Denní chleba Hlídky

 Tajemný sen mnoha stoupající do nebes. Téměř dotýkající se hvězd a prázdnoty mezi nimi. Vrchol Nebeského paláce se často skrýval v závoji mraků. Ale za obzvlášť hezkých dnů, jaký byl třeba právě dnes, se dalo dohlédnout až tam do nezměrných výšek, do kterých dokázali vystoupat jen draci. Které náležely jen a pouze drakům. O tom, co samotná koruna paláce ukrývala, mohli mnozí leda snít. Dvojnásob když se odtamtud neslo drobné, blýskavé pomrkávání. Mohlo to být zlato. Ale stejně tak i odražený paprsek slunce. Arvas nad touto konkrétní otázkou přemítal posledních dvacet minut. Přikláněl se k variantě nudné skutečnosti. V duchu ale chtěl věřit že někde tam nahoře září zlatá socha. A že by ji třeba jednoho dne mohl vidět na vlastní oči. Jednou. Snad. Dokouřil cigaretu a s hlubokým výdechem si nasadil přilbu. Bylo načase vrátit se nohama na zem. Zpátky dolů, do ulic města. Jeho život byl ostatně právě tady. Ne tam nahoře. 
,,Což... Nejsme hvězdičkovej kapitán Gal, viď?" pronesl Arvas k sobě samému a s tichým smíchem vyrazil směrem k hlavní tepně, která se táhla napříč městem od jižní brány. 

Vstoupil do Kamenné čtvrti, která jako obvykle překypovala chaosem všeho druhu. Povozy naložené zbožím se snažily dostat pryč nebo víc do centra města. Mezi nimi pobíhala všelijaká směs obyvatel a mnozí, třeba hlavně Goblini, si to bez zábran štrádovali rovnou pod koly nebo pod kopyty koní a volů. Přišlápnuté končetiny nemělo cenu počítat. Do toho všeho se ozývalo halekání stánkařů. Ti šťastnější a podnikavější volili pochůzkový prodej a snažili se nabízet své zboží rovnou těm nešťastníkům, kteří se rozhodli tudy projet dostavníkem. To často vyústilo v drobné spory, kdy nerudný vozka někoho takového mrskl bičíkem. Arvas se tím nechával zdržovat už jen tehdy, když došlo na pěsti a na nože. To se překvapivě stávalo jen málokdy. Naštěstí. 
Jistá forma úlevy a klidu se dala najít v blízkosti krčem a hospod, jejichž barevné vývěsní štíty se jen málokdy daly přehlédnout. Vidina vychlazené pinty piva byla sama o sobě lákavá. Jenže kdyby se k něčemu takovému Hlídkař snížil, a nechal se vyhmátnout, čekal by ho od nařízených hodně ostrý trest. Proto musely myšlenky na pivo a na jehněčí jít stranou. 
Na hlavní ulici už bylo místa podstatně více, takže nebylo třeba využívat loktů aby si jeden proklestil cestu pryč. Tam se Arvas na okamžik zastavil, aby si ujasnil kam pokračovat dále. Zahleděl se směrem na jih, kde byla brána. A pak pohlédl na opačnou stranu. Nohy a intuice ho nesly na náměstí Čtyř. Rozhodl se je poslechnout. Služba se mu stejně chýlila ke konci, takže by tak jako tak musel na náměstí Čtyř jít. S veselým hvízdáním si tak vykračoval, a sem tam kontroloval okolní situaci. Tady na hlavní třídě bylo pár opravdu vyhlášených hospod, a u všech se momentálně srocovali Orkové. Takhle uprostřed léta slavili nějaký svůj svátek, který zahrnoval hodně pití a ještě víc vzájemného bojování, což dodržovali v plné vervě zejména Nakyrimští. Arvas musel zaklepat pěstí na svou hruď, že se to obešlo bez obětí na životech. Zatím. A byl neskutečně rád, že se nemusí mezi ty zelenokožce plést. Dostat pěstí velikosti menšího melounu fakt bolí. 

Na náměstí Čtyř se jako vždy tvořila krátká fronta před Trpasličí bankou. Hodiny na zdobné radnici odbíjely třetí hodinu. Obrovitá kašna uprostřed chrlila průzračnou vodu, a dnes v ní nikdo nelovil drobné mince, zatímco na vše dohlížely majestátní sochy Čtyř a nehybná, ohromující Centrála. Hlavní sídlo Městské hlídky a průchozí, kontrolní bod který odděloval vnější město od vnitřního. Nacházelo se tam vše podstatné. Žaláře. Výslechové místnosti. Kasárna. Ubikace pro nováčky i veterány. A úplně nahoře byly jak archivy, tak kancelář Mistra hlídky. Tomu patřilo taktéž oválné okno, díky kterému působila Centrála jako nějaký kyklop. Arvas se té představě s železnou pravidelností zachechtal a vydal se dovnitř. Prošel ostře hlídanou bránou a zamířil bočními průchody ke schodišti do vyšších pater. Přesněji se vydal do společenských místností, kde právě teď panoval naprosto obvyklý ruch. Někteří zde řešili s ostatními momentální případy. Jiní odpočívali a nic neřešili. Hrály se zde ve velkém karty nebo jiné hry.
Arvas se sem primárně přišel ohlásit a ukončit svoji službu. Vyhledal pohledem seržanta Bariku, statnou a silnou Orkyni, a zasalutoval jí. Než ale vůbec stihl předat slovní report, byl umlčen jasným gestem její dlaně. Posléze jí ledabyle zamávala. 
,,Jo jo. Prostě to sepiš a hoď mi to na stůl. Mám zrovna příšerný bolehlav, tak pokud to nehoří... Podívám se na to potom, jasný?" zavrčela Barika frustrovaně až vycenila horní zuby. 
,,Je všecko v cajku, seržante?" zeptal se opatrně Arvas. 
,,Ale jo. Jenom jsem neměla moc hezkou noc, víme? Nic co by muselo být vaším zájmem. Odchod." Barika opsala rukou kolečko a natáhla paži stranou. 
Arvas zasalutoval a dal se na odchod. Služba ho naučila nestrkat nos tam, kde jasně cítí že by o něj mohl přijít. Teď teprve mohl pomýšlet na pivo a na jehněčí, a přesně to také udělal. Jen tak tak se na poslední chvíli vyhnul Kamovi, který se do společenských místností vrhl jako divoká řeka. Vypadal stejně nevrle jako Barika samotná. 
,,Ty idiote... Ty ulice jsou zatraceně úzký! A ty tam chceš poslat golema? Vždyť tam strhá všechny baráky!" Kam rozhodil rukama do vzduchu a zakroutil nevěřícně hlavou. ,,Tohle ti nepovolim ani kdyby ses stavěla na hlavu, Tečko!" 
,,Ale tak co mám dělat? Těch parchantů je tam alespoň patnáct a já mám sotva šest lidí. Sakra Kame... Tak mi dej aspoň pár hlav z Osmý." 
,,Osmá četa nemůže opustit Chudinskou čtvrť. Teď zrovna se tam Orkové melou jak divočáci. Ten jejich posranej svátek..." Kam se opřel o stůl oběma rukama tak prudce, až shodil hrneček s tužkami. 
,,Víte vo tom, že já jsem zrovna tady, že ano?" zvýšila hlas Barika, když si přestala prsty svírat kořen nosu. ,,Ale teda jo. Ten svátek mě sere taky. Tradičňáci z Nakyrimu jsou úplně nepříčetní." 
,,Tohle je zkurveně bezvýznamný!" postěžovala se rezignovaně Tečka a s frustrovaným zavrčením přešla k nedalekému umyvadlu, kde si alespoň smyla z tváře špínu. 
Musela si hodně vyčesávat kožich, aby z něj dostala i hluboce usazený prach. Trochu si pročesala i vousky. A pak na ní ze zrcadla mohla znovu hledět spokojená kočka. Černá, s bělostným flíčkem nad růžovým čenichem. Úsměv ale zase zmizel když se v bocích pootočila. 
,,Mě už moc nenapadá co dál. Když nedostanu samohyb, tak to tam mám podpálit, a čekat až vyběhnou ven? To je řešení? Mám ty krysy vykouřit?" nadhodila a zastřihala párkrát ušima. 
,,Tečko... Doháje! Civilní oblast. CIVILNÍ... OBLAST... Vezmeš na svý triko, když chytne celá čtvrť? Protože já teda fakt ne!" Kamovi začínala docházet veškerá trpělivost. 
Než Tečka stačila cokoliv dalšího namítnout, rozletěly se dokořán těžké dveře pobité železnými pásy. Z vyšších pater sestoupil kapitán Gal, kterému okamžitě zasalutoval každý kdo byl zrovna přítomen v místnosti. Důvodů to mělo několik. Byla to druhá nejvyšší hodnost. A mimo jiné se tenhle Půl-Elf zodpovídal přímo Mistru Hlídky, jehož křeslo nedržel nikdo jiný než princ Laif osobně. Cokoliv se tedy dozvěděl kapitán Gal, to se doneslo i princi. 
,,Jste pěkně hlasití, víte o tom?" poznamenal Gal polohlasem a pozvedl malou, zapečetěnou obálku. Přelétl pohledem z jednoho na druhého. ,,Potřebuji běžce. Mrštného a rychlého. Urgentní zpráva pro jihovýchodní blok. Pro velitele Marka. Do jeho rukou, a pouze do jeho rukou." 
Tečka spojila ruce za zády a krátce povzdychla, když si uvědomila že se všechny oči upínají na ni samotnou. Stáhla uši k hlavě a naprosto bez zábran zaklonila s frustrovaným vydechnutím hlavu. Znamenalo to totiž, že ať už dělala cokoliv, nemůže to dokončit a pravděpodobně to v dohledné době ani nedokončí. Její případ akorát vychladne a rozpadne se. Zasalutovala a natáhla vpřed tlapkovitou dlaň. 
,,Nikde se nezastavujte, desátníku. Rovnou za Markem, ano?" Gal pozvedl varovný prst. 
,,Rozkaz, pane. Nezklamu vás, pane." Tečka si zasnunula obálku do kapsy mezi gambesonem a hrudním plátem a otočila se na patě. Vyrazila z Centrály pohotově jako vystřelený šíp. 

Tečka se naštěstí v ulicích jihovýchodního bloku vyznala skvěle. Vyrůstala nakonec v chudinské čtvrti a strávila tam notnou dávku času, než se nechala zrekrutovat. Projít výcvikem bylo horší, a když tak uháněla přes náměstí Čtyř, říkala si jak se jí to vlastně povedlo. Nakonec to nechala být, když po okapu šplhala na střechy vysokých stavení. Po nich dokázala totiž vždycky cestovat mnohem pohodlněji. Neměla problém pohybovat se po úzkých římsách. S lehkostí sobě vlastní přeběhla přes napnutá lana, na nichž visely praporce a vlajky. Na hranicích Chudinské čtvrti byla co nevidět. K místní strážnici to posléze bylo coby kamenem dohodil. Jenže aby Tečka nemusela na drobné náměstí, kde zrovna houfy rozjařených Orků oslavovaly svůj svátek, rozhodla se že půjde vzduchem přes. V návalu rozptýlení a odhodlání ale chybně vypočítala vzdálenost, takže na protější střeše přistála jen tak tak. Vyrazila si dech, shodila pár tašek, a bývala by byla spadla kdyby nezatnula drápy do hrubé omítky. 
,,Doprdele. Přijít o další život bych nemusela." odplivla si a s úlevným výdechem se ušklíbla. 
Nechala za zády dvě poslední střechy než seskočila do těsných, špinavých a nevábně vonících uliček Chudinské čtvrti. Zahnula za roh a krátce následovala hlavní ulici. Ta ji dovedla k rozměrné, chátrající budově obehnané vysokým, železným plotem. Tahle strážnice vypadala vždycky strašně. Ale dnes tu bylo něco obzvlášť špatně. Například dveře byly zcela dokořán. A místní zapisovatel, scvrklý Goblin Tuk, se povaloval venku a krvácel z čela. Tečka se vyděsila. 
,,Co se stalo?!" zeptala se ihned. 
,,Cože? Poslalo?" vyštěkl zmateně Tuk. 
,,Je tady Mark?" Tečka přemýšlela jak moc velkou ránu musel ten nešťastník dostat. 
,,Přijde ti tohle jako park?!" Tuk pohrozil pěstičkou a mžoural očima. 
Tehdy Tečka pochopila že slepý, polohluchý a zmatený Goblin jí toho skutečně moc neprozradí. Hodila mu do tváře alespoň kus hadru a rozběhla se do strážnice. Už na prahu jí do čenichu udeřil pach krve. Té bylo na zemi rozhodně dost. Hlavně u těl dvou Hlídkařů, které znala jen od vidění. Udělala k nim pár kroků a zbystřila smysly. Sotva střihla jedním uchem, zaslechla zpěv letící čepele. Té se vyhnula prudkým úhybem a odpověděla drápy, kterými sekla po něčí tváři. Podle výkřiku zasáhla úspěšně. Spatřila hned několik zahalených siluet. Pět. 
,,Jménem zákona stát! Budete se zodpovídat..." Tečka nestihla ani dokončit větu, když ji oslepil prudký, bělostný jas. S bolestivým zasyčením si zakryla oči a naprázdno před sebou máchla drápy. Úplně nečekala že jí někdo zvedne a prohodí oknem jako pytel s pískem. Zastavila ji až bočnice odstaveného povozu, o kterou se uhodila a v krkolomném obratu přistála uvnitř mezi zásobami. Byla by přísahala že má přeražená záda, ale naštěstí nohy cítila. Možná až moc. Ale splnila svůj úkol. Dívala se na velitele Marka. A on na ni. 
,,Heh... Desátnice Tečka. Ne každá kočka přistane na nohou, co?" ušklíbl se starý veterán pod vousy. Držel ruce přitisknuté na boku, který silně krvácel. Rána se zdála být velmi čerstvá. 
,,To je... Eh... Poněkud... Dost debilní čas na vtipy, nemyslíte? Pane..." odsekla Tečka skrze bolestivé sténání když se opatrně obracela na všechny čtyři. ,,Co tady..." 
,,Jeden z těch hajzlů se u mě objevil jako duch a zapíchnul mě. Zničehonic." předběhl ji Mark. ,,Chtěl jsem se tu schovat jen na chvíli, ale už jsem se nedokázal zvednout. Doháje!" 
,,Mám pro vás zprávu. Od kapitána Gala. Do vašich rukou osobně." Tečka vytáhla obálku a podala ji. 
,,Přečti ji." přikázal Mark. 
,,Ale... Do vašich..."
,,Tečko... Jestli si tu ránu pustím tak chcípnu. Čti!" 
Tečka si odkašlala a s přikývnutím tedy obálku rozbalila. Uvnitř byl jediný list papíru a na něm velice krátká věta. 

Chraňte vězně A11, více a lépe než kdy předtím. 

A to bylo vše. Nic víc. Tečka list papíru několikrát obrátila a pokusila se nalézt i nějaké tajné řádky. Ale nic víc tam nebylo. Nechápavě se na velitele Marka zadívala a pozvedla obočí v nevyslovené otázce. 
,,Skvělý... Jo. Skvělý. Tak...Á jedenáctka je buď mrtvá nebo pryč." Mark lehce pokývnul hlavou a hořce se rozesmál. 
,,Co budeme dělat? Nemůžeme je jen tak nechat odejít!" Tečka naježila srst a mávla paží. 
,,Já jsem skoro mrtvej a tebe prohodili oknem. Co myslíš, že zvládneme?" Mark si odplivl a bolestivě vyhekl. ,,Vyhlašuju stav nejvyšší nouze. Odpalovač je za budovou. Tohle chce povolanější." 
Tečka přikývla a naprázdno polkla. Stav nejvyšší nouze ještě nezažila. To byla ta chvíle, kdy se nějaká strážnice nacházela v krajní nouzi a hrozila její ztráta. Všechno je ale očividně jednou poprvé. Ostražitě se rozhlédla, ale o okolí budovy se nikdo a nic nezajímalo. Útočníci byli nejspíše vevnitř a nezajímali se o případné svědky. Naštěstí. Tečka mohla tedy bezstarostně seskočit z vozu a dobelhat se za strážnici, kde na malém nádvoří stálo cosi jako malé dělo. Namířené horizontálně kamsi do nebes. Musela sundat z hlavně bezpečnostní klapku a ujistit se že náboj s rachejtlí je uvnitř. Pak křesadlem zapálila doutnák a urychleně se vzdálila. Naštěstí si ještě stihla zakrýt rukama uši, protože výstřel byl opravdu hodně hlasitý. V dosti rezignované náladě sledovala jak rudě žhnoucí koule stoupá vysoko na nebesa. Jako malá hvězda. Nejdřív ztracený případ a teď tohle. Uvědomovala si, že dnes skutečně nemá šťastný den. 

Art of Bloodborne

U Stříbrného dubu

 Do konce směny zbývalo posledních pár hodin, ale Tana už měla pro dnešek evidentně hotovo. Dveře Stříbrného dubu se nijak zvlášť nepřetrhly. Těch pár zákazníků by spočítala na prstech jedné ruky, a zřejmě byli spokojení. Zalezlí v postranních odpočívadlech. Opírala se tedy loktem o bar a podpírala si rukou hlavu, zatímco zcela apaticky hleděla přes otevřený balkon kamsi ven, a počítala pořád dokola náušnice na svém zašpičatělém uchu. Emeraldový háj pozvolna ožíval nočním životem jak se rozsvěcovaly lampy a pouliční osvětlení. Ještě stále sem tam dopadal nějaký ten paprsek zapadajícího slunce, ale šero šířilo svou náruč rychle. A Tana si zas a znovu říkala co za zvláštní místo tohle je. Emeraldový háj by popsala jako kdyby někdo prostě vzal kus hvozdu, a umístil ho do města. Byla to čtvrť zasvěcená především Elfům. Ale nebylo nijak divné potkat tu skřítky. Víly. Dryády a další stvoření lesů. Spousta budov a ulic se nacházela u kořenů stromů. Osídlení se nicméně táhlo i do výšky. Stavby a důmyslné pěšiny obepínaly stromy jako mech. Spojovaly je bytelné lávky, takže to v korunách občas vypadalo jako pavučina mechanického pavouka. Tana měla nejraději obrovité skleníky plné ovocných stromů. 

Zvoneček nade dveřmi upoutal její pozornost. Unikla ze svých myšlenek tak prudce, až shodila na zem džbán. S nadávkami sbírala střepy mezitím co židle u baru zavrzala. Byl to Calahan Ritter. Vysloužilý voják. Veterán a velitel, jehož poslední náplní práce bylo zaučování zelenáčů. Stříbrný dub navštěvoval tenhle starý démon s železnou pravidelností každý týden.
Tana už na něj byla zvyklá. Zpočátku měla totiž značné potíže s civěním na spleť jizev, které míval Calahan všude na své namodralé kůži. Ještě větším magnetem byly ovšem jeho protézy. Náhrady, které si opatřil, se skládaly z mnoha mechanických součástí. Pod tenkými plechy byly jasně vidět písty a pružiny, které pracovaly s každým pohybem. Železná levačka připomínala spíše Trpasličí důlní zařízení než paži. Pravá protetická noha vyhlížela zas jako cosi, co patřilo kdysi jednomu ze strojů hlídajících ulice po boku Městské hlídky.
Tana se Calahana nikdy na chybějící končetiny nevyptávala. Stačilo ho zásobovat Faerondarovou krví, medovinou, a on vyprávěl ten příběh sám.

Jedna z hlavních, kupeckých tras se táhla napříč Hromovrchy, údolími v nichž čněla skaliska která se natahovala k nebesům, ostrá jako žraločí zuby. Ležící mezi zmrzačeným lesem, kterému se říkává Teror, a hlubokým Rienským hvozdem. Před desetiletími se tam odehrála šarvátka které Calahan neříkal jinak než Bitva o Hromovrchy. Bylo to v časech, kdy v krajích řádily loupežnické skupiny společně s různými mrchožrouty. Od prince Laifa tehdy přišel jediný rozkaz.

Zakopejte se a držte linii. Za jakoukoliv cenu. 

Nic víc. Nic míň. A Calahan se dal do práce. Měl k dispozici šestou dělostřeleckou brigádu, část dvou těžkých pěších praporů a dva mechanické golemy, kterým s oblibou říkával Železo dva a Železo jedna. Zaujali pozice, vykopali příkopy a vyčkávali. Ještě toho večera tábor drobnými útoky zkoušeli první bandité. To trvalo následně týden, než dorazil zbytek zbojnické bandy, který mohl čítat nějaké dva, tři tisíce. A ti už šli do Calahanových pozicí naplno.
První krvavý střet útočníkům nevyšel. Postarala se o ně salva dělostřelectva. Tak to zkusili znovu, a tentokrát se zaměřili na boky a na zakopaná děla. Ale Calahanovi muži byli ostřílení a nebojácní. Linii udrželi, i když začínali pociťovat citelné ztráty.
Potřetí už se do toho bandité vrhli se vším co měli v rukávu. Společně s nimi se ale ze západu od hnala bouře. Strašlivá a zlověstná. Jako kdyby se otevřel chřtán samotného pekla.

,,S těmahle bouřkama, co jdou přes Teror, se to má tak..." Vyprávěl Calahan svým chraplavým, řezavým hlasem. ,,Víš jak v tom místě řádí divoká, prastará magie. Občas ale stoupá i vzhůru a ta mračna ji umí pohltit. To dokáže nějakou tu bouřku nabít. A blesky takové super bouře potom dokážou snadno rvát skály." 

To přesně se stalo i tehdy. Zem byla zalévána nejen krví, ale i prudkým deštěm, který zaplavoval veškeré prohlubně a vytvářel malé řeky. Už tak chaotická bitva byla tedy ještě náročnější a horší. Děla skončila pod vodou. Střelný prach zvlhl a mechaničtí golemové se bořili do bláta. Železo dva se zasekl a byl nepoužitelný. Železo jedna se potýkal s problémy, které vyžadovaly okamžitou opravu. Toho se musel zhostit právě Calahan, protože jako jediný z mála znal mechaniku strojů. Dral se přes mrtvoly a kluzké stráně, zatímco všem z hromobití padaly na hlavy úlomky skalisek. Chybělo mu překročit poslední úsek ale než se vůbec zvládl ke golemu dostat, zasáhl stroj nazelenalý blesk který roztavil část vnitřního ústrojí. Jádro se přetížilo a explodovalo silněji než celá hromada sudů střelného prachu. Šrapnely následně roztrhaly okolní bandity jako papír. Naneštěstí zasáhly i Calahana. To bylo to poslední co si pamatoval.
Když se posléze probral, nacházel se v péči ranhojičů v hlavním městě. Jen postupně se dozvídal, že Hromovrchy se udržely. Výbuch Železa jedna vyděsil bandity tak moc, až prchli z bitvy jako králíci. Bylo to nicméně velmi hořké a krvavé vítězství. Vykoupené nemalými ztrátami. 

Vyprávění se v tomto momentě velice často chýlilo k samému konci, když Calahan dopíjel čtvrtou láhev medoviny a upadal na baru do příšerně hlubokých mrákot, ze kterých ho Tana nedokázala nikdy probudit. Nezbývalo jí nic jiného, než poslat dopis na nejbližší strážnici, aby si jej převzali do péče lidé z Hlídky.

Zdroj: Pinterest

Seržant Barika a její služba

Do svítání zbývalo ještě pár hodin. Vidina klidné noci se rozplynula přesně v okamžiku, kdy na dveře bušila tvrdě něčí pěst. Barika s nevrlým vrčením vstala, nic jiného jí nezbývalo, a alespoň si opláchla ledovou vodou obličej. S čištěním tesáků které jí rostly za spodním rtem se nenamáhala. Popadla odznak Hlídky a náramek klanu, a vyběhla z bytu ven. Trucovala celou cestu, protože spala sotva tři zpropadený hodiny. Proklínala tvrdé dláždění. Proklínala tuhle noc. I tu kočku která se jí připletla pod nohy.

Ze vteřiny na vteřinu ovšem přešla z neurvalosti do obvyklé pracovní rutinny když s doprovodem zastavila před vraty jateční společnosti. Bylo tam totiž několik dalších oddílů. Vypadalo to na velký, organizovaný zátah. Barika si posunula přilbu na hlavě a odplivla si, než rázně vykročila dovnitř. Prošla mezi ohradami hlasitého dobytka a po krátkém zaváhání zamířila k tomu, co se zdálo být hlavní budovou. Tam, ke svému vlastnímu překvapení, narazila na princeznu Isaiu. Na tváři měla nesmírně zoufalý výraz, zatímco se prsty popotahovala za rohy v hlubokém přemýšlení. Barika by bývala poklekla, ale princezna se probrala a vzala její dlaně do svých.
,,Má paní... Jste v pořádku? Co tady vůbec děláte?" Zeptala se Barika okamžitě.
Isaia pootevřela ústa a chystala se prsty složitě gestikulovat. Ale pak zavrtěla hlavou a prostě ukázala dovnitř hlavní budovy.
Za což byla Barika ráda, protože princezninu znakovou řeč neovládala. Letmo zasalutovala a s pokývnutím se od ní odpoutala aby šla prozkoumat vnitřek.
Sotva Barika vstoupila do centrální haly, zahlédla chaos a nepořádek který zde mohl zanechat jen pořádný boj. Převrhnuté stoly a utrhané police. Rozlámané dveře a ožehnutá zábradlí schodišť. Malá cestička krve vedoucí níž. Barika se instinktivně do spodních podlaží vydala. Některé schody byly zdevastované natolik, že musela opravdu dávat pozor na nohy. Kromě toho nacházela také první těla. Ale to nebylo nic proti tomu, když sestoupila na úplné dno sklepení. Tam byly zdi doslova vymalovány krví. Ještě poměrně čerstvou. Podlahu následně pokrývala další těla. Ale tahle byla rozsekána na kusy. Odpor tady musel být nejsilnější. Ten smrad byl ovšem podstatně horší.
Z analyzujících myšlenek náhle Bariku vytrhnul hrubý hlas.
,,Žádal jsem o přítomnost kapitána Glena. Ty nejsi Glen! Kde ten vězí?" Vyštěkl Laif zatímco se skláněl nad některými tělesnými kousky a prohledával jim kapsy. Aniž by nechal z úst vypadnout svůj doutník.
,,Seržant Barika z Prašný, milorde!" Vysmekla předpisové zasalutování a srazila paty. ,,Pokud tu kápo Glen není, pak asi ještě pracuje na operaci Smaragd. Jsem jeho nejvyšší zastupující, pane!"
,,Budiž. Věc se má tak..." Laif nakopl zohavené torzo a vstal. Otočil se k seržantu čelem. ,,Dostali jsme tip na nezákonné jednání. Takže jsme se vydali na malou prohlídku. Nějaké to prohlížení účetnictví a vyptávání. Trocha svírání do kleští. Dopadlo by to možná lépe, kdyby NĚKDO nepřišel s tím, že je dobrý nápad vzít na mě jateční háky a vrazit mi kudlu do zad."
,,Pak tedy asi chápu ten... Nepořádek, pane." Barika překvapeně zamrkala a potřásla hlavou. ,,Co tady mám tedy dělat?"
,,Hledat, seržante. Cokoliv podezřelého. Ať už je tady dole cokoliv, muselo to sypat slušný jmění." Špička doutníku se rozzářila jak Laif hluboce potáhl. Poté se vrátil zpátky k práci.
Barika vycenila krátce zuby, jak jí kouř zaštípal v očích a rozhlédla se. Když si odmyslela... No, ta jatka od souboje... Vypadalo sklepení jako sklad masa a ingrediencí. Byly tu různé sudy a bedny. Nějaké stoly s různým náčiním. Postřehla služební výtah a těžké, železné dveře s nápisem Ledárna. Nahlédla malým okénkem dovnitř ale viděla jen to, co předpokládala. Led.
,,Na varnu to tu nevypadá, což?" Pronesla tiše k sobě samé a jala se prohlédnout obsah několika blízkých krabic. Bylo tam koření. Spousta dovozu z Nakyrimu. Nic zvláštního. Začala mít nepříjemné tušení, ale beze slov pokračovala v prohlížení těl s Rudým princem. Nebo spíše v tom co z nich zbylo. Občas někde zahlédla tetování, které by se dalo považovat za jistý symbol nějaké odpadlické skupiny. Ale jinak by byla přísahala že tu vidí jen běžné dělníky a řezníky.

Všimla si ale, že krev na podlaze stékala do dvou úzkých prohlubní. Jako kdyby byly v podlaze vyjeté koleje od něčeho těžkého. Možná vozíky? Když tu cestičku sledovala očima, dozvěděla se že začíná u výtahu a končí u ledárny. To vzbudilo její zvědavost natolik, aby vyskočila na nohy a otevřela ledárnu dokořán. Stopa se tam ztrácela ve vrstvě slámy mezi jednou hromadou ledových kvádrů nalevo, a druhou napravo. Na druhém konci místnosti byly rozměrné police s balíky slámy. Nic moc podezřelého. Ale Barika měla kousavý pocit že jí něco uniká. Odhodila několik balíků slámy stranou a prohledávala důkladně každou polici. V domnění jestli nějaká nebude uvolněná nebo napojená na jistý mechanismus. Žádné tlačítko či páku nenašla. Ale jedna police byla podpírána vzpěrou připomínající tu samou kliku, jakou měly dveře ledárny. Malý , nepatrný detail kterého by si jeden v přítmí nevšiml. Proč? Barika zkusila za ten úchyt vzít a zatáhnout. Opřela se nohou o zeď a napnula svaly tak, až hlasitě supěla. Vyděšeně vyjekla když jí na rameno dopadla silná dlaň, která jí zároveň odsunula stranou.
,,Můj tah." Pronesl Laif s ušklíbnutím a protáhl si prsty. Dal do práce svou dračí sílu. S prvním škubnutím popraskal led na okolní zdi. Při druhém se začalo trhat zdivo. A když nově vzniklý průchod začal rvát oběma rukama, ledárnu vyplnil zvuk kovu, který pod náporem takové síly praskal a lámal se. Bylo to jako trhat dveře masivního sejfu. Barika měla nakonec správnou předtuchu, protože onen průchod musel být mechanický a ovládaný odněkud jinud.
,,Vida vida. Tak jaká tajemství se nám tu skrývají..." Laif si spokojeně otřel ruce do kalhot a vyplivl zbytek doutníku stranou.
,,To byla nezvykle poctivá zábrana." Námitka Barika a podrbala se ve vlasech.

Na druhé straně spatřila hned osm nákladních vozíků. Dost velkých na několik beden nákladu. Bylo tu cosi jako pracovna a posléze i dvě místnosti s ocelovými stoly, které připomínaly pitevnu. Barika tu také napočítala celkem deset různě velkých komor s mřížemi. Pravděpodobně cely. Spousta z nich byla potřísněná krví i výkaly. Když si Barika uvědomila, co přesně to nalezli, měla co dělat aby se nepozvracela.
,,Jo. Je to přesně to." Vytušil Laif její myšlenky. ,,Pašeráci duší a esencí. Proto byli tak odhodlaní si to tu udržet. Zkurvysyni."
,,To vysvětluje ty háky a dýku v zádech." Přikývla Barika a znechuceně ohrnula rty. ,,Vytušili eso. Ale vsadili na hodně špatnou kartu."
Usadila se za pracovní stůl a nakonec se přece jen vyzvracela. Začala si dávat dílky skládačky dohromady. Využít jatka bylo velmi taktické protože odtud neustále proudí nějaké náklady masa a beden. Nikdo tady nebude řešit volání o pomoc protože všechno se ztratí v ryku dobytka a ruchu pásových mechanismů. Zatlučené a ocejchované bedny už nikdo také otvírat nebude. Natož aby někoho napadlo, že uvnitř nich jsou vlastně živé nebo naporcované bytosti co nejsou hovězí.
,,Ale kam je vůbec odváží?" Napadlo Bariku. Otřela si rukávem ústa a začala prohledávat účetní knihy, které se od těch veřejných rozhodně liší. Porovnávala čísla s čísly vypalenými na okolních bednách a všímala si i razítek a kódů. Většina z nich se využívala v přístavu, a byla by přísahala, že mnoho jmen nenáleží obětem ale lodím.
,,Odváželi je do doků. A nakládali na lodě. Obávám se... Obávám se že spousta nebožáků mohla skončit kdoví kde. Spousta cenných esencí mohla putovat kamkoli. Do Loranie a kamkoli dál. Je mi to líto, pane." Sdělila Barika své obavy nahlas.
,,Hmmm..." Laif dlouze zamručel a přikývl. ,,Vezmeme to krok za krokem. Nejdřív si zjistíme komu v docích ten náklad předávali. Skvělá práce seržante."
,,Děkuji, pane!" Barika urychleně zasalutovala. ,,Kéž bych mohla udělat víc. Pane."
Zasunula si knihu s důkazy do podpaždí a naposledy se rozhlédla po okolí. Jedna věc je zjistit, jak gang pašeráků pracuje. Ta druhá... Inu... Dostat se k nim dřív než princ Laif. Protože Barika by je ráda dostala živé a v celku. Měla totiž nepříjemné tušení, že tohle si bude princ brát osobně. Velmi osobně.

Zdroj: Pinterest

Dělostřelectvo Ishkensagu

 Vojsko a válečné technologie Ishkensagu. Navzdory tomu, že obojí jde ruku v ruce a obojí se vyvíjí společně napříč spletitou historií, jen věru máloco dokázalo do tohoto segmentu království vmést tak revoluční změny, jako se to povedlo prvně zaznamenanému Dělostřeleckému regimentu. Co začalo masivním vítězstvím v bitvě, to následovala razantní transformace celého vojska a jeho přizpůsobení se nové výzbroji. 

Počáteční myšlenka něčeho takového vznikla v nedávné minulosti, v časech nejistoty a nestability kdy se na mnoha místech stále až příliš citlivě projevovaly jizvy ničivé války, a kde často vládl chaos a bandité. 

Princ Laif dost nevybíravými způsoby tlačil na Trpasličího krále, a dožadoval se nejlepších řemeslníků a kovářů. Pod tlakem náročných časů, a nekompromisním nátlakem prince samotného, tak vznikaly projekty a nápady. A netrvalo dlouho než prvotní nákresy přešly z papíru do dílen a kováren. Utajené experimenty s několikero prototypy samozřejmě dopadly katastrofálně. Ale poskytly spoustu cenných údajů od kterých se bylo možné odrazit. Trpaslíci věděli co a jak vyrábět lépe. 

Byla vyčleněna skupina dvou set hlav, která se posléze musela s prvními děly zaučit. Do rukou se jim dostaly zbraně s ráží půl palce. Velmi jednoduché, na prosté lafetě kterou zvládl většinou táhnout jeden kůň nebo vůl. Dvojčlenná posádka se posléze starala o obsluhu. 

Tato nová, značně čerstvá jednotka se následně nasazovala do menších a podprůměrných konfliktů, kde testovací terče představovaly zejména neorganizované tlupy skřetů nebo jiných zbojníků. Ačkoliv výsledky byly velmi uspokojivé, pro prince Laifa to představovalo zklamání. Potřeboval něco mnohem většího. Mocnějšího. Něco, co by dokázalo devastovat armády a vyhrávat války. Ne pouze lokální bojůvky. 

Trpasličí inženýři tedy dali znovu hlavy dohromady ve snaze nalézt ideální bilanci praktičnosti a palebné síly. 

Takto záhy z dílen vyjela děla s ráží celých šest palců. Na masivní lafetě k jejímuž tažení bylo potřeba čtyř koní či volů, a kde už bylo potřeba k manipulaci mužstva více. 

Svůj první zářez si šesti palcová děla získala při dobývání Křižovatky, kterou pod svou nadvládou udržoval z řetězu utržený jarl. A nutno říct, že překonala všechna očekávání. Když v několika málo burácivých salvách rozmetala hradby i řady obránců za nimi. Bez nutnosti obětovat první linie. Půl palcová děla se vytratila v jejich stínu, i ve stínu následujících bojů kdy se díky dělostřelectvu sjednocoval jeden vzpurný kraj za druhým. 

Velice brzy Trpaslíci přišli i se sekundární variantou, kdy lafetu šesti palcového děla tvořil bytelný povoz který bylo možné zapřáhnout z obou stran. Základnu děla následně tvořilo otáčivé ústrojí, které mu dodávalo schopnost otáčet hlaveň v úhlu necelých čtyřicet stupňů. 

Běžná posádka se skládala z jednoho střelce/zaměřovače, z jednoho nabíječe/čističe, a ze dvou dalších hlav do jejichž kompetence spadalo například zásobování střelným prachem nebo udržování spojení s ostatními regimenty. Druhová rozmanitost zde byla vyloženě výhodou, protože například nejlepšími nabíječi byli třeba Orkové. Nejlepšími střelci zas Trpaslíci samotní. I proto že dokázali hravě na místě řešit technické potíže. 

Takto standardizované verze děl se tedy začaly dostávat do výzbroje v masivnějším měřítku, a společně s tím vznikl první, organizovaný regiment coby další součást vojska Ishkensagu. 

S tím vším přicházela ale také i spousta nových směrnic a rozkazů. Nových výzev, kterým museli potencionální rekruti čelit. Ať už se jednalo o nadprůměrnou fyzickou zdatnost. O velmi dobré, rychlé uvažování nebo chybějící pud sebezáchovy. 

Dělostřelecké regimenty se trénovaly pro vícero využití. Útok, obrana, dobývání... Manipulace s dělem byl základ. Taktika a nasazení v boji už bylo to druhé, zpravidla mnohem horší. Protože první, s čím se musel dělostřelec smířit, byla surová skutečnost že za dělo zodpovídá vlastním životem. Nepřipadalo v úvahu aby padlo do cizích rukou. Neexistovalo aby se ztratilo nebo zanechalo napospas. 

Pokud bylo nasazeno dělostřelectvo, nejčastěji pro taktiku zahrnující devastující úder následovaný okamžitým přemístěním. Profesionální posádka dokázala vypálit až pět ran, než byla přinucena dělo zas sbalit a přesunout. 

Pokud bylo nutné držet pozice, děla se zakopala do obranných valů, ke kterým se dostávala zpravidla jen logistika dodávající munici a střelný prach. V takové chvíli regimentům nezbývalo nic jiného než se spoléhat na schopnost předsunutých linií udržet frontu. Pokud přeci jen došlo k napadení zakopaných pozic, dělostřelci se museli bránit s využitím všech možných zbraní a nápadů. Rozhodně tam spadala i možnost zažehnout sudy se střelným prachem a zničit či poškodit dělo samotné za hranici opravitelnosti. Jako to úplně poslední řešení. 

V současnosti probíhá už jen spousta drobnějších změn, a to především ve složení regimentů jejichž počty narůstají, že je třeba je sjednocovat do brigád. Ty se posléze dělí na ty, které jsou aktivní v poli, a na ty které obsluhují obrovská pevnostní děla například na hranicích či na významnějších místech království. 

Zcela jinou, zajímavou stránku ve vojsku pak představují mechanické, samohybné konstrukty. Ale o těch zas jindy. 

,,Přímo tady, pod vašima rukama, máte obrovskou moc. Moc drtit hory a srážet k zemi vysoké zdi pevností. Dostane se vám schopnosti zastrašit nepřátele. Stát se jejich nejhorší, noční můrou která probije jejich řady takovým způsobem, o jakém většina mladých mágů jen sní. Ale jakmile vypálíte první ránu, všichni a všechno vás uvidí, a udělají cokoli aby vás vymazali z mapy. To je cena za to být součástí Dělostřeleckého regimentu." 

-Princ Laif, úvodní řeč k řadám nových rekrutů-

Zdroj: Total War Warhammer