Tajemný sen mnoha stoupající do nebes. Téměř dotýkající se hvězd a prázdnoty mezi nimi. Vrchol Nebeského paláce se často skrýval v závoji mraků. Ale za obzvlášť hezkých dnů, jaký byl třeba právě dnes, se dalo dohlédnout až tam do nezměrných výšek, do kterých dokázali vystoupat jen draci. Které náležely jen a pouze drakům. O tom, co samotná koruna paláce ukrývala, mohli mnozí leda snít. Dvojnásob když se odtamtud neslo drobné, blýskavé pomrkávání. Mohlo to být zlato. Ale stejně tak i odražený paprsek slunce. Arvas nad touto konkrétní otázkou přemítal posledních dvacet minut. Přikláněl se k variantě nudné skutečnosti. V duchu ale chtěl věřit že někde tam nahoře září zlatá socha. A že by ji třeba jednoho dne mohl vidět na vlastní oči. Jednou. Snad. Dokouřil cigaretu a s hlubokým výdechem si nasadil přilbu. Bylo načase vrátit se nohama na zem. Zpátky dolů, do ulic města. Jeho život byl ostatně právě tady. Ne tam nahoře.
,,Což... Nejsme hvězdičkovej kapitán Gal, viď?" pronesl Arvas k sobě samému a s tichým smíchem vyrazil směrem k hlavní tepně, která se táhla napříč městem od jižní brány.
Jistá forma úlevy a klidu se dala najít v blízkosti krčem a hospod, jejichž barevné vývěsní štíty se jen málokdy daly přehlédnout. Vidina vychlazené pinty piva byla sama o sobě lákavá. Jenže kdyby se k něčemu takovému Hlídkař snížil, a nechal se vyhmátnout, čekal by ho od nařízených hodně ostrý trest. Proto musely myšlenky na pivo a na jehněčí jít stranou.
Na hlavní ulici už bylo místa podstatně více, takže nebylo třeba využívat loktů aby si jeden proklestil cestu pryč. Tam se Arvas na okamžik zastavil, aby si ujasnil kam pokračovat dále. Zahleděl se směrem na jih, kde byla brána. A pak pohlédl na opačnou stranu. Nohy a intuice ho nesly na náměstí Čtyř. Rozhodl se je poslechnout. Služba se mu stejně chýlila ke konci, takže by tak jako tak musel na náměstí Čtyř jít. S veselým hvízdáním si tak vykračoval, a sem tam kontroloval okolní situaci. Tady na hlavní třídě bylo pár opravdu vyhlášených hospod, a u všech se momentálně srocovali Orkové. Takhle uprostřed léta slavili nějaký svůj svátek, který zahrnoval hodně pití a ještě víc vzájemného bojování, což dodržovali v plné vervě zejména Nakyrimští. Arvas musel zaklepat pěstí na svou hruď, že se to obešlo bez obětí na životech. Zatím. A byl neskutečně rád, že se nemusí mezi ty zelenokožce plést. Dostat pěstí velikosti menšího melounu fakt bolí.
Na náměstí Čtyř se jako vždy tvořila krátká fronta před Trpasličí bankou. Hodiny na zdobné radnici odbíjely třetí hodinu. Obrovitá kašna uprostřed chrlila průzračnou vodu, a dnes v ní nikdo nelovil drobné mince, zatímco na vše dohlížely majestátní sochy Čtyř a nehybná, ohromující Centrála. Hlavní sídlo Městské hlídky a průchozí, kontrolní bod který odděloval vnější město od vnitřního. Nacházelo se tam vše podstatné. Žaláře. Výslechové místnosti. Kasárna. Ubikace pro nováčky i veterány. A úplně nahoře byly jak archivy, tak kancelář Mistra hlídky. Tomu patřilo taktéž oválné okno, díky kterému působila Centrála jako nějaký kyklop. Arvas se té představě s železnou pravidelností zachechtal a vydal se dovnitř. Prošel ostře hlídanou bránou a zamířil bočními průchody ke schodišti do vyšších pater. Přesněji se vydal do společenských místností, kde právě teď panoval naprosto obvyklý ruch. Někteří zde řešili s ostatními momentální případy. Jiní odpočívali a nic neřešili. Hrály se zde ve velkém karty nebo jiné hry.
Arvas se sem primárně přišel ohlásit a ukončit svoji službu. Vyhledal pohledem seržanta Bariku, statnou a silnou Orkyni, a zasalutoval jí. Než ale vůbec stihl předat slovní report, byl umlčen jasným gestem její dlaně. Posléze jí ledabyle zamávala.
,,Jo jo. Prostě to sepiš a hoď mi to na stůl. Mám zrovna příšerný bolehlav, tak pokud to nehoří... Podívám se na to potom, jasný?" zavrčela Barika frustrovaně až vycenila horní zuby.
,,Je všecko v cajku, seržante?" zeptal se opatrně Arvas.
,,Ale jo. Jenom jsem neměla moc hezkou noc, víme? Nic co by muselo být vaším zájmem. Odchod." Barika opsala rukou kolečko a natáhla paži stranou.
Arvas zasalutoval a dal se na odchod. Služba ho naučila nestrkat nos tam, kde jasně cítí že by o něj mohl přijít. Teď teprve mohl pomýšlet na pivo a na jehněčí, a přesně to také udělal. Jen tak tak se na poslední chvíli vyhnul Kamovi, který se do společenských místností vrhl jako divoká řeka. Vypadal stejně nevrle jako Barika samotná.
,,Ty idiote... Ty ulice jsou zatraceně úzký! A ty tam chceš poslat golema? Vždyť tam strhá všechny baráky!" Kam rozhodil rukama do vzduchu a zakroutil nevěřícně hlavou. ,,Tohle ti nepovolim ani kdyby ses stavěla na hlavu, Tečko!"
,,Ale tak co mám dělat? Těch parchantů je tam alespoň patnáct a já mám sotva šest lidí. Sakra Kame... Tak mi dej aspoň pár hlav z Osmý."
,,Osmá četa nemůže opustit Chudinskou čtvrť. Teď zrovna se tam Orkové melou jak divočáci. Ten jejich posranej svátek..." Kam se opřel o stůl oběma rukama tak prudce, až shodil hrneček s tužkami.
,,Víte vo tom, že já jsem zrovna tady, že ano?" zvýšila hlas Barika, když si přestala prsty svírat kořen nosu. ,,Ale teda jo. Ten svátek mě sere taky. Tradičňáci z Nakyrimu jsou úplně nepříčetní."
,,Tohle je zkurveně bezvýznamný!" postěžovala se rezignovaně Tečka a s frustrovaným zavrčením přešla k nedalekému umyvadlu, kde si alespoň smyla z tváře špínu.
Musela si hodně vyčesávat kožich, aby z něj dostala i hluboce usazený prach. Trochu si pročesala i vousky. A pak na ní ze zrcadla mohla znovu hledět spokojená kočka. Černá, s bělostným flíčkem nad růžovým čenichem. Úsměv ale zase zmizel když se v bocích pootočila.
,,Mě už moc nenapadá co dál. Když nedostanu samohyb, tak to tam mám podpálit, a čekat až vyběhnou ven? To je řešení? Mám ty krysy vykouřit?" nadhodila a zastřihala párkrát ušima.
,,Tečko... Doháje! Civilní oblast. CIVILNÍ... OBLAST... Vezmeš na svý triko, když chytne celá čtvrť? Protože já teda fakt ne!" Kamovi začínala docházet veškerá trpělivost.
Než Tečka stačila cokoliv dalšího namítnout, rozletěly se dokořán těžké dveře pobité železnými pásy. Z vyšších pater sestoupil kapitán Gal, kterému okamžitě zasalutoval každý kdo byl zrovna přítomen v místnosti. Důvodů to mělo několik. Byla to druhá nejvyšší hodnost. A mimo jiné se tenhle Půl-Elf zodpovídal přímo Mistru Hlídky, jehož křeslo nedržel nikdo jiný než princ Laif osobně. Cokoliv se tedy dozvěděl kapitán Gal, to se doneslo i princi.
,,Jste pěkně hlasití, víte o tom?" poznamenal Gal polohlasem a pozvedl malou, zapečetěnou obálku. Přelétl pohledem z jednoho na druhého. ,,Potřebuji běžce. Mrštného a rychlého. Urgentní zpráva pro jihovýchodní blok. Pro velitele Marka. Do jeho rukou, a pouze do jeho rukou."
Tečka spojila ruce za zády a krátce povzdychla, když si uvědomila že se všechny oči upínají na ni samotnou. Stáhla uši k hlavě a naprosto bez zábran zaklonila s frustrovaným vydechnutím hlavu. Znamenalo to totiž, že ať už dělala cokoliv, nemůže to dokončit a pravděpodobně to v dohledné době ani nedokončí. Její případ akorát vychladne a rozpadne se. Zasalutovala a natáhla vpřed tlapkovitou dlaň.
,,Nikde se nezastavujte, desátníku. Rovnou za Markem, ano?" Gal pozvedl varovný prst.
,,Rozkaz, pane. Nezklamu vás, pane." Tečka si zasnunula obálku do kapsy mezi gambesonem a hrudním plátem a otočila se na patě. Vyrazila z Centrály pohotově jako vystřelený šíp.
Tečka se naštěstí v ulicích jihovýchodního bloku vyznala skvěle. Vyrůstala nakonec v chudinské čtvrti a strávila tam notnou dávku času, než se nechala zrekrutovat. Projít výcvikem bylo horší, a když tak uháněla přes náměstí Čtyř, říkala si jak se jí to vlastně povedlo. Nakonec to nechala být, když po okapu šplhala na střechy vysokých stavení. Po nich dokázala totiž vždycky cestovat mnohem pohodlněji. Neměla problém pohybovat se po úzkých římsách. S lehkostí sobě vlastní přeběhla přes napnutá lana, na nichž visely praporce a vlajky. Na hranicích Chudinské čtvrti byla co nevidět. K místní strážnici to posléze bylo coby kamenem dohodil. Jenže aby Tečka nemusela na drobné náměstí, kde zrovna houfy rozjařených Orků oslavovaly svůj svátek, rozhodla se že půjde vzduchem přes. V návalu rozptýlení a odhodlání ale chybně vypočítala vzdálenost, takže na protější střeše přistála jen tak tak. Vyrazila si dech, shodila pár tašek, a bývala by byla spadla kdyby nezatnula drápy do hrubé omítky.
,,Doprdele. Přijít o další život bych nemusela." odplivla si a s úlevným výdechem se ušklíbla.
Nechala za zády dvě poslední střechy než seskočila do těsných, špinavých a nevábně vonících uliček Chudinské čtvrti. Zahnula za roh a krátce následovala hlavní ulici. Ta ji dovedla k rozměrné, chátrající budově obehnané vysokým, železným plotem. Tahle strážnice vypadala vždycky strašně. Ale dnes tu bylo něco obzvlášť špatně. Například dveře byly zcela dokořán. A místní zapisovatel, scvrklý Goblin Tuk, se povaloval venku a krvácel z čela. Tečka se vyděsila.
,,Co se stalo?!" zeptala se ihned.
,,Cože? Poslalo?" vyštěkl zmateně Tuk.
,,Je tady Mark?" Tečka přemýšlela jak moc velkou ránu musel ten nešťastník dostat.
,,Přijde ti tohle jako park?!" Tuk pohrozil pěstičkou a mžoural očima.
Tehdy Tečka pochopila že slepý, polohluchý a zmatený Goblin jí toho skutečně moc neprozradí. Hodila mu do tváře alespoň kus hadru a rozběhla se do strážnice. Už na prahu jí do čenichu udeřil pach krve. Té bylo na zemi rozhodně dost. Hlavně u těl dvou Hlídkařů, které znala jen od vidění. Udělala k nim pár kroků a zbystřila smysly. Sotva střihla jedním uchem, zaslechla zpěv letící čepele. Té se vyhnula prudkým úhybem a odpověděla drápy, kterými sekla po něčí tváři. Podle výkřiku zasáhla úspěšně. Spatřila hned několik zahalených siluet. Pět.
,,Jménem zákona stát! Budete se zodpovídat..." Tečka nestihla ani dokončit větu, když ji oslepil prudký, bělostný jas. S bolestivým zasyčením si zakryla oči a naprázdno před sebou máchla drápy. Úplně nečekala že jí někdo zvedne a prohodí oknem jako pytel s pískem. Zastavila ji až bočnice odstaveného povozu, o kterou se uhodila a v krkolomném obratu přistála uvnitř mezi zásobami. Byla by přísahala že má přeražená záda, ale naštěstí nohy cítila. Možná až moc. Ale splnila svůj úkol. Dívala se na velitele Marka. A on na ni.
,,Heh... Desátnice Tečka. Ne každá kočka přistane na nohou, co?" ušklíbl se starý veterán pod vousy. Držel ruce přitisknuté na boku, který silně krvácel. Rána se zdála být velmi čerstvá.
,,To je... Eh... Poněkud... Dost debilní čas na vtipy, nemyslíte? Pane..." odsekla Tečka skrze bolestivé sténání když se opatrně obracela na všechny čtyři. ,,Co tady..."
,,Jeden z těch hajzlů se u mě objevil jako duch a zapíchnul mě. Zničehonic." předběhl ji Mark. ,,Chtěl jsem se tu schovat jen na chvíli, ale už jsem se nedokázal zvednout. Doháje!"
,,Mám pro vás zprávu. Od kapitána Gala. Do vašich rukou osobně." Tečka vytáhla obálku a podala ji.
,,Přečti ji." přikázal Mark.
,,Ale... Do vašich..."
,,Tečko... Jestli si tu ránu pustím tak chcípnu. Čti!"
Tečka si odkašlala a s přikývnutím tedy obálku rozbalila. Uvnitř byl jediný list papíru a na něm velice krátká věta.
Chraňte vězně A11, více a lépe než kdy předtím.
,,Skvělý... Jo. Skvělý. Tak...Á jedenáctka je buď mrtvá nebo pryč." Mark lehce pokývnul hlavou a hořce se rozesmál.
,,Co budeme dělat? Nemůžeme je jen tak nechat odejít!" Tečka naježila srst a mávla paží.
,,Já jsem skoro mrtvej a tebe prohodili oknem. Co myslíš, že zvládneme?" Mark si odplivl a bolestivě vyhekl. ,,Vyhlašuju stav nejvyšší nouze. Odpalovač je za budovou. Tohle chce povolanější."
Tečka přikývla a naprázdno polkla. Stav nejvyšší nouze ještě nezažila. To byla ta chvíle, kdy se nějaká strážnice nacházela v krajní nouzi a hrozila její ztráta. Všechno je ale očividně jednou poprvé. Ostražitě se rozhlédla, ale o okolí budovy se nikdo a nic nezajímalo. Útočníci byli nejspíše vevnitř a nezajímali se o případné svědky. Naštěstí. Tečka mohla tedy bezstarostně seskočit z vozu a dobelhat se za strážnici, kde na malém nádvoří stálo cosi jako malé dělo. Namířené horizontálně kamsi do nebes. Musela sundat z hlavně bezpečnostní klapku a ujistit se že náboj s rachejtlí je uvnitř. Pak křesadlem zapálila doutnák a urychleně se vzdálila. Naštěstí si ještě stihla zakrýt rukama uši, protože výstřel byl opravdu hodně hlasitý. V dosti rezignované náladě sledovala jak rudě žhnoucí koule stoupá vysoko na nebesa. Jako malá hvězda. Nejdřív ztracený případ a teď tohle. Uvědomovala si, že dnes skutečně nemá šťastný den.
 |
| Art of Bloodborne |
Žádné komentáře:
Okomentovat