Do konce směny zbývalo posledních pár hodin, ale Tana už měla pro dnešek evidentně hotovo. Dveře Stříbrného dubu se nijak zvlášť nepřetrhly. Těch pár zákazníků by spočítala na prstech jedné ruky, a zřejmě byli spokojení. Zalezlí v postranních odpočívadlech. Opírala se tedy loktem o bar a podpírala si rukou hlavu, zatímco zcela apaticky hleděla přes otevřený balkon kamsi ven, a počítala pořád dokola náušnice na svém zašpičatělém uchu. Emeraldový háj pozvolna ožíval nočním životem jak se rozsvěcovaly lampy a pouliční osvětlení. Ještě stále sem tam dopadal nějaký ten paprsek zapadajícího slunce, ale šero šířilo svou náruč rychle. A Tana si zas a znovu říkala co za zvláštní místo tohle je. Emeraldový háj by popsala jako kdyby někdo prostě vzal kus hvozdu, a umístil ho do města. Byla to čtvrť zasvěcená především Elfům. Ale nebylo nijak divné potkat tu skřítky. Víly. Dryády a další stvoření lesů. Spousta budov a ulic se nacházela u kořenů stromů. Osídlení se nicméně táhlo i do výšky. Stavby a důmyslné pěšiny obepínaly stromy jako mech. Spojovaly je bytelné lávky, takže to v korunách občas vypadalo jako pavučina mechanického pavouka. Tana měla nejraději obrovité skleníky plné ovocných stromů.
Zvoneček nade dveřmi upoutal její pozornost. Unikla ze svých myšlenek tak prudce, až shodila na zem džbán. S nadávkami sbírala střepy mezitím co židle u baru zavrzala. Byl to Calahan Ritter. Vysloužilý voják. Veterán a velitel, jehož poslední náplní práce bylo zaučování zelenáčů. Stříbrný dub navštěvoval tenhle starý démon s železnou pravidelností každý týden.
Tana už na něj byla zvyklá. Zpočátku měla totiž značné potíže s civěním na spleť jizev, které míval Calahan všude na své namodralé kůži. Ještě větším magnetem byly ovšem jeho protézy. Náhrady, které si opatřil, se skládaly z mnoha mechanických součástí. Pod tenkými plechy byly jasně vidět písty a pružiny, které pracovaly s každým pohybem. Železná levačka připomínala spíše Trpasličí důlní zařízení než paži. Pravá protetická noha vyhlížela zas jako cosi, co patřilo kdysi jednomu ze strojů hlídajících ulice po boku Městské hlídky.
Tana se Calahana nikdy na chybějící končetiny nevyptávala. Stačilo ho zásobovat Faerondarovou krví, medovinou, a on vyprávěl ten příběh sám.
Jedna z hlavních, kupeckých tras se táhla napříč Hromovrchy, údolími v nichž čněla skaliska která se natahovala k nebesům, ostrá jako žraločí zuby. Ležící mezi zmrzačeným lesem, kterému se říkává Teror, a hlubokým Rienským hvozdem. Před desetiletími se tam odehrála šarvátka které Calahan neříkal jinak než Bitva o Hromovrchy. Bylo to v časech, kdy v krajích řádily loupežnické skupiny společně s různými mrchožrouty. Od prince Laifa tehdy přišel jediný rozkaz.
Zakopejte se a držte linii. Za jakoukoliv cenu.
Nic víc. Nic míň. A Calahan se dal do práce. Měl k dispozici šestou dělostřeleckou brigádu, část dvou těžkých pěších praporů a dva mechanické golemy, kterým s oblibou říkával Železo dva a Železo jedna. Zaujali pozice, vykopali příkopy a vyčkávali. Ještě toho večera tábor drobnými útoky zkoušeli první bandité. To trvalo následně týden, než dorazil zbytek zbojnické bandy, který mohl čítat nějaké dva, tři tisíce. A ti už šli do Calahanových pozicí naplno.
První krvavý střet útočníkům nevyšel. Postarala se o ně salva dělostřelectva. Tak to zkusili znovu, a tentokrát se zaměřili na boky a na zakopaná děla. Ale Calahanovi muži byli ostřílení a nebojácní. Linii udrželi, i když začínali pociťovat citelné ztráty.
Potřetí už se do toho bandité vrhli se vším co měli v rukávu. Společně s nimi se ale ze západu od hnala bouře. Strašlivá a zlověstná. Jako kdyby se otevřel chřtán samotného pekla.
,,S těmahle bouřkama, co jdou přes Teror, se to má tak..." Vyprávěl Calahan svým chraplavým, řezavým hlasem. ,,Víš jak v tom místě řádí divoká, prastará magie. Občas ale stoupá i vzhůru a ta mračna ji umí pohltit. To dokáže nějakou tu bouřku nabít. A blesky takové super bouře potom dokážou snadno rvát skály."
To přesně se stalo i tehdy. Zem byla zalévána nejen krví, ale i prudkým deštěm, který zaplavoval veškeré prohlubně a vytvářel malé řeky. Už tak chaotická bitva byla tedy ještě náročnější a horší. Děla skončila pod vodou. Střelný prach zvlhl a mechaničtí golemové se bořili do bláta. Železo dva se zasekl a byl nepoužitelný. Železo jedna se potýkal s problémy, které vyžadovaly okamžitou opravu. Toho se musel zhostit právě Calahan, protože jako jediný z mála znal mechaniku strojů. Dral se přes mrtvoly a kluzké stráně, zatímco všem z hromobití padaly na hlavy úlomky skalisek. Chybělo mu překročit poslední úsek ale než se vůbec zvládl ke golemu dostat, zasáhl stroj nazelenalý blesk který roztavil část vnitřního ústrojí. Jádro se přetížilo a explodovalo silněji než celá hromada sudů střelného prachu. Šrapnely následně roztrhaly okolní bandity jako papír. Naneštěstí zasáhly i Calahana. To bylo to poslední co si pamatoval.
Když se posléze probral, nacházel se v péči ranhojičů v hlavním městě. Jen postupně se dozvídal, že Hromovrchy se udržely. Výbuch Železa jedna vyděsil bandity tak moc, až prchli z bitvy jako králíci. Bylo to nicméně velmi hořké a krvavé vítězství. Vykoupené nemalými ztrátami.
Vyprávění se v tomto momentě velice často chýlilo k samému konci, když Calahan dopíjel čtvrtou láhev medoviny a upadal na baru do příšerně hlubokých mrákot, ze kterých ho Tana nedokázala nikdy probudit. Nezbývalo jí nic jiného, než poslat dopis na nejbližší strážnici, aby si jej převzali do péče lidé z Hlídky.
 |
| Zdroj: Pinterest |
Žádné komentáře:
Okomentovat