Denní chleba Hlídky IV

S přístavními skladišti se odjakživa pojil konkrétní, léty prověřený systém. Ta exkluzivní a nejlépe přístupná, nejblíže dokům samotným, se nacházela coby jeden kamenem dohodil z paluby lodi. Takových výhod ale povětšinou využívali obchodníci, kteří měli tu prestiž stanout pod všeobjímajícími křídly Kongregace obchodníků. Pro ty ostatní zde byla méně výhodná skladiště hlouběji ve městě, kam se muselo jít klikatou cestou, a kde jste si k přepravě zboží potřebovali pronajmout vůz. Za patřičný příplatek samozřejmě. Nicméně taková skladiště už se vymykala spárům Kongregace, takže si je mohl pronajmout leckdo. A nezáleželo na tom, zda-li jste tam chtěli mít opravdu něco uložené, nebo jste tam chtěli jen po večerech pořádat nelegální souboje rozmanitých potvor. Normálně by taková odlehlá místa bývala oblíbeným terčem zlodějů. Ale tahle odsunutá skladiště měla často důmyslný systém zabezpečení, který se měnil budovu od budovy. Z dílny Goblinů, což samo o sobě bylo varováním, že půjde o instantní chaos. Zlodějské sebranky se o krádež pokoušely jen tehdy, pokud měly opravdu spolehlivý, zaručený tip na výdělek. Nestávalo se to naštěstí nijak často. 
Co nespadalo pod Kongregaci obchodníků, o to se staral jistý Alberich Vastek. Pronajímání skladišť, jakožto i správa a údržba některých částí doků. Laif se s ním ještě nepotkal. Ale slyšel zvěsti. Mělo se jednat o úlisného člověka. Takového, který se vyžíval ve svém postavení a jež byl připravený šplhat po společenském žebříčku výš za použití kdejaké praktiky. Motivace byla víc než jasná, když přední konkurencí byla celá Kongregace. 
V okamžiku krátké pauzy Laif znovu nahlédl do technických nákresů, které měl schované bezpečně u sebe, a neskrývaně žasl nad Trpasličí důmyslností. Ariande, pašerácká chlouba, měla kdesi pod kapitánským můstkem zabudovaný obzvláště silný, magií nabitý krystal. Ten by sám o sobě loď do vzduchu nezvedl. Proto se musela celá fregata vyrobit ze dřeva, které rostlo v těsném okolí Zřídla. Plachty ji uvedly do pohybu. Systém mechanických pák a klapek posléze ovládal zda-li má loď stoupat či klesat. V případném bezvětří se daly vysunout postranní, pohyblivé plachty které mohly fungovat na jednoduchých, mechanických pístech nebo klidně i s využitím několika silných paží. Hlavními nevýhodami takové lodi byla absence jakéhokoli pancéřování, popřípadě skutečnost že jádro bylo při poškození poměrně explozivní. 
Laif nepatřil mezi ty typy bytostí, které je snadné ohromit. Ale tohle bylo rozhodně něco fascinujícího. Až si říkal že by byla škoda něco takového zničit. Pokud však nebude mít jinou možnost, nezaváhá. Stále ovšem nechápal pár částí textu. Thorbalt se v nich nezmiňoval, jak nebo kde ho takový nápad zastihl. Opakovalo se tam pouze jedno a to samé slovo. Dunoplavci. Což mohlo být v podstatě cokoliv. Jméno, místo... 
,,Když jde o ryby, jste evidentně odhodlaná jít si pevně za svým, že? Desátnice Tečko." ozval se náhle a pohlédl k dřevěnému můstku který spojoval dva doky. Tečka zpod něj vykoukla s téměř provinilým výrazem, zatímco svírala v rukou a v zubech ohlodanou tresku. 
,,Omlouvám se, pane! Pouze jsem... No... Prováděla kontrolu zapomenuté sítě, pane." vyškrábala se na můstek a v rychlosti ohlodala z tresky ještě nějaké nejchutnější kousky, než ji zahodila daleko do vody. 
,,Dost bylo hraní! Soustřeďte se zase na práci." Laif potřásl hlavou a schoval nákresy do bezpečí svých kapes. Poté pokračoval v cestě za podezřelým. 
Alberich Vastek měl sídlo na úplně opačném konci přístavní čtvrti. V severním cípu poblíž pevnostní strážnice v Solný ulici. Cesta netrvala tak dlouho. A nalézt ten konkrétní dům zabralo ještě méně práce, protože tomu napomohla obří cedule "Alberich Vastek - správa doků, pronájem skladiště". Nedala se přehlédnout. Šlo o nejvýraznější a o nejzdobnější část onoho sídla. 

Jakmile Laif vstoupil dovnitř, prošel skrze drobnou recepci. Neztrácel čas s formalitami a zamířil rovnou do vyšších pater. Podle vlastní zkušenosti soudil, že kancelář šéfa bude přesně až tam nahoře. A měl víceméně pravdu. Řídil se cedulkami na zdech, dokud nenalezl tu s Alberichovým jménem. Dvakrát na dveře zabušil pěstí a vstoupil. Pracovna uvnitř páchla zatuchlinou a zvětralým pivem. Sám Alberich zrovna seděl u svého stolu a chystal se obědvat. Tvář se mu nicméně zkroutila vztekem když zjistil že má jiné plány. Byl to obtloustlý stařešina ve špatně padnoucím obleku, na němž se roky požitkářství věru podepisovaly.  
,,Milorde. Princi. Pane. Ačkoliv se cítím být poctěn vaší přítomností, nikdo vás sem nezval. Nejste vítán. A jdete nevhod!" promluvil Alberich kombinací zdvořilosti a popuzené neurvalosti. 
,,Proto jsem se pozval sám. Nesu zajímavé novinky. Přítel Thorbalt si jde právě sednout za pár ohavných zločinů." Laif se zastavil až u pracovního stolu odkud shlížel na Albericha pěkně z výšky. ,,A vás pošlu za mříže nejspíše také. Záleží jak moc budete kooperativní a nápomocný." 
,,Ten Trpaslík?" stařec se kousl do jazyka a odložil vidličku stranou. Uhladil si lem kabátu na prsou a posadil se vzorně a vzpřímeně. ,,Není nutné se hned uchylovat k extrémům. Co pro vás mohu udělat? Pane..." 
,,Vidím že to chápete. Dobře. Pak tedy..." Laif nalistoval v účetní knize požadovanou stránku. Ocasem smetl z Alberichova stolu všechno haraburdí a práskl na volnou desku knihou, kterou prsty otočil. Klepal ukazováčkem na řádek ohledně vyřazeného nákladu. ,,Co je tohle?" 
Alberich naprázdno polkl a poslušně se podíval kam princ ukazuje. Několik okamžiků vskutku jen zíral. Než se podrbal na hlavě a vytáhl nějakou svoji knihu z horní zásuvky stolu. Tou splašeně listoval tam a zpátky. 
,,Aha. Aha! Aha... Skladiště číslo čtyři. Pronajmuté přímo panem Thorbaltem, v partnerství s nejmenovanou stranou. To je vše? Od toho vám mohu dát klidně klíč. Ano?" Alberich svoji knihu zaklapl. Působil dojmem psa, který už jen čeká na to, kdy se bude moct lísat k něčí noze. 
,,A čistě náhodou v tom samém byznysu nejedete že? S Thorbaltem a onou nejmenovanou stranou." Laif si účetní knihu vzal zpátky a přimhouřil oči jak propaloval starce pohledem. 
,,Sire... Já jenom pronajímám skladiště. To je jediný můj zájem. Nejsem idiot, abych se nechal navézt do nějaké levárny. K mé práci patří i diskrétnost a nestrkání nosu tam, kde bych o něj mohl přijít. Přísahám jakože je Isharon nad námi." urychleně přitiskl pravou ruku na své srdce a zakroutil zlehka hlavou. Levou ruku natáhl s náhradním klíčem, na němž se houpala dřevěná destička s číslem čtyři. 
,,To tedy doufám, Alberichu. Protože jestli zjistím něco jiného... Ani stoky vás přede mnou neochrání!" s tím mu Laif vytrhl klíč z prstů a vydal se i s Tečkou v zádech pryč. 
Sám se divil jak hladce toto setkání šlo. Jenže Albericha by evidentně dokázal zpracovat každý, kdo byl větší než on. Na něm nicméně nezáleželo. Důležitější bude to, co objeví ve skladišti čtyři. 

Blaviken by Minomi9

Nebylo nutné jít naštěstí kdovíjak daleko. Mnohem zákeřnější ovšem bylo nalézt správnou cestu, neboť budova samotná se skrývala v zapomenutém a odstrčeném vnitrobloku. Mimo hlavní cesty a veškeré dění města. Nebylo divu že pro nějakou nekalou činnost to mohlo být velmi oblíbené místo. Nebylo to na očích. Vedla odtud jediná cesta, takže zboží se nemohlo ztratit ani snadno ukrást. Rozruch mohl působit leda tak správcovský domek po pravé straně. Ale ten byl stejně bez života jako skladiště samotné. Laif si ten vnitroblok prohlížel několik minut a zhluboka nasával nosem vzduch. Měl z toho velmi nepříjemný pocit. Zdálo se to jako perfektní místo na přepadení. Hloubku znepokojujícího ticha překonávalo již jen houstnoucí napětí. 
,,Úplně cítím jak se mi ježí kožich. Nelíbí se mi tu." poznamenala tiše Tečka. 
,,Pak klidně zůstaňte na stráži venku, desátnice. Podívám se dovnitř sám." Laif pokývl hlavou a dal Tečce letmé znamení rukou. Aby si našla vhodné, taktické místo. 
Několik dalších chvil strávil tím, že studoval vrata do skladiště. Působila sice obyčejně, ale táhl z nich závan magie. Dotkl se jich prsty a ihned ucítil v konečcích lehké šimrání. Pravděpodobně budou odolná proti vyražení. Vytáhl tedy klíč a jakmile jej zasunul do klíčové dírky, dvakrát s ním otočil. Na druhé straně začaly okamžitě pracovat utajené převody a mechanismy, zatímco po dřevě vrat se rozbíhaly zlatavé obrazce. Ty postupně zase pohasínaly. S poslední mizející runou klika cvakla a vrata se otevřela dokořán. 
Laif nahlédl do velmi rozměrného prostoru, rozděleného několika přepážkami a pořadníky. Panovala tam hutná tma, se kterou dvě zamřížovaná okna po stranách vchodu jen marně bojovala. Musel stvořit ohnivou kouli, která osvětlovala cestu a plula vzduchem nad jeho hlavou. Pak se odhodlal vkročit dovnitř a první, co zahlédl, byly ty úplně stejně začištěné bedny jako z Thorbaltovy loděnice. I na těchto se nacházela vrstva červeného písku. Něco bylo ale jinak. Když Laif z jedné náhodně vybrané bedny strhl víko, zjistil že uvnitř se nachází bezpečně uložená zásoba sušeného masa. V jedné další nalezl naopak celou řadu trvanlivých pochutin. Uvědomil si, že tohle nejsou bedny připravené na vyřazení. Spíše to vypadalo jako zásoby, které čekají už jen na to až je někdo naloží. 
Ze zvědavosti vytáhl z pouzdra v blízkém pořadníku zapisovací deník a přelétl pohledem nejstarší zápis. Samozřejmě že tam se nacházela několik měsíců stará informace, která už neměla žádnou cenu. S frustrovaným zavrčením deník vrátil a vydal se prozkoumat jiný roh skladiště. Ten, kde se nacházely přepravky podstatně větší a s několika dírami na každé straně. Tyhle už byly označeny jakýmsi systémem křížků, čísel a čar kterým nerozuměl. Šifry. Což by ho ani tak nevyvedlo z míry. Ne tak, jako se to podařilo závanu hniloby. Nebylo pochyb o tom, že vycházel právě z těchto beden. Proto se dal do okamžitého otvírání. A hlasitě zaklel jakmile nahlédl dovnitř. 
Tohle není přepravka na zásoby ani na náčiní! Mihlo se mu zděšeně hlavou. Vnitřek oné přepravky byl totiž pokrytý skvrnami od zaschlé krve. Na dně se nacházely nějaké kousky, které nedokázal a ani nechtěl identifikovat. V návalu vzteku odhodil bednu stranou s takovou intenzitou, až zaslechl tříštění skla. Takhle si všiml rozbité lucerny. A opodál rozloženého spaní na podlaze. Někdo tady přebýval. Dobrou zprávou bylo, že jej nemusel hledat dlouho. Všiml si siluety dvou postav. Posvítil na ně a hrdelně zavrčel. Tu jednu zahalenou postavu poznal podle erbu s lodí. Tou druhou nebyl nikdo jiný než sám Edrien Blackburn. Jízlivě se ušklíbl a ukázal zdvižený prostředníček. Než přetrhl jakési lanko a nechal se svým doprovodem teleportovat ven ze skladiště. 
,,Zdrhej, Edriene! Zdrhej! Jdu si pro tebe!" stihl Laif zařvat z plných plic, než se spustil obranný protokol a jemu se před nosem vrata zabouchla. 
Ocitl se sám, obklopený tmou a mechanismy které jeho směrem vrhaly zahnuté čepele. Několika se zvládl vyhnout. Ty další už mu ale způsobovaly šrámy a poranění. Pokud nechtěl skončit coby sekaná, musel jednat. Jeden nápad ovšem měl. Rozběhl se na druhou stranu skladiště a vložil sílu do dvou dobře mířených úderů pěstí. Prorazil do zadní stěny velkou díru. Tam žádná magická ochrana nebyla. Vítězoslavně se uchechtl a proskočil otvorem ven na světlo. Zamrkal a rozhlédl se. 
,,Tam! Utíkali tam! K dokům." křičela Tečka ze střechy a ukazovala rukou. 
,,Vydejte se do Solný, desátnice, a informujte Hlídku! Celý přístaviště se musí uzavřít. Nevypluje jediná loď. Neprojde jediná duše. Hned!" vydal jí rozkazy a sám se dal do pronásledování. 
Oběhl skladiště a vrátil se na cestu, kterou přišli do vnitrobloku. Zahnul za roh a spatřil Edrienovu kštici jak se ztrácí v davu na opačném konci ulice. Rozběhl se za ním, a za jeho doprovodem, a ve spěchu si dělal lokty nekompromisně prostor. Nízké povozy rovnou přeskakoval. Přes některé kočáry přešplhal a nestaral se o běsnění vozků nebo o to, že za sebou zanechával hluboké rýhy od drápů. Pokud nebylo možné překonat překážku horem, zariskoval a svezl se po zádech pod koly. Bez toho aby mu byl skřípnut ocas. Vzdálenost mezi ním a Edrienem se razantně snížila. Býval by po něm skočil, kdyby se s čarodějem nepřenesl dál. 
,,Zatraceně!" vyštěkl Laif nahlas a udeřil pěstí do blízké zdi. ,,Alespoň míří do doků a ne do města." 
Dostal ale nápad. Vyrazil do slepé uličky po levici a s rozběhem vyskočil na táhlou zeď. Přehoupl se přes ni a přistál v tlejícím kompostu. S nadávkami se propletl křivými uličkami a minul přeplněnou křižovatku, kterou musel obejít. Podle odhadu se ovšem jeho cesta zkřížila s tou Edrienovo. Vpadl jim do zad, čehož využil tak že zahaleného čaroděje popadnul za plášť a silným trhnutím jej přitáhl blíž. Pěstí zasáhl tvář, až maska praskla a její majitel skončil v mrákotách. Více se o něj nestaral. 
,,Jak neodbytná pijavice! Aby vás mor sťal!" vyjekl Edrien a dal se na ještě usilovnější útěk. 
,,Jménem krále stůj! Čeká tě konopný tanec!" odpověděl Laif ale dosáhl pouze toho, že se mu podezřelý opět vzdaloval. 
Všiml si ale toho, že Edrien se nesnaží zapadnout v davu. Nehledal úkryt. Ne. Uháněl přímo na rozložitá mola kde kotvily lodě. Což se zdálo jako velmi hloupý nápad, protože z města žádná loď neodpluje. Jenomže pak Laifa štípla myšlenka, že tvar té konkrétní, ke které Edrien mířil, mu byl povědomý. Došlo mu to až tehdy, co se plavidlo dalo do pohybu. Ariande. Schovaná všem na očích mezi ostatními, kotvícími loďmi kde se v záplavě stěžňů ztrácela. Jakmile rozvinula plachty, pozvolna se zvedala do vzduchu. A Laif si uvědomil že to je věru pořádný malér. Jestli totiž Edriena nezastaví nyní... Pak už nikdy. 
Bez jakéhokoliv zaváhání popadl opodál smotaný řetěz a navázal na jeden jeho konec menší, odloženou kotvu. S vynaložením nemalé síly se posléze rozběhl po mole za odplouvající Ariande, zatímco nad hlavou uváděl kotvu do pohybu, a byl si zcela vědom skutečnosti, že má jen jeden jediný pokus. Proto do následného hodu dal úplně vše. S napětím sledoval jak kus železa letí vzduchem. A téměř výskl radostí, když prorazil prosklení kapitánské kajuty, kde se zahákl. 
,,Skvělý. Co teď?" zeptal se sebe samého, jakmile poznal že celou loď neudrží ani s celou svou dračí silou. Byl táhnut z mola rovnou do ledových vod moře. Tušil, že když zabere příliš, kotva se vyrve nebo utrhne. A pak už Ariande nezastaví. ,,Aaah! U hvězd... Tak tedy jo!" 
Poddal se tlaku a s řetězem v rukou skočil do vody. Nejdříve se přitahoval. Potom už jen šplhal. Výš a výš. Zatímco Ishkensag se vzdaloval a zůstával hluboko pod ním. Cestou nahoru stihl alespoň poškodit kormidlo. Silou vůle rozdrtil několik zadních klapek. A úspěšně dosáhl kapitánské kajuty. 
Sice nestihl Ariande zastavit, ale postará se o to, aby putovala zase pěkně zpátky dolů.