Léčitelka a Zahradnice

 ,,Nebude to snadné. Ale jednoho dne uzdravíme svět. Skrze laskavost a dobro v našich srdcích. Jako že jsou hvězdy nad námi." 

Isaia. Čtvrtá ze Čtyř. Dračí vejce opustila jako poslední a na svět vkročila slabá, zato s nesmírnou touhou prozkoumat úplně vše, a každého kdo se v něm pohyboval. Ať už to bylo na zemi, ve vzduchu, či ve vodách. Od svých bratří se lišila tím, že působila jako plachá a bojácná laň. Co však ztrácela na fyzické síle, to dalece přesahovala tou duševní. Ne nadarmo si ji pod křídlo vzala sama Isharon. Její osobní erb připomíná květ vzkvétající květiny. Uprostřed pak zpravidla bývá slunce, vyobrazující Světlo či svatou magii. Vespod následně bývá trojice lístků, které mohou mít spojitost se stromy, ale je stejně snadné v nich vidět i semena chystající se vyklíčit. 

Jako drak Isaia působila velmi křehce. O to náročnější byla práce pečovatelů, neboť byla naneštěstí i neskutečně obratná a mrštná. Mnohdy tolik že by kdejaká kočka záviděla. Kdo ji na chvíli spustil z očí, nemohl se posléze divit že se stříbřitá záře jejích šupin objevovala na vysokých římsách nebo v blízkosti okenních parapetů. Isaiina nepřirozená zvídavost neměla hranic. Ani zdaleka se v ní neskrýval takový válečnický potenciál, jaký Morkensag spatřoval ve svých synech. Toto ale beztak nebyl úděl, který by na ni chtěla Isharon naložit. Ne. Její úmysly byly zcela jiné. A pro začátek zahrnovaly výuku dobrých mravů i takových studií jako například co obnáší koloběh života. Isaia byla už od první chvíle pilnou a naslouchavou studentkou. Dostala od matky zcela jasný signál, že pokud ji toto učení nebude bavit, smí si nalézt něco jiného, vlastního. Ale jí se matčina vyprávění líbila. Stejně jako byla fascinována zahradami, které překypovaly mnoha odrůdami květin a stromů, a v nichž trávila nakonec celé týdny a týdny. Ponořená do hlíny. Sázející semena květin a šplhající na větve nejvyšších stromů. Ne každá květina ovšem vykvetla stejně jako ne každý strom bylo možné zachránit. A proto zpočátku truchlila pro každou maličkost. Postupem času nicméně zjišťovala že v koloběhu života lze nalézt i řád a určitý mír. Kde byl život, tam byla i smrt. Ale kde byla smrt, tam dříve nebo později vykvetl nový život. Občas to ovlivnit mohla. Občas nikoliv. V takovém případě jí nezbývalo než čekat a být trpělivou. 
Isharon seznala, že Isaia je připravená pokračovat s učením dál, a proto se i s ní vydala vysoko na nebesa, odkud poté pokračovali na jihovýchod. Do srdce Rienského hvozdu. Tam musela Isaia čelit specifickým zkouškám. Ty neprověřovaly její fyzickou sílu. Byly spíše filozofického směru a měly rozšířit hloubku jejích úvah a přemýšlení. Například jaká je cena života. Co je správné a co špatné. Případně jakou v životě hrají roli Světlo a temnota. Isaia se zde vůbec poprvé podívala do astrálního světa, a získala nějaké základní povědomí o tom, co se skrývá za Závojem. Naučila se od matky správně meditovat, a brzy zvládala zásadní léčivá kouzla. 

Tehdy se obě dvě přemístily do nedalekého Teroru. Tento temný hvozd trpěl i po tisících letech na vlivy nezkrocené, divoké magie která v něm vyvolávala šílené a nebezpečné anomálie. Pozůstatek z dob, kdy Isharon válčila s Morkensagem. Měla však naději že jednoho dne bude právě její dcera dostatečně silná na to, aby tyto lesy uzdravila. To byla z části další zkouška. Aby zjistila co to obnáší zasít život i tam, kde vládl stín se smrtí. 

Isaia bohužel příliš štěstí neměla. Protože půda v lesích byla na mnoha místech kontaminovaná. Stromy často pokřivené a zmutované. Pokud zrovna nasbírala nějaké plody, musela si dávat dobrý pozor kam je uložit. Co více mohla dělat? Když se ocitla v koncích, snažila se alespoň pochopit podstatu divoké magie. Nalézt v ní více než chaos. Ale nedařilo se jí tak, jak by si to přála. Nezbývalo než si připustit že tento úkol je dalece nad její síly. Čímž nepřímo část své zkoušky splnila, neboť se musela smířit s tím, že ne vždy se jí podaří dosáhnout úspěchu. Zakusila tak hořkost zoufalství a selhání, a vůbec poprvé pocítila hlubší propojení se Světlem. Nejedná se pouze o paprsky Slunce, nebo o mihotavé pomrkávání hvězd. Jak Isaia zjistila... Může to být i naděje. Planoucí hluboko v srdci, s vírou v lepší zítřky. Nakonec Isharon sama říkala že Světlo září i v té nejtemnější noci.  

Další části matčina vyučování se již odehrávaly v Nebeském paláci. Postupně se k teorii a praxi přidávaly i přípravy na blížící se rituál Proměny. Na ten se Isaia zcela otevřeně těšila neboť to brala jako bránu do zajímavějšího, fantastického světa. Když tedy nadešel onen vytoužený den, nemohla být připravenější. Trvalo jí dlouhých šedesát pět hodin než se rozhodla jak bude nově kráčet napříč kraji. Nakonec se rozhodla pro Elfský vzhled. Z hřívy bělostných vlasů proto čouhaly zašpičatělé uši, a pár rohů které ve světle slunce zářily jako čiré stříbro. Ponechala si i svůj štíhlý, hbitý dračí ocas. A zatímco se na svět dívala očima v barvách nebe, vstoupila do něj bosá a tak také zůstala. Neboť spojení s měkkou hlínou a se zemí si oblíbila a zamilovala. 

Art by Hanzo

Velmi brzy po rituálu se princezna téže rozhodla, že se vydá na své vlastní putování. Navzdory matčiným prosbám, ať zůstane doma v bezpečí a neodjíždí. Ale Isaia se utvrdila a byla v této záležitosti velmi tvrdohlavá. Snad to bylo popíchnutím závisti, když viděla jak její bratři získávají prestiž a svá vlastní postavení. Zatímco ona byla stále křehká a slabá. Sama netušila kam ji cesty zavedou. Byla však nadšená z příležitostného dobrodružství, během kterého dozajista potká spoustu nových duší. 
Tak se Isaia vydala na cestu. Opustila hlavní město a zamířila nejprve na jih. Do Kelatu. Odtud posléze pokračovala do Rothagu a z něj daleko na východ. Narážela na spoustu bezpráví, z něhož její srdce těžklo lítostí, ale i na každodenní záležitosti běžných lidí s kterými se nebála trávit čas. Skutečně se zajímala o jejich příběhy, a pranic si nedělala z toho že působí naivně. Nachytat se tak snadno nedala. A z nebezpečí vyklouznout uměla snadno a hladce. Nejeden vážený lord jí varoval, že bytost jejího významu by měla mít nějakou ochranku. Ale Isaia jim oponovala s tím, že nic se jí nehnusilo víc než násilí a zbytečné prolévání krve. Věřila že dobro vězí v každém. Že Světlo plane i na dně té nejpodlejší duše. Stačilo ho jen najít a pošťouchnout. S takovým přesvědčením sklidila spoustu smíchu. Jí to však nevadilo. 
Síla princezniny zvědavosti byla tak velká, že se rozhodla v přestrojení proklouznout do Loranie samotné, kde strávila hned několik měsíců v chrámu na severu království, zasvěcenému jednomu z šesti bohů Lidí. Odtud nejen že pozorovala Loranii pěkně z výšky, ale naučila se nové způsoby nekonfliktního boje. Ovládla hru na několik hudebních nástrojů a taktéž získala nové poznatky o rostlinách a bylinách. Tento zakázaný sen se nicméně rozplynul přesně v tom okamžiku, kdy nad krajinami poletovala zlověstná mračna blížící se války. 
Ta udeřila bez slitování. Isaia v ní velice dlouho hrála jen minimální roli. Po boku matky trávila svůj čas za hradbami hlavního města, což jí způsobovalo velmi těžké chvíle. Tuto nečinnost nenáviděla a proklínala. Jenže, jak matka tvrdila, nebyla žádným válečníkem. Byla křehká a zranitelná. Musela být trpělivá a věřit. Bohužel válka se nevyvíjela dobře a Isaia ztratila s další nečinností trpělivost. Proto se rozhodla porušit mnohá pravidla, a pod rouškou tajemství odcestovala na jih. Přímo do prvních linií. To, co viděla, ji zcela právem šokovalo. Míra brutality a rozsah takové zkázy. Tolik vyhasínajících životů. Své místo si nalezla velice pohotově po boku ranhojičů, kde uplatnila svá léčitelská kouzla. Ale to nestačilo. Cítila že se musí snažit mnohem více. 
Těžko říct zda to byl pouze nečekaný nápad, nebo zda-li ji vedl popud Světla samotného. Isaia, vědoma si všech rizik včetně otcova hněvu, se vydávala přímo na bitevní pole odkud se posléze okamžitě zas vracela se zraněnými. Rychle tam, a ještě rychleji zpátky. Využívající všechnu svou mrštnost a hbitost. Těžko říct, kolik životů dokázala zachránit. Stala se nicméně vítaným symbolem naděje. Kde nebylo Světla, tam byla ona aby jej zažehla v mnohých srdcích. Pomáhala raněným v Rothagu. Stahovala nebohé válečníky z Kelatu. Svou vlídnost obracela i k Loranijským. A možná právě to se jí vymstilo, když zbloudilý šíp poranil její krk. Uzdravila se. Ale vlivem tohoto zranění přišla o svůj hlas. Naštěstí nepřišla o svoji touhu pomáhat a léčit. Ačkoliv už se znovu do prvních linií nepodívala. 

Art by WLOP

Mnohonásobně větší účast na dění měla Isaia právě po válce. Když se vody uklidnily, čekala jí obrovská fůra práce. Někdo se musel postarat o hladovějící, zbídačené obyvatelstvo. Bylo třeba obnovit spálenou a zmrzačenou krajinu. Tady se nejvíce projevily zelené a pečující ruce, které měla po matce. Jejich největší, společnou zásluhou byla například obnova Rienského hvozdu.
Isaia nicméně šla ještě mnohem dál. Vyvinula si svůj systém znakové řeči a co bylo důležitější, předávala Isharonino učení. Zakládala v matčině jméně svatostánky a chrámy, jejichž hlavním účelem bylo léčit, pomáhat, a udržovat víru ve Světlo. Sama a bez obav se následně stýkala i s nejchudšími vrstvami, čímž si získala velikou lásku a respekt. Isaia měla ráda každého. Nalezla pochopení pro každého. Viděla Světlo v každé duši. Ne nadarmo tedy byla mezi poddanými ze všech Čtyř nejoblíbenější. Své vřelé, vlídné srdce se snažila ze všech sil nabízet i svým problémovým bratrům, z nichž někteří padali z jedné patálie do druhé. Vlastní rodiny si nakonec cenila velmi. Navzdory rozdílným přístupům, které každý jednotlivý bratr zastával. 
Tehdy, v časech míru a klidu, začala rovněž budovat na vrcholu Nebeského paláce svůj sen. Rozlehlé zahrady, sahající mimo fyzický prostor a čas, kde schraňovala všechny matčiny rostliny a stromy. Záhy tam své místo nacházely roztodivní tvorové a zvířectvo. Až se ze zahrad stal širý kraj kterému mohlo ale ani nemuselo být konce. Všehovšudy tam panovalo jen jediné pravidlo. A to, že tam byl vítán každý kdo se nacházel v nouzi či v jiných potížích.
Isaina moc v těch časech narostla do takové míry, že stejně jako Zitro dokázala nahlédnout do Přediva času a prostoru. Jen ne tak často a ne vždy vědomě. Nedělala si s tím však hlavu. Neboť měla mnoho jiných, přízemnějších starostí kterým se věnovala raději. 

Jedny z mnoha dveří vedoucích do Isainy zahrady