Dělostřelectvo Ishkensagu

 Vojsko a válečné technologie Ishkensagu. Navzdory tomu, že obojí jde ruku v ruce a obojí se vyvíjí společně napříč spletitou historií, jen věru máloco dokázalo do tohoto segmentu království vmést tak revoluční změny, jako se to povedlo prvně zaznamenanému Dělostřeleckému regimentu. Co začalo masivním vítězstvím v bitvě, to následovala razantní transformace celého vojska a jeho přizpůsobení se nové výzbroji. 

Počáteční myšlenka něčeho takového vznikla v nedávné minulosti, v časech nejistoty a nestability kdy se na mnoha místech stále až příliš citlivě projevovaly jizvy ničivé války, a kde často vládl chaos a bandité. 

Princ Laif dost nevybíravými způsoby tlačil na Trpasličího krále, a dožadoval se nejlepších řemeslníků a kovářů. Pod tlakem náročných časů, a nekompromisním nátlakem prince samotného, tak vznikaly projekty a nápady. A netrvalo dlouho než prvotní nákresy přešly z papíru do dílen a kováren. Utajené experimenty s několikero prototypy samozřejmě dopadly katastrofálně. Ale poskytly spoustu cenných údajů od kterých se bylo možné odrazit. Trpaslíci věděli co a jak vyrábět lépe. 

Byla vyčleněna skupina dvou set hlav, která se posléze musela s prvními děly zaučit. Do rukou se jim dostaly zbraně s ráží půl palce. Velmi jednoduché, na prosté lafetě kterou zvládl většinou táhnout jeden kůň nebo vůl. Dvojčlenná posádka se posléze starala o obsluhu. 

Tato nová, značně čerstvá jednotka se následně nasazovala do menších a podprůměrných konfliktů, kde testovací terče představovaly zejména neorganizované tlupy skřetů nebo jiných zbojníků. Ačkoliv výsledky byly velmi uspokojivé, pro prince Laifa to představovalo zklamání. Potřeboval něco mnohem většího. Mocnějšího. Něco, co by dokázalo devastovat armády a vyhrávat války. Ne pouze lokální bojůvky. 

Trpasličí inženýři tedy dali znovu hlavy dohromady ve snaze nalézt ideální bilanci praktičnosti a palebné síly. 

Takto záhy z dílen vyjela děla s ráží celých šest palců. Na masivní lafetě k jejímuž tažení bylo potřeba čtyř koní či volů, a kde už bylo potřeba k manipulaci mužstva více. 

Svůj první zářez si šesti palcová děla získala při dobývání Křižovatky, kterou pod svou nadvládou udržoval z řetězu utržený jarl. A nutno říct, že překonala všechna očekávání. Když v několika málo burácivých salvách rozmetala hradby i řady obránců za nimi. Bez nutnosti obětovat první linie. Půl palcová děla se vytratila v jejich stínu, i ve stínu následujících bojů kdy se díky dělostřelectvu sjednocoval jeden vzpurný kraj za druhým. 

Velice brzy Trpaslíci přišli i se sekundární variantou, kdy lafetu šesti palcového děla tvořil bytelný povoz který bylo možné zapřáhnout z obou stran. Základnu děla následně tvořilo otáčivé ústrojí, které mu dodávalo schopnost otáčet hlaveň v úhlu necelých čtyřicet stupňů. 

Běžná posádka se skládala z jednoho střelce/zaměřovače, z jednoho nabíječe/čističe, a ze dvou dalších hlav do jejichž kompetence spadalo například zásobování střelným prachem nebo udržování spojení s ostatními regimenty. Druhová rozmanitost zde byla vyloženě výhodou, protože například nejlepšími nabíječi byli třeba Orkové. Nejlepšími střelci zas Trpaslíci samotní. I proto že dokázali hravě na místě řešit technické potíže. 

Takto standardizované verze děl se tedy začaly dostávat do výzbroje v masivnějším měřítku, a společně s tím vznikl první, organizovaný regiment coby další součást vojska Ishkensagu. 

S tím vším přicházela ale také i spousta nových směrnic a rozkazů. Nových výzev, kterým museli potencionální rekruti čelit. Ať už se jednalo o nadprůměrnou fyzickou zdatnost. O velmi dobré, rychlé uvažování nebo chybějící pud sebezáchovy. 

Dělostřelecké regimenty se trénovaly pro vícero využití. Útok, obrana, dobývání... Manipulace s dělem byl základ. Taktika a nasazení v boji už bylo to druhé, zpravidla mnohem horší. Protože první, s čím se musel dělostřelec smířit, byla surová skutečnost že za dělo zodpovídá vlastním životem. Nepřipadalo v úvahu aby padlo do cizích rukou. Neexistovalo aby se ztratilo nebo zanechalo napospas. 

Pokud bylo nasazeno dělostřelectvo, nejčastěji pro taktiku zahrnující devastující úder následovaný okamžitým přemístěním. Profesionální posádka dokázala vypálit až pět ran, než byla přinucena dělo zas sbalit a přesunout. 

Pokud bylo nutné držet pozice, děla se zakopala do obranných valů, ke kterým se dostávala zpravidla jen logistika dodávající munici a střelný prach. V takové chvíli regimentům nezbývalo nic jiného než se spoléhat na schopnost předsunutých linií udržet frontu. Pokud přeci jen došlo k napadení zakopaných pozic, dělostřelci se museli bránit s využitím všech možných zbraní a nápadů. Rozhodně tam spadala i možnost zažehnout sudy se střelným prachem a zničit či poškodit dělo samotné za hranici opravitelnosti. Jako to úplně poslední řešení. 

V současnosti probíhá už jen spousta drobnějších změn, a to především ve složení regimentů jejichž počty narůstají, že je třeba je sjednocovat do brigád. Ty se posléze dělí na ty, které jsou aktivní v poli, a na ty které obsluhují obrovská pevnostní děla například na hranicích či na významnějších místech království. 

Zcela jinou, zajímavou stránku ve vojsku pak představují mechanické, samohybné konstrukty. Ale o těch zas jindy. 

,,Přímo tady, pod vašima rukama, máte obrovskou moc. Moc drtit hory a srážet k zemi vysoké zdi pevností. Dostane se vám schopnosti zastrašit nepřátele. Stát se jejich nejhorší, noční můrou která probije jejich řady takovým způsobem, o jakém většina mladých mágů jen sní. Ale jakmile vypálíte první ránu, všichni a všechno vás uvidí, a udělají cokoli aby vás vymazali z mapy. To je cena za to být součástí Dělostřeleckého regimentu." 

-Princ Laif, úvodní řeč k řadám nových rekrutů-

Zdroj: Total War Warhammer