do pohybu veliká spousta změn. Mnohdy opravdu drastických. 
Tato korunovace byla bohužel i dnem, kdy se na světle světa objevili Isharon s Morkensagem úplně naposledy. Erb, spojující staré a nové, zůstal jedinou jejich připomínkou. Zapadal však velmi rychle prachem, až zmizel ze světa zcela.
Co se mezitím stalo s nositeli Slunce a Měsíce? Zemřeli nebo se uchýlili do pustých krajů kdesi hodně daleko? Případně kamsi ještě mnohem dál? To jsou tajemstvím zahalené legendy, které pravděpodobně nikdy nedojdou naplnění. 

Své o tom mohli vědět jejich děti. Ti měli ale nyní doslova plné ruce práce. Neboť každý ze Čtyř kráčel svou individuální cestou, a každý plnil v království své vlastní, specifické úlohy. Stejně tak se na praporech objevovaly čtyři zcela nové, rozdílné erby. Historici by mohli říct, že zrovna toto byl ten okamžik, kdy plnohodnotně zavládl napříč královstvím věk Čtyř. 

Co vše to přineslo a jaké to mělo následky...
To je velký svazek příběhů, z nichž mnohé se stále ještě píší. 

 

Prastarý klenot západu

Ishkensag. Jméno které se ke každému doneslo alespoň jednou. Ať už skrze příběhy, vyprávěné stařešiny ve vesnicích, či skrze listiny předávané z ruky do ruky lovci dobrodružství a nevídaných odměn. Království které bylo opředené legendami jako žádné jiné. Učenci a mágové se nechali inspirovat zkazky o archivech, které obsahovaly starobylé vědění a nauky. Válečníky přitahovaly vidiny výzev s nimiž by mohla přijít obrovská moc a sláva. Oportunisty nepochybně zaslepoval lesk bohatství, které jen čekalo až jej lapne pohotovější ruka. Nakonec ale nezáleželo na tom, zda-li jste obyčejný rolník nebo hrdina známý široko daleko. Brány Ishkensagu byly otevřené každému. Byla potřeba jen kuráž vkročit do stínu draků, jež tamním nebesům a zemi vládli. 
Jakmile tento okamžik nastal, bylo zapotřebí připravit se na namáhavou a dlouhou cestu, která mohla trvat klidně i spoustu měsíců, pokud jste byli z opravdu velké dálky. Útrapy a nebezpečí pominou až v prvotním stínu horských štítů, které obepínaly východní a jižní cíp dračí říše. Tam dřímalo první přivítání v podobě strážních marek. Ještě bylo ale příliš brzy na radostné oslavy. Toto byl přeci jen práh. Skutečný cíl ležel stále daleko. Kdo spěchal, ten ho mohl dosáhnout za pár týdnů. Kdo neměl příliš na výběr, nezbývalo mu než se trmácet po vyježděných cestách, jež se táhly napříč nezkrotnou divočinou, a skrze menší města v nichž bylo možno okusit úryvky toho, co zdejší království skrývalo. Když zbýval jen poslední úsek putování, z veliké dálky už bylo možné zahlédnout první, nikdy předtím nevídaný, div. Kolosální Nebeský palác, který se tyčil nade vším živým jako obr, a jehož vrchol se skrýval v mracích. Hlavní město bylo nadosah, a s ním všechna jeho tajemství. 

{---------------------------------------------}

Tady jste. Stojíte před masivní, jižní bránou a sledujete jak skrze ni dovnitř a ven proudí masy davů. Nejen lidé. Orkové a Skřeti. Goblini, Elfové, Trpaslíci, animální tvorové i takové bytosti, které by v lidských zemích jen stěží nalezli umístění. Ne však zde. Procházejí v nekonečných zástupech skrze stíny čtyř velikých sousoší, z nich každé vyobrazuje jednoho ze čtyř místních vládců. A stejnou cestu podstoupíte i vy. Hned za bránou vás následně pohltí ulice a objetí rozměrných i stísněných budov. Ani hlavní silnice města není dost široká na to, aby dokázala pojmout množství nedočkavých cestujících, natož konvoje plně naložených povozů. Jeden neví čeho si všímat dříve. Zda-li ruchu kolem, nebo vývěsních štítů a ozdobných praporů, na kterých se míchaly spletence kultur. Vzduch sice vyplňovala nevábná vůně dobytka a koní, ale také tu vonělo koření, pečivo, parfémy a květiny.
Dříve nebo později se každý cestovatel musel dostat na velikánské náměstí Čtyř, jehož jméno dodnes vyvolávalo spory. Jmenovalo se tak proto, že mělo čtyři rohy nebo proto, že bylo vystavěné tak aby ty rohy mířily do čtyř světových stran? Nebo to bylo tím, že i zde stály čtyři ty samé sochy, které vítaly poutníky před jižní bránou? Na to musel každý přijít po svém.  
Na očích v jižním koutu se v záři slunce koupala městská radnice. Jen kousek od ní byla vystavěna Trpasličí banka a oválná síň Věků, jejíž zdi zaznamenávaly prvotní zrod města, i jeho cestu napříč spletitou historií.

Náměstí bylo velmi specifické i proto, že jste se nacházeli na hranici kde se tato domovina dělila na vnější a na vnitřní město. Pokud vás nebavilo pozorovat jak kolem proudí život, a chtěli jste dělat cokoli zajímavějšího, stačilo vybrat směr a udělat první krok. 

V opojení moře a zlatých mincí

Pravděpodobně vás mohl zaujmout závan větru, v němž se nesl křik racků a slaná vůně oceánu. Pak vás nohy mohly zanést dál na západ, kde ležel přístav s celou škálou různě velikých skladišť. Nacházela se tam obchodní stanice, která mimo jiné byla místním ústředím Kongregace obchodníků. Jejich prsty sahaly daleko. Připlouvající lodě mohly mít erby sousedního království lidí, Loranie, ale některé byly i zcela neznámé. Možná pirátské, možná pocházející z dosud neobjevených krajů. 
Proto přístav přitahoval takovou pozornost. Za dne movitých lordů a neohrožených dobrodruhů. Po nocích hrdlořezů a zlodějů jdoucích za snadným výdělkem. 

Cestička obchodů a různého, zajímavého zboží vedla z přístaviště rovnou do Zlaté čtvrti, která odsud byla nedaleko. Prakticky téměř za rohem. Své jméno si nezískala náhodou protože dokázala okouzlit možná ještě více, než samotná hlavní ulice s náměstím Čtyř. Ať už jste sem šli pouze pozorovat a hltat nevšední zážitky, lovit kuriozity a raritní zboží, případně sehnat běžné potřeby které zrovna řemeslník neměl na pultě. Ve Zlaté čtvrti se dalo nalézt mnohé. Pochutiny. Artefakty. Magické pomůcky. Zaklínadla, amulety, vzácné knihy a vychytávky. Jediné, co jste zde potřebovali, byly peníze a kapička štěstí. Možná ještě umění smlouvat. 
Nenechte se však rozptýlit příliš. I zde platí podobná pravidla jako v přístavu. Kde jsou peníze, tam jsou i nebezpečné živly. Některé zvěsti dokonce tvrdí, že v této čtvrti by se měl nalézat Černý trh, na němž se obchoduje s takovými věcmi jako jsou drogy. Ty opravdu odvážné zkazky hovoří dokonce i o otroctví či o pašování mimořádně nebezpečných ingrediencí, které mohou zahrnovat prakticky cokoli od jednorožčího rohu až po dračí krev. Co je na tom skutečné pravdy... To je těžké říct. Kdo se totiž dostane na Černý trh, ten o tom rozhodně nikde nemluví. Je to rychlá cesta k uvěznění nebo rovnou k trestu smrti. 
Není třeba si však dělat přehnané starosti. Kongregace obchodníků si dává veliký záležet, aby v těchto místech panoval řád a klid, a aby prodejci dodržovali přísná pravidla. Neboť jisté motto praví, že chaos a neřízené gangy obchodu neprospívají. 

Méně přepychu, zato více možností a práce

Pakliže vás omrzel okázalý lesk západních čtvrtí, a přemíra halekajících obchodníků, lze se vypravit do východní části města, kde se nalézají mnohem prostší a jednodušší kraje. Jakmile jeden nechá za zády náměstí Čtyř a pokračuje dále na východ ulicí Poutníků, vstoupí brzy do Kamenné čtvrti. Tato místa neoplývají tak dechberoucí výzdobou. Pach dobytka a výkalů je zde možná silnější než kdekoli jinde. Coby dlažební kostkou dohodil je odstrčená, chudinská lokalita. Dá se zde však nalézt mnohdy nečekané. Může to být překvapivě pohostinná krčma. Stejně tak to může být řemeslník s neobvyklým umem. Některé uličky osídlily pevně sevřené komunity, přičemž každá se snaží svému vlastnímu okrsku vdechnout nějaké osobité kouzlo. Zdaleka se nejedná jen o náhodné gangy. Právě v těchto místech mají základy některé z řemeslných cechů. Především kováři a pivovarníci. 
Kdo se cítí být odvážnější, ten může zkusit sestoupit do místních sklepení a kanalizací, kde vedou chaotický život o přežití tlupy Goblinů, krysích tvorů, a kdo ví jakých ještě zplozenců. Není proto divu, že zde má městská hlídka nejvíce práce. Za kterou ovšem také lépe platí. 
Kdo naopak hledá spíše klid k rozjímání, je možné pustit se dlouhou, zahnutou ulicí Půlměsíce na sever. Narazíte na hřbitov, který se utápí ve stínu obrovité katedrály. Staré jako město samo a vítající bohaté, i ty nejchudší. Zasvěcená Měsíci i Slunci. Proto v jejích útrobách naleznete jak půvabnou Isharon, tak strašlivého Morkensaga. Zdejší kněžky a mniši si dali záležet, aby měli k dispozici obě jejich podoby. Velmi ochotně vám zde nabídnou přístřeší i nějakou tu lékařskou péči. Také rozhřešení či posvěcení. Nebo můžete zanechat nějakou tu drobnou oběť na oltáři, jednoho či obou. 

Skrze Strážce rovnou do světa zázraků

Jste již znaveni vnějšími částmi města a přemýšlíte co dalšího leží za vysokými hradbami, které skrývají vnitřní město? Pak nezbývá než se vrátit na náměstí Čtyř a pokračovat po hlavní cestě na sever. Rovnou k veliké strážnici, která slouží jako síto. Ne každý se totiž může po vnitřním městě procházet jen tak. Je k tomu potřeba propustka, a tu vydávají právě zde. Tomuto místu se říká jednoduše Centrála. Je plná příslušníků městské hlídky, kteří v ní mají své pracovny, i zadržovací zařízení. Většina zločinců míří nepochybně rovnou sem. Ty těžké případy pokračují následně do paláce. 

Máte-li štěstí, budete na druhé straně během chviličky, a v rukou budete svírat propustku která vám dovolí cestovat libovolně po vnitřním městě. Na jeden den, jste-li pouhý poutník. Takže si dávejte pozor, aby jste se vrátili do vnějšího města dříve než zapadne slunce. Nedej bohové, aby jste propustku ztratili. Protože v takovém případě se vám žalář Centrály stane na pár dlouhých dní nepříjemným domovem. 

Teď jste nicméně tady a nic vám nebrání vydat se za svým dalším dobrodružstvím. Budete-li pokračovat vpřed, nepochybně vás poblíž hlavní cesty uhodí do očí extravagantní luxus velmi drahých obchodů, v jejichž výlohách lze nalézt nejpreciznější výrobky samotných mistrů řemesla. Obleky z kožešin vzácných tvorů. Šperky vykládané drahými kameny. Zbraně které musela stvořit mysl technického génia. Cenovky zde zpravidla nebývají, protože kdo na tyto věci má, ten na cenu nehledí. 
Odpoutáte-li pozornost od dech beroucích výloh, můžete se nechat unášet čistými ulicemi hlouběji mezi okouzlující a pohádkově vypadající vily. Zde sídlí bohaté rody a vysoce postavená smetánka. Lordi a kněžny, jejichž krev je modřejší než obloha sama. Nemusíte příliš skrývat pocit, že sem nepatříte. Většina místních vám to pravděpodobně dá sama viditelně najevo.
Přímo zde, za několika rohy, se nachází první Loranijská ambasáda. Malý kousek království lidí z jihu, který se skrývá za železným plotem ověšeným modrobílými prapory. Zde se schází diplomaté napříč všemi vrstvami. Při řešení záležitostí, které dalece přesahují hranice nejedné říše.

 
Aby jste se ovšem dostali do této urozené smetánky, není třeba mít bohatství a modrou krev. Své místo si zde dokáže najít každý, kdo umí nalézt nápad a má výjimečně šikovné ruce. O tom se přesvědčíte záhy, když spatříte první pohyblivé, mechanické stroje v doprovodu Orků nebo Trpaslíků. Právě tady se magie mísí s technologií. Právě zde nalézá své místo nejeden čaroděj a ještě více profesionálněji zaměřených kovotepců. Dorazili jste do Řemeslné čtvrti. Tiskne se k úpatí Nebeského paláce, jako kdyby v jeho stínu hledala ochranu. Ve vzduchu je cítit olej a z všudypřítomné magie téměř až svrbí kůže. Drobné stopy černého kouře na obloze dávají tušit, že nedaleko jsou dílny kde vznikají mnohonásobně větší a důležitější projekty. Stačí přijít ještě blíž, aby byly za vysokými ploty bedlivě hlídaných areálů vidět vrcholky hrozivých, tavících pecí. Dovnitř prakticky neustále proudí plně naložené, důlní vozíky. Aby tato mašinérie vypouštěla další a další stroje či zbraně. 

Za odpočinkem a uvolněním

Než se jednomu zatočí hlava ze vší té parády a přepychu, je možné uniknout na opačný konec vnitřního města. Stačí překročit hlavní cestu a pokračovat východně. V zákoutí širokých ulic se totiž skrývá velmi speciální místo. Místo kde se mohou plnit sny. Samozřejmě pokud máte po ruce dostatečně naditý měšec. Řeč je o vyhlášeném podniku nesoucím jméno Yalla´Hen. Tamními zaměstnanci jsou především Sukkuby a Inkubové. Lze tu ale nalézt i potěšení jiných druhů a ras. Hledáte noc plnou lásky? Společnici k hodinám intelektuální rozpravy? Nebo jen přítele který by vám dělal doprovod? Ďábelsky okouzlující démonka, a bordelmamá, Lady Ashitari vám splní klidně i ty nejdivočejší touhy. Ať jste princ nebo šťastlivý řemeslník. Dokud máte čím zaplatit, případně dokud nebudete klást nevhodné otázky, jsou vám dveře zdejšího podniku otevřené, stejně jako náruče místních dívek. Jediným limitem je zde jen a pouze vaše osobní představivost. 
Velmi výrazně, z jasných důvodů, komukoli nedoporučujeme dělat zde jakékoli potíže. 

Koho nenadchne vidina milostných radovánek, ten může pokračovat dál. Budov začne pozvolna ubývat. Nahradí je aleje plné okrasných stromků a květin. Záhy se tvář města změní v zelený klenot kterému se přizpůsobuje i vzezření těch několika málo stavení, jež působí dojmem skleníků. A mnohé z nich takovému účelu skutečně slouží. Pěstují se v nich nejen vzácné byliny, ale i spousta zeleniny a ovoce. Ještě pár kroků a budete se moci procházet udržovanými parky. V samém středu této čtvrti jsou i stromy větší a vzduch mnohem čistější. Nalezli jste Emeraldový háj. Domov v němž žijí hlavně Elfové, Víly a Skřítci. Není ale vůbec nic překvapivého narazit i na některé duchy samotné přírody, nebo na divou zvěř jejíž existenci by si jeden uprostřed města nedokázal představit. 
Kdo hledá zručné lučištníky, bylinkáře, léčitele či šamany, ten musí nepochybně v první řadě zamířit sem. Emeraldový háj lze ale navštívit i kdykoli, kdy jeden hledá klid a harmonii. Koutků určených k meditaci je vytyčeno nespočet, stejně jako těch vhodných ke splynutí s magií. 
Ta je v těchto místech obzvlášť silná. Emeraldový háj totiž leží na klikaté řece magických proudů, které se tudy vinou a jejichž zdroj se nachází v nepříliš vzdáleném Zřídle u základů samotné Univerzity. Domovem budoucích čarodějů a mágů. V těsné blízkosti tohoto starého monumentu se nachází další skvost hodný návštěvy. 

Nazývá se Prastaré Arkáneum. Budoucím generacím čarodějů slouží coby bezedná studnice učení a moudrosti. Pro radu a informace si sem chodí zástupy vznešených lordů. A občas sem zavítá i sám král, či některý z jeho mocných sourozenců. Znalosti a nahromaděná moudrost přechozích věků zde doslova promlouvají z polic. Celá armáda učenců a písařů se dnem a nocí stará o přepisování děl a svitků, které až příliš nahlodal zub času. A nutno říci, že Prastaré Arkáneum disponuje neuvěřitelnými několika milióny svazky, z nichž nejstarší se datují do dob před založením samotného Ishkensagu. 
Kdo ví jaká tajemství, jaké zakázané vědy, jsou následně uzamčeny v přísně střežených archivech, do kterých má přístup jen pár vybraných jedinců. Ovšem i bez tohoto oddělení si zajisté dokážete najít to, po čem vaše srdce touží. Ať už se jedná o poezii, o písně a legendy, nebo o nauky zaobírající se jazyky či mystikou. 
Na tohle vše posléze dohlíží odtažití, přísní Archiváři kteří bez námitek ztrestají každého, kdo nebude mít k psaným dílům náležitou úctu. Jedna věc je si knihy půjčit. Ta druhá zas dávat pozor na jejich stránky, nebo na to aby se vrátily zpět na své místo. Ne každá kniha vám bude navíc vydána. Hlavně bude-li příliš vzácná a drahocenná. V takové chvíli se vaším společníkem po krátký čas stane Mistr slova. Učený mnich, jehož specialitou je předčítání a manipulace s takto drahými svazky. 
Dávejte si ale dobrý pozor, aby jste se nenechali knihovnou unést příliš. Protože se západem slunce se kompletně uzavírá. Archiváři s nezvanými vetřelci mnohdy nemívají příliš trpělivosti, a pro ochranu tohoto místa jsou ochotní udělat cokoli. 

Co skrývají nebesa

Jste téměř na konci své cesty. Nejvyhlášenější destinace tohoto města jsou za vámi. Ještě ale jedno místo zbývá. Váš pohled se upírá ke gigantickému obru jehož vrchol se ztrácí mezi mraky. Největší magií stvořená stavba na známém kontinentě. Domov stvořený draky. Pro draky. U jehož úpatí si teprve začnete uvědomovat jak jste malí a drobouncí. Nebeský palác, z jehož zdí proudí přediva magie a historie, tak hustá že by je jeden dokázal prohrábnout prsty. Stačí se vrátit na hlavní cestu a pokračovat po ní dál na sever. Před vámi se následně rozkládá poslední okruh tlustých hradeb. Bránu zde hlídají obrovští, mechaničtí golemové a desítky vojáků. Nikdo vám ovšem nebrání vstoupit na otevřené nádvoří, na jehož druhém konci zeje dokořán otevřený vchod do Nebeského paláce. Připomínající ústa hladového tvora. Jedinou překážkou jsou zde vysoké schody.

 

Na druhé straně obloukovitého vchodu už vyčkává hala, která by se mohla s přehledem rovnat největším Trpasličím síním. Klenbu podepírají dvě řady masivního sloupořadí, mezi kterými se vinou chodníky z opracovaného kamení. I tady zdi a veškerý možný prostor zabírají obří tapisérie a gobelíny. Každé takovéto umělecké ztvárnění vypráví nějaký příběh. A možná by se to tu mohlo podobat síni Věků. Jen s tím rozdílem že zdejší obrazy se ani tak nezaobíraly všeobecnou historií Ishkensagu, jako spíše historií těch, kteří jej budovali a kteří za něj prolévali krev. 
Není tedy divu, že právě zde si nejvíce pozornosti uzurpuje například dílo kterak Morkensag svojí silou vyzdvihl Nebeský palác, nebo jiné na kterém Isharon uzdravila lány krajů zmrzačených válkou. Jediným, momentálním důkazem jejich velikosti je dnes jen sousoší dvou draků které zabírá největší část haly. Isharon, která byla vytesána z mléčně bílé skály. A Morkensaga, kterého někdo naopak vytesal z černého kamene. 
U jejich nohou se následně nalézají ti, kteří si rovnoměrně svými příběhy rozdělují zbylá, volná místa. Potomci těchto božských entit, kterým se nejčastěji říká Královská Čtveřice. Čtyři noví vládci království, jejichž přítomnost bývá častá a různorodá jako oni sami.

 
Kde nyní jsou? Snad možná právě na vrcholu paláce? A co konkrétně se skrývá tam? To bohužel zůstane tajemstvím, neboť jen vyvolení či urození mají možnost navštívit vyšší patra. Mnoho ostatních se tak musí spokojit s pověrami, s úryvky legend, či s všelijak šíleně znějícími zkazky o neuvěřitelném bohatství. 
Ale není třeba zoufat. Možná se na vás usměje Štěstěna dovolí hvězdám osvítit cestu, která povede do výšin. K jednomu ze Čtyř.