Putování Světla za klidem

Svět pomalu a jistě zahaloval hvězdnatý závoj noci. Příjemné teplo nahrazoval lezavý chlad. Tma vpadala do každého kousku údolí. Do každičkého rohu, brlohu, či sídla. Pro mnohé byla noc strašákem a čímsi zlověstným, protože tam venku za zdmi obydlí vylézali noční tvorové. Ale mohl to být i čas nebývalého klidu a míru. Noc měla spoustu svých krás a tajemství. Hromada z nich se dala odhalit jen tím, že si dotyčný sedl a poslouchal. Isaia přesně to měla v plánu. Nalila vroucí vodu do velkého hrnku a s hlubokým nádechem zavětřila vůni louhujících se bylin. Byla to perfektní směs. Zapletla si bělostné vlasy do jednoho silného drdolu a pár pramenů si omotala kolem stříbřitých, spirálovitých rohů.
S čajem v rukou posléze opustila malý domek ve svých zahradách a zahleděla se na oblohu, na níž začaly vynikat první hvězdy. Pozorovala je jen krátce. Pokračovala chodníčkem vedoucím napříč ozdobnými záhony k jezeru a jedinému molu, u nějž byla uvázaná malá loďka. Bosou nohou opsala v elegantní otočce kruh, do jehož středu si hladce sedla. Čaj položila vedle a štíhlý, stříbrný ocas ovinula kolem sebe. Naprosto spokojeně se nadechla a s výdechem se dala do meditace. Vnímala rej netopýrů nad svou hlavou. Unášela se na vlnách, které se jemně rozbíjely o loďku a o molo. Chvěla se společně se zemí a pukala pod silou... Exploze? 
Isaia otevřela urychleně oči, protože tohle se nezdálo být v pořádku. Že se třásla zem až v jejích zahradách nebylo vůbec v pořádku. Poplašeně vyskočila na nohy a rozhlédla se kolem. V oslnivém záblesku se přemístila k hlavním dveřím a vyhlédla jimi ven. Do ohromné haly, kde se nacházely i osobní lože bratrů. První, co získalo její pozornost, byla nepochybně kovová vrata Laifových komnat. Ta byla totiž otevřená a valil se z nich černý dým. A někde uvnitř se ozval další výbuch, po němž do haly vlétla potrhaná hlava mechanického golema. Se strašlivým prásknutím dopadla, a kutálela se tak zběsile, až se z ní sypala ozubená kolečka. 
Zdobené dvoukřídlé dveře Kaelasových místností se rozletěly dokořán. ,,U všech hvězd na nebi... Laife! Co doháje vyvádíš? Chceš strhnout celý palác?!" 
,,Vždyť to byla jenom malá chyba! Se nezblázni." zakřičel Laif v odpověď téměř okamžitě. Objevil se na prahu, očouzený a s ohořelým oblečením, a vykašlával nějaký ten dým z plic. Nespokojeně se díval na zbytky doutníku. ,,Tak jsem udělal chybu ve výpočtu. Se stává, no..." 
,,Eh... Nevěřím, že my sdílíme stejnou krev." utrousil nevěřícně Zitro, který se v hale objevil jako lusknutím prstu. Pouze ale obrátil oči v sloup a stejně nenadále i zmizel. 
Isaia za sebou zavřela dveře a oddychla si. Na podobné eskapády už byla naštěstí zvyklá. Jenže vnitřně cítila, že jakékoliv pokusy o meditace jsou v tahu. Přemístila se zpátky na molo, kde si vzala svůj čaj, a dalším skokem se vrátila do domku. Tam si sedla na židli a zatímco popíjela čaj, marně hleděla do prázdna. Ztrácela se kdesi v nejasných, nejistých dálkách a byla... Rozmrzelá. Tahle noc měla patřit jí a jejímu duševnímu klidu. Ten byl nyní ale spíš dál než blíž. 
Uhodila drobnou pěstí do dřevěného stolu a stáhla z věšáku své bělostné roucho. Zabalila se do něj a opaskem si jej stáhla, aby nesahalo dále než ke kolenům. Potřebovala mít totiž volné nohy. Následně si přes hlavu natáhla kápi a zamyslela se. Kam jít? Které místo by bylo dostatečně klidné k meditaci? Luskla prsty a přikývla. 

Emeraldový háj byl v nočních hodinách obzvláště nádherným místem. Pouliční osvětlení, nacházející se u kořenů obrovitých stromů a vinoucích se na různých stezkách kolem nich až do korun, působilo dojmem tisícera světlušek. Skleníkům podobná stavení překypovala barvami jako medúzy. Společně s netopýry zde nocí plachtily víly. A i vzduch tu voněl úplně jinak. Dřevitost se mísila s mechem a hlínou. Opojnost denních květin nahradila okouzlující tajemnost světélkujících hub. 
Isaia si dopřála hluboký nádech a s téměř až dětskou radostí se rozběhla po lávce, natažené ve větvích. Míjela Elfy, kteří ještě nešli spát nebo měli něco na práci, a jen velmi letmo si s nimi gestem vyměňovala uctivé pozdravy. Měla teď plnou hlavu nápadů kam se uchýlit. Emeraldový háj nabízel velké množství parků a zahrad. Některé skleníky nezavíraly ani na noc. Byl tu dokonce i přímo meditační chrám. Možností bylo nepřeberně. 
To vše nicméně velmi rychle ustoupilo do pozadí, jakmile na zábradlím obehnané terase zpozorovala bytost ve světle modrém plášti. Z dálky ten tvor působil dojmem nesmírně hrbaté sochy. Nehybné a zamrzlé v čase. Ale náhle ten kdosi otočil hlavu, aniž by jakkoliv pohnul tělem, a na Isaiu se zadíval pár zářících očí. Polekala by se, kdyby je ovšem nepoznávala. Dotyčný byl Pteran. Mimo jiné Paladin a přítel. 
,,Má paní!" pronesl tvor vysokým, ženským hlasem a vydal krátké houknutí. Překvapené či snad fascinované. 
Isaia se široce usmála a stáhla si z hlavy kápi. Prsty začala živě gestikulovat. Moc ráda tě vidím Vanaro. 
Vanara potočila hlavou a vydala další krátké houknutí. Zacvakala zobákem a uvolnila ruce, které měla doposud založené na hrudi. Prsty s dlouhými drápy propletla v úrovni břicha a hluboce se poklonila. Během úklony samozřejmě doširoka roztáhla křídla, která schovávala pod pláštěm. Svrchu šedá a okrová. Vespod mléčně bílá. Jakmile se narovnala, opět křídla složila na zádech. Byla sotva o hlavu vyšší. Oděná v čemsi, co působilo jako slavnostní uniforma než zbroj. Na krku se jí houpal řetěz se zlatavým Sluncem. Symbolem Isharon. 
,,I já vás nesmírně ráda vidím, má paní." odpověděla Vanara šťastně. ,,Je to ale překvapení. Vůbec bych vás tu nečekala!" 
Isaia se tentokrát zamračila a nejistě zahoupala ve vzduchu dlaní. Pak gestikulací vyprávěla co ji vlastně dostalo ven z paláce, a proč se jí tak nečekaně změnily plány. Ani ona sama nepočítala s tím, že by dnešní noc trávila kdesi venku. Ale vždycky byla neposedná a uháněla životem pomocí nenadálých příležitostí. Rozhodně nechtěla čekat na další explozivní záležitosti. 
Vanara se začala dlouze smát. Tak moc až během toho pohoukávala a klapala zobákem. ,,Odpusťte má paní. Ale ta představa je sama o sobě tak... Šílená a zábavná." během chvilky každopádně zas zvážněla a na malý moment otočila hlavu o sto osmdesát stupňů. ,,Ale má paní... Potulovat se venku samotná je nebezpečné. I když jste mocná a mnohými milovaná. Trvám na tom, že vás budu chránit. Zbraně jsem sice nechala doma, ale..." 
Když Vanara pozvedla nohu, ve světle se blýskl soví pařát s velkými, zakroucenými drápy. Na těch mimo jiné zářily kovové nástavce, které byly pravidelně broušené. Už tak by Vanara s klidem rozpárala krávu. Takhle mohla trhat zbroje. Když to Isaia viděla, položila jí na nohu obě ruce a zakroutila odmítavě hlavou. Násilí nebude potřeba. 
,,Nechci nikomu ubližovat. Jen chci, aby zkrátka všichni věděli že je mám. To samo o sobě mnohé odradí. Ne?" Vanara se tiše zachechtala a vytáhla si zpoza hlavy jedno uvolněné peříčko. ,,Nuže, má paní. Najděte si místo pro meditaci, a já se postarám aby vás nikdo nerušil." 
Najít si místo. To byl ten zásadní problém, se kterým si nyní Isaia nevěděla rady. Naprázdno otevřela ústa a s povzdychnutím se opřela o umělecké zábradlí z dřevin. Načež poklepávala bosou nohou a přemýšlela. Emeraldový háj se zdál být možná až příliš idylický a klidný. Jistě. Byla tu harmonie, jakou v jiných částech města nenajdete. Magie se tu nesla vzduchem v takovém množství, že by bylo možné si kousek utrhnout a ochutnat. Ale chybělo tu cosi... Nějaká surovost živlů. Troška toho chaosu. Něco co by proplouvalo vší tou harmonií a měnilo to směr. A ani sebelepší chrám by nebyl dost dobrý, pokud by u toho nemohla mít nad hlavou hvězdy. 
Možná i na to Isaia nalezla odpověď. Pousmála se a luskla. Načež vzala Vanaru za ruku a společně s ní se přemístila. 

Vrzání dřeva a lanoví. Od moře proudil silný vítr a nesl sebou chlad i svěží slanost. Čistý zvuk lodních zvonců, který se mísil s halekáním dělníků a námořníků. Rybářské sítě, vytažené na mola, se hemžily spoustou krabů. Ti zas přitahovali vrány a racky mezi kterými proto panovaly nesmiřitelné šarvátky o chutnou kořist. Přístavy Ishkensagu neusínaly ani v noci. Tady bylo živo prakticky neustále, protože lodě připlouvaly kdykoli a mnohdy neměly čas vyčkávat do ranních hodin na vyložení zboží.  

Na pár okamžiků Isaia zaváhala, neboť tohle pro ní bylo až poněkud příliš mnoho chaosu. Pokrčila však útlými rameny a vydala se napříč přístavem s nadějí, že ji možná něco zaujme. Nebo že nalezne do té doby jiný nápad. Mezi dělníky vzbudila už tak nemalé pozdvižení. Některým zamávala na pozdrav. Jiným, těm odvážnějším, bez zábran potřásla rukou či jim věnovala alespoň rychlé požehnání na příští cestu. Bylo jí poněkud líto, že se nedostalo na všechny, ale už se smířila s tím, že není v jejích silách věnovat trochu času úplně každému. 
,,Má paní, tohle místo není nikterak vhodné pro ženu vašeho postavení. Hlavně v noci. Neměli bychom tu být. Kdyby se to dozvěděl váš bratr..." Vanara následovala princeznu v těsné blízkosti, a její ocelové drápy kovově klapaly na dláždění. Neustále otáčela hlavou, aby jí nic neuniklo. 
Isaia se na ni jen podívala, stáhla rty do úzké linky, obrátila oči v sloup a mávla ledabyle paží. Prsty hbitě gestikulovala. Dokáže se o sebe postarat sama. Není přece dávno malá a neschopná. Že Vanaru taková odpověď nepotěšila si všimla ale jen se pousmála. 
,,Ale nejste ani žádný běžný občan města, Milady. Jste mnohonásobně víc a máte obrovskou hodnotu." naléhala Vanara bez otálení. 
,,Jsem úplně stejná jako každý jiný. Mimo jiné jsem si vědoma rizik. A navíc... Jsem s tebou. Své ochránkyni věřím. Každopádně děkuji za tvůj úsudek." odpověděla Isaia nevtíravou, laskavou myšlenkou. 
Na malý moment zastavila uprostřed dřevěného chodníku a skrze bosé nohy vnímala texturu hrubého, nehoblovaného dřeva. V mezerách mezi jednotlivými prkny se bahno mísilo s pískem, a kdo měl štěstí, ten tam mohl nalézt zapadlou minci. Přístaviště bylo samo o sobě zvláštním místem, které mnozí neměli moc v lásce. Mohlo to být ale tím, že všichni hleděli na ty nejzjevnější nedostatky. Jen málokdo se zastavil, aby hledal krásu v detailech a v drobnostech. Stačilo stanout na vzdáleném molu a zaposlouchat se do šumu moře, v jehož pozadí hrálo prýštění lodí a souhra jejich zvonců. Nožka v elegantní otočce opsala kruh a... 
,,Má paní! Jdou sem potíže." varovala zavčasu Vanara a  roztáhla částečně křídla, aby princeznu zaštítila. 
Isaia prostrčila hlavu skrze závoj hustých, jemných per a poněkud rozmrzele pozorovala, kterak se na molo blíží asi čtyři roztodivné postavy. Jelikož se jim v rukou blýskala ostří nožů, poznala že si rozhodně nejdou pro požehnání. Nějací lidé, Orkský míšenec a chechtající se Goblin. Opustila bezpečí Vanařiných křídel a postavila se před ni s rukama založenýma na prsou. Neusmívala se, ale nakonec se jí na rtech pobavený úšklebek objevil. Dala gestem ruky Vanaře znamení, že není třeba zasahovat, což ji donutilo křídla zase složit. 
,,Vida vida. Princeznička si vyrazila na výlet." pronesl vůdčí skupiny zatímco palcem testoval ostří svého nože. 
,,A jakou si sebou vzala slepici. Na takým peří si budu chrápat jak král." přisadil si Orčí míšenec a dunivě se rozchechtal. 
,,Každopádně si vezmeme vaše cennosti. A kdo ví... Možná vás necháme jít." řekl druhý člověk s jasnou výhružkou. 
Isaia odhadla že tady hlas rozumu nezabere, protože ta skupinka výtečníků byla zcela přesvědčená o svém konání. Proto spojila ruce za zády a s drzým úsměvem se postavila rovnou před vůdce skupiny. Podívala se mu do očí a pohledem jej vybízela ať si zkusí dosáhnout svého cíle. Zabralo to. Ruka s nožem se vymrštila vpřed, ale naprázdno bodla někam, kde už se dávno cíl nenacházel. Isaia se pohybovala s elegantní lehkostí listu unášeného větrem. Tančila s rukama za zády mezi jednotlivými členy skupiny a bez sebevětších obtíží se vyhýbala pokusům o útok nebo o polapení.
Když ji to přestalo bavit, nakopla Orčího míšence do zadní strany kolene, a ovinula ocas kolem jeho býčí šíje aby s ním následně praštila o molo. Drzého vůdce skupiny zatáhla za nos a udeřila dlaní naplocho do hrudi, takže spadl na zadek. Švihnutím ocasu jej posléze odzbrojila. Tomu druhému člověku zas podkopla jednu nohu, pak druhou. Goblin stihl strachy utéct, a tak bylo dobojováno. 
Se spokojeným úsměvem následně Isaia posbírala nože a hodila je do vody. Pak už se jen sehnula aby se všem výtečníkům podívala do tváře. Zatvářila se zklamaně a zakroutila hlavou. Opustila molo nezraněná a neokradená. 
,,Buďte požehnáni. Světlonoška vám udělila milost. Protentokrát!" prohlásila Vanara když si dovolila věnovat potížistům chvilku svého času. ,,Změňte však svůj život, protože příště vás bude řešit Hlídka a nebo... Já sama!" vytasila své kovové drápy a přímo u nohou všech zúčastněných vyryla do mola prudkým pohybem čtveřici hlubokých rýh. Bylo až příliš snadné si představit jak tyto zbraně procházejí masem. A s tím je tam Vanara zanechala. 
Aby dostihla princeznu, vznesla se do vzduchu a v půvabném přistání se snesla na zem vedle ní. Mlčky ji následovala do nejjižnějšího cípu přístavu, a ještě dál. Na útesy na hranici města. 

Maják nad útesy odolával zubu času a vlivu počasí už mnoho desetiletí. Dříve na špici planuly ohně a mísy s olejem. Dnes zátoku osvětlovaly magií nabité křišťály a systém zrcadel. Kužel světla se míhal v pomalých otáčkách, ke kterým mu dopomáhalo mechanické ústrojí. O to se staralo hned několik strážců majáku. Ale ty Isaia nehodlala nikterak rušit. Obešla obloukem osamocené stavení, i maják samotný, a vykračovala mokrou, dlouhou trávou k okraji skal, kde se zastavila a nespokojeně se opřela o zapomenutý kůl, jež byl kdysi dávno součástí plotu. Pokud předtím byla rozmrzelá, tak nyní už pociťovala rovnou frustraci. Hvězdy na nebi se posunuly, a s nimi se noc pozvolna přehoupla do druhé fáze, na jejímž konci číhala předzvěst blížícího se rána a nového dne. 
Bývala by vydala táhlé zavrčení kdyby měla hlas. Takhle jen vztáhla paže k nebi a natáhla se do trávy. S pohledem na oblohu, posetou pomrkávajícími klenoty, nechala mysl plout. Poslouchala kterak se šum trávy střídá s údery příboje trhajícího se o skaliska. Rej cikád zpíval své písně, ke kterému se často přidal nějaký ten havran. Občasné zahoukání sovy jí dalo znamení, že je v bezpečí a že ji Vanara opatruje. Tohle. Tohle bylo to místo, které by ji bývalo potěšilo. Spojená se zemí a přesto s hvězdami nad hlavou. Jenže na jakoukoliv další meditaci už byla příliš unavená. Mrzelo ji to a ne málo. Ale přece pociťovala nějaký kousek štěstí. 
Natáhla paže k nebi a pohybovala prsty v několika dalších gestech. Dobrou noc. Věděla že Vanara to vidí. 
S určitým odevzdáním a s lehkostí na duchu se posléze otočila na bok, a dopřála si alespoň nějaký ten zasloužený odpočinek. Usnout zvládla rychle.