Válečník a Vojevůdce

 ,,Diplomacie? Tak jsem pojmenoval jeden ze svých kanonů. Protože TO je můj způsob. Tak řeším problémy. Rázně, tvrdě, a nekompromisně!" 

Laif. Třetí ze Čtyř a nejmladší z bratrů. Ten, o němž se říká že si v sobě nosí největší část dračí divokosti, a ten jehož jméno zní napříč královstvím nejzvučněji. V dobrém i ve špatném smyslu. Jeho osobní erb zahrnuje všechny charakteristické znaky. Oheň symbolizující element, kterému vládne, a označující i žár jeho horlivé povahy. Kladiva coby znamení válečníka, a ozubené kolo spojené s technologií která se pohybuje po boku jeho armád. Samotný erb se posléze podobá budovám strojíren, kde se kov a ohně tavíren mísí dohromady. 

Tento princ se od prvotní chvíle vylíhnutí od svých bratří lišil mnoha věcmi. Například nebyl ani náhodou tak zdrženlivý a upozaděný jako Zitro. Nebyl ani zdaleka tak přátelský jako Kaelas. Ne. Laif byl téměř ihned plný chaotické energie a nebývalé dravosti. Svým chůvám způsoboval velmi často značné potíže, z nichž mnohé končily krveprolitím v podobě ošklivých kousanců či škrábanců. Nespoutanost dráčete rostla do takových mezí, až hrozilo že zcela zdivočí. Chůvy a pečovatele proto nahradili zkušení krotitelé magické zvěře, a tehdy se projevila zásadní Laifova vlastnost. Tedy to, že bude respektovat a poslouchat jen ty kteří projeví dostatek kuráže a síly. Pod vedením válečníků, jež dokázali odolat jeho spárům a tesákům, zkrotl a učil se. K Morkensagově radosti, neboť ten v tomto svém synu viděl veliký potenciál který hodlal maximálně rozvíjet. 

Jakmile tedy přišlo na první výcvik, Morkensag se nedržel nijak zpátky s náročností ani s tělesnými či psychickými tresty. Laif neměl na výběr než všemu čelit bez námitek. Pokud by si totiž stěžoval, bylo by to považováno za slabost. A slabost se tvrdě trestala. Bez výjimek. Navíc to vše bral jako osobní výzvu ve které hodlal být co nejlepší. Ještě lepší než Kaelas. S tím trénoval jen v počátcích výcviku. Ale otec je posléze rozdělil, a každý z bratrů se vydal jinou, svou cestou. Zatímco Kaelas tedy putoval na východ, Laif směřoval na sever do hor. Otcův výcvik zahrnoval nesmírně vyčerpávající fyzická cvičení i boj s různými typy zbraní. Taktizování nad mapami často střídala nebezpečná praxe. Až Laif mnohdy netušil co vlastně ještě je reálné, a co je jen součástí Morkensagových iluzí. Čím více se ovšem výcvik blížil ke konci, tím usilovněji mu bylo do hlavy vštěpováno několik věcí. Například že kdo zaváhá, ten je mrtvý. Nebo že kdo v kritických okamžicích volí srdcem, ten kráčí vstříc selhání. Otec se v této záležitosti vyjádřil naprosto jasně. Selhání nebylo možností. Tímto výcvik skončil, a Laif se vydal, stejně jako starší bratr, cestou rytířství. Pouze to pojal po svém. 

Jediné, co Laifa ještě drželo zpátky, byl už jen rituál Proměny. Ten se nakonec ukázal být náročnějším než očekával. Zvláště kvůli princově netrpělivosti a nevyzpytatelné, popudlivé povaze s níž na každý nevydařený pokus reagoval hněvivě a s nadávkami. Zatímco ostatní si tak mohli již užívat svých nových těl, i mladičká Isaia, on stále trčel u teorie a u studií biologie, což ho dohánělo k zuřivosti ještě více. Ale tuhle výzvu hodlal pokořit a byl ochoten pro to udělat vše. S vypětím sil a celé zásoby svého soustředění si nakonec svoji podobu vybral. Lidská těla měla ideální velikost. Vlasy barvy krve a oči, v nichž naopak bylo máloco lidského. Zato byly mnohem více dračí. Nezvolil si rohy jako Zitro nebo Isaia, neboť ty byly nepraktické. Místo nich si ponechal svůj dračí ocas, který byl opatřen vražedným, kostěným ostřím. Když takto sestoupil z oltáře, stvrdil ihned svoji novou tvář vítězným, burácivým řevem. 
Měl jen pár dnů klidu a ne o hodinu více. Bylo totiž třeba pokračovat v povinnostech, na rozkaz Morkensaga který měl v rukávu další zkoušky a výzvy. Tentokrát jim měl ale Laif čelit na vlastní pěst, během ryze osobního putování. Jak se později ukázalo, byl naprostým opakem usměvavého a nápomocného Kaelase, který byl v boji značně zdrženlivý. Ne tak Laif, jež byl například při setkání s lapky nekompromisní a bez soucitu. Slabostí opovrhoval. Jakékoliv urážky či posměšky si bral osobně a trestal je ihned. Výzvy, hlavně ty k souboji, přijímal s radostí. Vyžíval se v poměřování síly a pokud nemohl najít cestu dál, jednoduše si nějakou vytvořil. Zcela právem proto začal vzbuzovat mezi vojáky značný respekt, a mezi nepřáteli veliký strach. Mnohdy již jen pouhá jeho přítomnost stačila k tomu, aby případné nepokoje skončily ještě dříve, než vůbec stihly propuknout. 

Laif během Velké války, art by AI

V počátcích svého putování neměl nikoho komu by mohl velet. Na konci své cesty, která netrvala déle než dva roky, měl pod svým velením pět praporů a dva pěší regimenty. S nimi posléze plnil rozličné úkoly napříč celým královstvím, ale nejčastěji právě v pohraničí kde také sbíral další bojové zkušenosti. Nejednou za vydatné pomoci Kaelase, který nikdy nedokázal pro jeho hrubé způsoby nalézt dostatek pochopení. Ne že by to tehdy Laifa trápilo protože nakonec ON velel vojsku. Kaelas ne. 
A byly to právě tyto okamžiky kdy ho dostihla otcova urgentní zpráva, aby se ihned a bez zdržování vydal do Východní marky. V divokém Nakyrimu bylo neklidno. 

Když Velká válka udeřila, na vlastní oči viděl jak se Východní marka bortí. Byl u toho když klany Orků srovnávaly se zemí Černou citadelu, nynější Gryffí vrch, a sledoval jak kdysi zelené pláně pokrývají vrstvy popela. Po ztrátě Černé citadely byl demoralizovaný jak on tak i jeho vojáci. Posily v nedohlednu a jakmile byl Kaelas odvolán na jih, přišel mu jeden jediný rozkaz od otce. Udržet sever za jakoukoli cenu. Což samo o sobě znělo nemožně, když měl k ruce sotva čtyři tisíce bojovníků zatímco Orků byly desetitisíce. 

Proto musel v nadcházejících měsících využít veškerých svých znalostí a umění náhlé improvizace. Pokud se změnil do své pravé dračí podoby tak jen tehdy, aby vykopal hluboké obranné brázdy nebo aby provedl překvapivý útok na zásobovací trasy nepřítele. Se svými muži využíval všech nejzákeřnějších pastí, a odkud ustoupil tam zanechal stovky dalších. Jakmile byli Orky zahnáni do Rienského hvozdu, spaloval veškerý porost i s nimi samotnými. Když nebylo lesa, v němž by mohl Orky upéct, přesunul se k poslední državě. K Vlčí skále, dnes nazývané Tesák. S posledními šesti sty válečníky onu pevnost bránil úctyhodných několik týdnů. Jen občas opustila bezpečí zdí malá, úderná skupina která prováděla v týlu nepřítele záškodnické akce. Laif osobně pokračoval v tom, co mu šlo nejlépe. A to devastace zásobování ještě dál za nepřátelskými liniemi. Už tehdy Orky masivně kosily nemoci a hladomor. A ačkoliv Nakyrimské klany nakonec Vlčí skálu zdolaly, víc území si ukrojit nezvládly. Tehdy se Velká válka chýlila ke konci. 

Zvítězili a Ishkensag vytrval. Ale za jakou cenu? Ačkoliv se Laif nacházel na samém stupni oslavenců, jako ostatní sourozenci, nedokázal skrýt dvě věci. To, jak strašlivě válka roztříštila jeho vidění světa, a to že se nedokázal přes spoustu věcí přenést s takovou lehkostí jako Kaelas nebo Zitro. Jizvy z války nezahojila žádná vyznamenání ani povýšení do hodnosti generála, což přešel bez námitek. I přesto že měl právo na mnohem víc. Měl být rytířem a Protektorem jako Kaelas. Jenže bylo třeba vyřešit důležitější záležitosti. Například znovuzískání ztracených území a zavedení nadvlády nad zdivočelými kraji. Blížil se strašlivý hladomor a situace s bandity a lapky byla na spadnutí. Laif se tehdy do očisty svého království vrhl po hlavě a s notnou dávkou úsilí. Válka ho změnila v nesmírně zuřivého, cynického válečníka. Nejednal jako rytíř, a ani se tomuto ideálu nikterak nesnažil více přiblížit. Místo toho vládl agresí a ohněm. Mnoho stromů bylo ověšeno dopadenými lupiči, kteří plenili vesnice. Hlavy setnuty těm, kteří měli tu drzost vzpírat se koruně a nejvyšší dvojici draků. 
Jakmile nastalo období míru, a hranice Ishkensagu se vrátily do původních mezí, míra Laifovy krvelačnosti notně poklesla. Co však nezmizelo byl vztek a nenávist, jakou cítil vůči oběma sousedním královstvím. Pohrdal Kaelasem, že se s nimi tak bratříčkoval, a trávil mnoho bezesných nocí tím že vymýšlel jak předejít dalšímu takovému konfliktu. Věděl že jednoho dne se Ishkensag ocitne pod útokem znovu. A tušil že další takovou válku nemusí království vůbec přežít. 

Jedno řešení nakonec nalezl. Vydal se do Dol Gol´Rod, hory Trpaslíků na východě, a stanul před Trpasličím králem s nabídkou spolupráce, kterou nebylo možné odmítnout. Trpasličí král to udělat ani nemohl, protože jednak byl příliš zcepenělý hrůzou co by se stalo kdyby skutečně odmítl, a druhak ho opravdu zajímalo s čím za ním tento princ přichází. 

Art by David Metzger

,,Není to lesk zlata co zastaví nepřátele. Ani nesmysly diplomacie. Je to zbraň. Zbraň schopná zasít do srdcí mnoha doposud nepoznaný strach. Nechť se tedy tyto zbraně stanou jejich nejhorší, noční můrou!" 

Tak se začaly v království budovat strojírny a tavící pece, z nichž podle návrhu Trpasličího mistra proudily první strašlivé kanóny. Ty posléze následovaly obrovití, mechaničtí golemové v mnoha podobách. Ulice nejednoho města se třásly pod těžkopádnými kroky živoucích strojů. Burácení děl bylo slyšet na míle daleko. A obojí plnilo svůj účel protože nic nevyděsilo případné nájezdníky více, než salva děl která byla schopná proměnit palisádu v třísky. Tehdy se Laifovi začalo přezdívat Ničitel. Když se pod jeho nadvládou vojsko království sjednotilo, ucelilo, a změnilo v nezastavitelnou sílu. Děly byly záhy osazeny obě marky, Jižní a Východní, stejně jako věže největších pevností. Kráčející stroje hlídali ulice měst dnem i nocí. Neodmlouvající, neznající slitování nebo únavu. 
Ani tehdy si ale Laif nemohl vydechnout. Kromě toho, že zaučoval nové dělostřelce a cvičil další a další rekruty, tak se také osobně účastnil mnoha bitev do nichž se vždy vrhal jako první. Byl přítomen vždy, když se v nějakém městě schylovalo k nepokojům, a s železnou pravidelností objížděl ozbrojené posádky ve městech a na vesnicích. Neměl žádnou toleranci vůči chybám a nekompetentnosti. Zato dokázal ocenit schopnost, přímočarost, a odvahu improvizovat. Byl nekompromisní, ale vždy fér. Co řekl, to platilo. A jelikož mezi vojáky či mezi členy městské hlídky trávil opravdu hodně času, víc než v diplomatických sálech a na okázalých slavnostech, dokázal si snadno získat úctu a respekt. 
Jeden by mohl říct že se jednalo o období prosperity které bude již jen pokračovat. Ale nakonec i tyto světlé dny skončily, když se Tyrim po krátkých nepokojích otevřeně vzepřel králi. 

Pád Tyrimu

Krize mohla být zažehnána delší, ale náročnější diplomatickou cestou. Jenže Kaelas se v té době nacházel na opačném konci království. Laif byl mnohem blíže, ale bylo mu doporučováno se do této situace nevměšovat. Jenže strach, že by se mohlo toto povstání rozrůst i do dalších koutů země, byl silnější. Jeho povinností nakonec bylo chránit království. A on byl pevně rozhodnutý jej chránit. Proto se s několika prapory vydal k Tyrimu a rozhodl se provést preventivní úder. Útok tak tvrdý, aby si další města jakékoli vzpoury rozmyslely. Stál si za tím tak moc, až se proměnil do dračí podoby. Sice úspěšně rozprášil hlavní bránu včetně první linie odporu, ale střechy města zachvátil oheň který se nekontrolovatelně šířil. 

Když si uvědomil, jak strašlivou chybu udělal, bez jediného slova se vydal pozdě spěchajícímu Kaelasovi který jej přijel zastavit a rovnou zatknout. Během soudního tribunálu se posléze Laif vzdal svého postavení i hodností, a nechal se dopravit do Poslední míle kde si odpykává svůj trest dodnes. 

Rána, kterou způsobil království, a hanba která utkvěla na jeho jméně i sourozencích, byly tak veliké že se z mnoha Laifových vyobrazení staly strašáci. Jen na málo místech lze nalézt některá sousoší vyobrazující jej v plné zbroji, kterak se jednou nohou opírá o kámen a pozvedá ve vítězném ryku nad hlavu válečnou palici.