Pět stříbrných I

 

Art by Tamo Juhola

Třeskot rozbíjejícího se skla. Praskot lámajícího se dřeva. Zapadlou uličkou se nesly i vzteklé výkřiky. Malý, chechtající se Kobold vyběhl tryskem zpoza rohu a za jeho zády se jen těsně mihl hozený nůž. Naprázdno se odrazil od cihel budovy, zatímco úlisné stvoření uhánělo dál. Podráželo nohy kolemjdoucím a kutálelo se mezi obřími koly těžkopádných povozů. Tisklo si na prsa kožený batoh. Tak pevně, jako kdyby v něm vězelo vlastní srdce. Utíkalo napříč Kamennou čtvrtí s větrem v zádech, a ani se neohlíželo zpátky. Ačkoliv mělo ve svých stopách rozzuřené pronásledovatele. 
,,Yarku! Zab ho! Kde kurva vězíš?!" zařval z plných plic Aiden, až zelená kůže v jeho tvářích začala měnit barvu. Půl-Elf se stále statečně držel na nohou, ačkoliv už ho začaly pálit plíce. Vsadil do luku další šíp, ale vystřelit se neodvážil. Ulice před ním byly příliš plné. Hlava na hlavě. Zatnul zuby a zavrčel jak vzteklé zvíře. 
Kobold se rozchechtal hlasitěji a s vítězoslavným ryčením se chystal zahnout za další roh. V návalu euforie ovšem nestihl zareagovat na železem pobitý kyj, který ve vteřině z jeho hlavy udělal trhaný salát. Čerstvá krev zbrodila dlažbu a batoh letěl vzduchem tam, co zbytky Koboldího těla. Rozložitý a svalnatý Ork, který opustil úkryt za rohem, radostně zapumpoval paží. Smál se tak nahlas, až mu černý gambeson bez rukávů na těle nadskakoval. Rychlým pohybem setřepal z kyje krev a prohrábl si macatou rukou tmavý vous.
,,Bum! Až ke hvězdám, nádhero." pronesl Yark a vytrhl mrtvému Koboldu z paží batoh. Hodil jej do rukou právě dorazivšímu Aidenovi. 
,,Ty ses snad posral?! Vždyť jsi mohl zničit zboží! Nezaplatili by nám ani měďák." rozčílil se Aiden ještě víc a poklepal si prsty na spánek. 
,,Proto jsem mířil na tu jeho hnusnou palici. A že to byl panečku zásah!" ušklíbl se pobaveně Yark a mrkl. V návalu domýšlivosti zvedl ruce nad hlavu a zatnul svaly tak, až se mu světle hnědá kůže napínala. 
Aiden zakoulel očima a klekl si. V rychlosti nahlédl do batohu a kontroloval balíčky zabalené v tuhém papíru. Jen zázrakem to přežily všechny. Zhluboka si oddychl, protože alespoň jedna starost spadla z jeho ramen. Teď se ještě nenechat chytit Hlídkou. Utáhl šňůrky batohu a hodil sis jej na rameno vedle svého luku. Pak kývnul hlavou na Yarka a oba se urychleně vytratili. Dříve než zahnívající Kobold přitáhne pozornost čehosi víc než mrchožroutů. 
Byla to už nějaká doba co Aiden naposledy dělal poslíčka. Ale zoufalá doba si holt žádá zoufalá řešení. V tomhle městě se sice dala najít spousta práce. Jenže u většiny pracovních míst se jen stěží dal očekávat zisk okamžitě. Aiden takovou trpělivost neměl, a ačkoliv Yark se neštítil dělat ledacos, i on by nakonec raději cítil rychlejší peníz. 

Společně opustili Kamennou čtvrť a zamířili skrz Ishkensag do Zlaté čtvrti poblíž přístaviště. Tam je zajímaly především zadní uličky a zapadlé kouty, kde se pohybovalo cokoli jen ne poctiví obchodníci. Černý trh tu vzkvétal také. Jen bylo potřeba projít přes kanalizaci a dvojici vrátných, která absolutně neznala úsměv, a člověk se rázem ocitl v podzemních norách kde se dalo sehnat opravdu vše. Nelegální látky a exotické zboží všeho druhu. Společnice z cizích krajů. Monstra na zápasy. Kouzla a svitky, ze kterých by se místním čarodějům zatočila hlava.
Aidena a Yarka ale nezajímalo nic z toho. Zamířili do místní, největší budovy která připomínala spíše vosí hnízdo. Byla stejně odporná zvenku i zevnitř. Naštěstí nebylo potřeba dostávat se do hlubších útrob. Zastavili se oba dva u pivem potřísněného pultu, na jehož druhé straně se rozvaloval tlustý Skřet a dloubal se špičkou nože mezi zuby. Pozornost jim začal věnovat až tehdy, když na pultu přistál kožený batoh. Nahlédl dovnitř a začal počítat a kontrolovat balíčky. Vyskládal je vedle sebe do komínků, načež sáhl kamsi dolů a s výrazem neskutečného pohrdání hodil Aidenovi pět stříbrných mincí.
,,Pět stříbrných? Pět zkurvených stříbrných?! Tak hele! Za to riziko si zasloužíme mnohem víc! Naval zlatou!" utrhl se na něj Aiden. 
,,A já bych zasejc chtěl Nebeskej palác a princeznu dvakrát denně. Každej máme svý nesplněný sny, poslíčku posranej." odvětil Skřet s pokrčením ramen a vrátil se k dloubání mezi zuby. 
,,Tohle je exkluzivní a čistý zboží na to Oliverovo svinstvo. Uvaří z toho tunu dávek svýho prachu!" snažil se dál vyjednávat Aiden. Praštil do pultu oběma rukama, až balíčky nadskočily. ,,Kde vůbec je Oliver?! Chci s ním mluvit osobně." 
V návalu vzteku si ale nevšiml, že Skřet nepůsobí až tak drobně. Když se obludná kreatura zvedla ze židle, byla vlastně o dvě hlavy větší než Aiden. Naklonila se k němu tak blízko, až cítil odporný puch hniloby z jejích úst, a opravdu nedokázal udržet oční kontakt. Raději o několik kroků ustoupil, dokud mohl.  
,,Oliverovi takový dvě zasraný trosky, jako vy, nestojí ani za to, aby si s něma vytřel prdel. Tak esli se ti tvoje vejplata nelíbí, stě pokračuj a my tě zabijeme a vezmem si to zpátky." pronesl až s nebývalým klidem Skřet. Dával však v každém slově najevo, že tady je Aiden podřadný. Podřadnější než židle, na které obludnost seděla. 
Než mohl Aiden cokoli víc dodávat, Yark ho poplácal rukou na prsou a rychle svého přítele tlačil ven. Do bezpečí. Jen hněvivě cenil spodní tesáky. Taky se mu takové pohrdání nelíbilo. Ale naprosto chápal, že v některých situacích je lepší stáhnout ocas a pádit, než se semele něco mnohonásobně horšího. Dvojnásob ve společnosti jako byla tato. 

<------------------------------>

Jako zpráskaní psi opustili Zlatou čtvrť a vrátili se zpátky do Kamenné. Do Podseknuté ulice, která se nacházela na vzdáleném jihovýchodním bloku, sousedícím těsně s čtvrtí Chudinskou. Bylo to jedno z mála míst, které Aiden mohl nazývat domovem. V Podseknutý vyrůstal, takže tu znal téměř kdekoho. Věděl kdo tu prováděl jaké neplechy. Kdo se dokázal prodrat do Kamenný a založit si tam řemeslný podnik. A leccos dalšího. On sám zatím neměl to štěstí vlastnit nějakou nemovitost. Ale pronajímal si pokoj u paní Marinety z Dolu, ve kterém spali nasáčkovaní všichni tři. On, Yark... A Tilish. Ta se dnes vyjímečně nikde nepotulovala. Postávala před vchodem a s rukama založenýma na hrudi civěla kamsi do nebes. 
,,Na co zase vejráš?" zeptal se Aiden. Odpovědi se ovšem nedočkal. 
Zíral na zírající Ještěranku, a vyčkával. Na jejích mléčně bílých šupinách se odrážely paprsky zapadajícího slunce, a jen občas se jí ze rtů minul rozeklaný jazyk, aby olízl narůžovělý čumák. Úzké zorničky v modrých očích se ani nepohnuly. A jak Aiden ztrácel trpělivost, přistoupil k Tilish blíž a píchl jí prstem do hrudi. Nemusel se bát že zasáhne něco citlivého. Tilish stejně prsa neměla. Nečekal ale že dostane facku hřbetem ruky až tak rychle. Jen to mlasklo. Yark se bouřlivě rozchechtal, až se za břicho popadal. 
,,Dala jsem ti snad svolení na mě hrabat?!" ozvala se Tilish podrážděným, přesto jemným a okouzlujícím, hlasem a upravila si přiléhavou košili. Mrskla hbitým ocasem ze strany na stranu a zasyčela. 
,,Tak já tě příště praštím rovnou, aby ses probrala." utrousil s ušklíbnutím Aiden a mnul si rudý otisk dlaně na tváři. ,,Na co jsi vlastně tak zírala?" 
,,Ale to je jedno." povzdychla si Tilish a vrhla poslední zasněný pohled kamsi do nebes. Než se vrátila myšlenkami i očima na zem. ,,Tak co? Posrali jste to, nebo vám něco zaplatili?"
,,Eeeh... Mohlo to mít lepší bonusy." Aiden natáhl ruku s pěti stříbrnými vpřed. 
Tilish se mírně sklonila a do dlaně mu pohlédla. Otevřela oči dokořán a pomalu zas založila ruce na hrudi. Když se narovnala, dívala se na Aidena takovým tím pohledem, kterým jasně dávala najevo že ona byla tou, kdo měl pravdu. 
,,Ale já jsem vám to říkala. Říkala jsem vám, že práce pro toho zkurvysyna Olivera je mrzká a ubohá. A to máte ještě štěstí, že vás nezabili." Tilish vytáhla z kapsy svých kalhot kousek čehosi zabaleného v papíru, a začala to po rozbalení blaženě olizovat. 
,,Fajn. No tak příště zkusíme tvůj nápad. Spokojená? A vůbec... Pojďme se někam napít." pokrčil Aiden rameny a mávl rukou. Nevrlý, frustrovaný a vyčerpaný udával cestu. 
,,Ještě pořád se můžeme nechat nalejt do Hlídky. V Chudinský platí za čištění kanálů prej hezky." navrhnul tiše se chechtající Yark. 
,,Bych se radši zabila rovnou sama, než lízt do kanálů v Chudinský kde jsou krysy větší než kočky, a sliz co taví trubky." ucedila skrze zatnuté zuby Tilish. 

Společně zamířili do nedaleké krčmy Medvědí brloh. Tamní Trpaslík, jménem Balvan kterému podnik patřil, už je znal dobře. Pálil vlastní kořalku a měl to nejlibovější vepřový široko daleko. Naštěstí mu zatím nestihli nic dlužit. Protože prát se s Balvanem je jako mlátit hlavou do zdi. Aiden byl svědkem toho, co dokázal Trpaslík nadělat s problémovým hostem. Dnes večer tu byl ale celkem klid. Ale i přesto, že si Aiden dopřával pátý korbel piva a druhou skleničku kořalky, jeho nervy byly stále na pochodu. Pěstí praštil do Yarkova rozložitého ramene. 
,,Ty... Yarku... Co bys vůbec dělal, kdybys měl peníze?" zeptal se ho již přiopilým hlasem. 
,,Kdybych měl peníze?" zopakoval Yark a mávl ve vzduchu velikou pintou. Hluboce se zamyslel. Drbal se u toho v nakrátko ostříhaných, mastných vlasech. ,,Tě ani nevim. Ale říkal jsem si že by bylo hezký táhnout zpátky do Nakyrimu. Tydle města mě moc nebavěj. Ale hej... Já budu dělat ledacos dokud mi zaplatěj." zachechtal se a praštil Půl-Elfa do zad tak, až mu vyrazil korbel z ruky. 
Aiden se zasmál s ním a jakmile popadl dech, zase se narovnal. Tentokrát se otočil na Tilish, a okamžitě trnul hrůzou. Protože Tilish si zrovna cpala do chřtánu holuba. Jakmile si všimla, že je pozorována, ztuhla a jen koulela očima. Aiden opravdu netušil, co je víc fascinující. Jestli to, jak dokáže být Tilish občas tak... Animalistická, nebo skutečnost že v krčmě odněkud dokázala vytáhnout holuba. Skutečně moc se modlil, aby to bylo něco z ulice a ne nějaký Balvanův mazlíček. Zatvářil se strašlivě znechuceně, a nedokázal uvěřit tomu, že s ní spí v jedné místnosti. 
,,Aby fef nepofral..." zahulala Tilish a v rychlosti polkla. Vyplivla pár peříček a narovnala se zpět do plné krásy. Štíhlou rukou si přejela šupiny na hladké hlavě. ,,Mám hlad a těch tvých nuzných pět mincí nám žaludek fakt nenaplní." 
,,Dokud se nepokusíš sežrat mě, dělej si co chceš." Aiden se oklepal jak mokrý pes a zahleděl se urychleně zas jinam. ,,Ale kdybys měla peněz víc... Co bys dělala?" 
,,Pff!" Tilish se usmála a otočila se na stoličce, aby se mohla zády opřít o bar. Zahleděla se do skleničky s kořalkou. ,,Šla bych do Bílý skály v Loranii a koupila tam tu nejhonosnější vilu. Každý čtvrtý den bych pořádala banket, a každý šestý bych si dopřávala nespoutané orgie. Lidi by si moje šupiny zamilovali." 
,,To... Je fakticky DOST specifické přání." Aiden na ni vyvalil oči a musel si je promnout. Pak na ni pohlédl znovu. Tuhle Tilish znal jen velmi málo. ,,Ty? Loranie?" 
,,Ále... Je to jen přání. On i život tady není až tak špatný. I když žít ve vnitřním městě by bylo... Lepší." Mávla rukou nad hlavou a tiše se zasmála. Pak se k němu naklonila až podezřele blízko. Podíval se jí do očí a uhádl co by jí asi zajímalo. 
,,Já? Ha! Těžko říct, hele... Bylo by skvělý vyrazit na jihovýchod do Dálav. Ale tam je prej jen prérie a písek. Tak možná... Koupit nemovitost v Emeraldovém háji? Sice bych byl furt ve městě, ale mít stromy nad hlavou a zeminu pod nohama..." Aiden pohodil hlavou a uchechtl se. V porovnání se snem Tilish se ten jeho zdál být takový skromný a bledý. 
Všichni tři se ponořili do těžkého ticha, a schovávali tváře do nové várky pití. Každý ztracený ve vlastních myšlenkách. Dokud Aidenovi nezačaly docházet peníze, a nezbývalo mu než vytáhnout oněch pět stříbrných. Byla to hodně malá rezerva, která jim zaplatí tak posledních pár týdnů bydlení u paní Marinety z Dolu. Převaloval ty mince v rukou a přemýšlel. Váhal. Zvažoval. Když byl na pochybách, začal přemýšlet znovu. 
,,Víte co děláme blbě?" ozval se zničehonic Yark a s burácivým říhnutím plácnul oběma rukama do baru, až jeho kyj nadskočil a skutálel se dolů. Jeho dva společníci na něj upřeli zvědavě oči. ,,Chytáme se samejch malejch rybek. Takhle to ale nejde, že ne? Chceme peníze? Pak musíme zkusit něco fakt... Velkýho!" roztáhl paže do stran. 
,,Velkýho? A jako co? Jako že máme udělat banku? Nebo snad vykrást Nebeský palác? Rozveď to, ne?!" naléhal Aiden. Oči mu zvědavostí hořely. 
,,Dostat se do Nebeského paláce je prej překvapivě snadný. Ale dostat se ven je už absolutně nemožný." řekla s lehkostí zamyšlená Tilish, hledící do stropu a drbající se na elegantním krku. ,,Plus teda že jen úplně pošahaný debil se pokusí lézt drakům do baráku. TĚM drakům. Hmmh..." 
,,Jenže to je to, přátelíčci. Sláva a bohatství se nezískává doručováním zásilek. Potřebujeme... VELKÝ!" Yark rozpřáhl paže znovu a tentokrát tak prudce, až málem sletěl ze stoličky. 
Hned po jeho slovech se vzduchem začal nést hluboký a hřmotný smích Balvana. Zatímco čekal na další objednávku, leštil hadrem skleničky. Trpaslík měl občas nepříjemný zvyk někde být, aniž by si ho kdokoliv všimnul. V jeho pohledu ale bylo zcela patrně znát, že skupina jako ta Aidenova není první, a nebude ani náhodou poslední, která probírala u jeho baru smělé a velkolepé plány. Nahnul se k nim a hodil si hadr přes svalnaté rameno. 
,,Pánové... A slečno... Vysmál bych se vám do xichtů, jaký jste blázni a poslal bych vás spát. Ale jste sympaťáci. Takže vám možná dám dobrej tip, kde začít s tím, co by mohlo bejt... Velký." mluvil Balvan spiklenecky tišším tónem, zatímco si mezi prsty kroutil jeden konec kníru. Načež se zas narovnal a zamrkal. 
,,Nu dobrá, Balvane. Ale to bude určitě něco stát, že jo?" Aiden se k němu nahnul blíž a opřel se o bar lokty. Netrpělivě klepajíc zatnutou pěstí o dřevěnou desku. Díval se Trpaslíku do očí, ale měl pocit jako kdyby hleděl do chřtánu hory. 
,,Zas tak super významná informace to neni. Ale je to jeden starej, známej kterýmu vděčím za příspěvek na založení hospody. Nech mi tu těch pět stříbrnejch, synku." Balvan se široce ušklíbl a položil před Aidena skleničku s kořalkou. Na účet podniku. 

Posel do města ohně a kovu

Úpatí hory Dol-Golrod v těchto časech připomínalo kus plesnivějícího sýra provrtaného červy. Z puklin a mnoha otvorů se k nebi natahovaly krátké komíny, z nichž se řinula mračna páchnoucí po chemikáliích a po pálícím se uhlí. Trpaslíci, žijící uvnitř, byli právem považováni za elitu ve vývoji technologií. Ale jejich okolí za to platilo strašlivou cenu. Vanara se rozhlédla, a jejím tělem projel mráz tak silný, až se jí naježilo peří. Jižně, kam až oko dohlédlo, se roztahovaly mokřady plné slizké, černé vody. Na mnoha malých ostrůvcích sice rostly stromy. Ale ty byly nyní holé a úplně mrtvé. Přežít tam mohly snad jen noční můry. Neklidně zaklapala zobákem, načež složila šedá a okrová křídla na zádech zatímco si rukama přitahovala modrý plášť více k tělu. Útěchu hledala v tisknutí Isharonina slunce, jež se jí houpalo na krku na zlatém řetězu. 
,,Jojo. Černý vody. Těm bažinám se zdravá hlava vyhejbá." prohlásil plukovník Mart, a vyklepal si fajfku o hrudní plát. Jen aby ji mohl naládovat znovu. Rudé a černé barvy naznačovaly že je z pluku speciálního zaměření. Na špinavé, zarůstající tváři měl stoický výraz. Ten se ale změnil, když zaslechl táhlé pískání po kterém se ozvalo strašlivé zaburácení. ,,Aha?! To nebyla šestipalcovka. To bylo něco masivnějšího." 
,,A co že to mělo býti? Bitva? Kouzlo?" zeptala se Vanara a otáčela hlavou do všech možných stran, vydávajíce neklidné, houkavé zvuky. 
,,Testovací území." odpověděl plukovník Mart naprosto klidně. 
,,Prosím?" Vanara natočila hlavu nechápavě do strany. 
,,Řikám! Testovací území. Přece nebudou pálit tam dole. Dyť by se zasypali." Mart svá slova specifikoval a mávl naprázdno rukou. 
Vanara nad tím zkoušela přemýšlet, a párkrát i otevřela zobák že by kladla další otázky. Ale pak to raději nechala být. Měla jakési tušení, že by se jí moc přesnějších odpovědí stejnak nedostalo. Zavřela oči a snažila se ignorovat štiplavý vzduch, který ji pálil v plicích. Určité vysvobození přišlo v okamžiku, kdy plukovník Mart hvízdl a uháněl do nedaleké šachty. Tam se o Vanaru začala pokoušet panická ataka, protože ve stísněných prostorách byla opravdu hodně nesvá. Přešlapovala z nohy na nohu a klepala do podlahy svými okovanými pařáty. Musela se donutit aby vstoupila do kabiny výtahu, který se posléze s hrůzou nahánějícím kodrcáním rozjel kamsi dolů. Proklínala tyhle Trpasličí rozmary a nechápala, proč prostě nemohla jít hlavní městskou bránou. Dost záviděla, že plukovník Mart se zdál být naopak klidný jako balvan. Tenhle Trpaslík si tuhle cestu nejspíše projel už tolikrát... 
Jak cesta níž pokračovala, zjišťovala že ztrácí pojem o čase. Nedokázala určit, zda-li cestují minuty nebo už celou hodinu. Netrpělivě klepala jedním drápem do podlahy a prsty zatínala do vlastních paží. Až náhle kabinu konečně zalilo oslnivé světlo. Na malý okamžik byla jako slepá. Ale pak si její oči navykly a ona hltala výhled na rozlehlou halu, největší jakou kdy snad viděla, plnou výhní, kováren a vysokých pecí. Bylo to strašlivé horko a dusno. Rachot řetězů se mísil s bušením kladiv. Fascinovaně hleděla na samohyby v různých stavech rozložení. Na odlité hlavně děl zavěšených na hácích. Tohle pro ni byl hodně jiný svět.
Z fascinace ji vytrhlo až zarachocení kabiny za zády. Sotva se ohlédla, spatřila plukovníka jak se vrací zpátky na povrch. 
,,Hej!" vykřikla poplašeně, ale bylo pozdě. Frustrovaně zaklapala zobákem a zakoulela očima. ,,Zatracení podzemšťané." utrousila tiše a smířila se s tím, že bude muset najít adresáta svépomocí. 
Rozhlédla se zmateně po okolí, a možná snad byla raději že se jí nikdo nevěnuje. Zdejší Trpaslíci pracovali tvrdě a s plným nasazením. Rušit je by mohlo znamenat problémy. Vydala se po dobře zvýrazněném chodníku napříč pracovišti a ze zvědavosti kroutila hlavou do všech směrů. Vždy byla zvědavá, odkud se mechaničtí golemové vlastně berou. Netušila že se až tak precizně skládají po částech. Píchlo jí však bolestivě u srdce, když si musela připomenout že se dívá na stroje války. 
Možná je lepší, že se mnou princezna Isaia neputovala. Tohle by se jí nelíbilo. Pomyslela si v duchu a odhrnula si plášť z ramen. Bylo tu jako v pekle. Ačkoliv už se tu necítila stísněně, stejně se těšila zpátky na otevřenou oblohu. Podzemí není nic pro Pterany. 
Zastavila se na rozcestí a pohlédla na rovnou a vyklizenou plošinu. Ohromil ji doslova obří a masivně vyhlížející golem. Pancéřovaný titán, veliký jako dvoupatrová budova. Za ohlušujícího pískání vypustil oblaka bílé páry, a dal se do těžkopádného pochodu. Když ji míjel, cítila jak strašlivě se pod každým jeho krokem chvěje podlaha. Do tváře ji praštil žár kotlů uvnitř, a takhle zblízka mohla vidět velikánská, klapající ozubená kola. Pracující písty a temný olej odkapávající ze škvír. Na tohle bude asi zapomínat jen stěží. 
Náhle se polekala, když někde začal zběsile řinčet zvon. Zaslechla výkřiky a zvuky připomínající boj. Přicházelo to právě z plošiny. Na nic nečekala a obratně se rozběhla vpřed. 

<---------------------------------->

Mezi rozložitými krabicemi a důlními vozíky napočítala tři Trpaslíky. Byl mezi nimi i Rudý princ. A proti nim... Minimálně dvanáct, třináct menších strojů humanoidního vzezření. Kostlivci z kovu navlečení do robustních zbrojí. Vznesla se do vzduchu a ostrým výpadem ťala jedním ze spárů. Okovanými drápy otevřela jeden ze samohybů jako plechovku. Na zem se začaly sypat úlomky a rozlámaná kolečka. Naneštěstí na sebe upoutala pozornost. Dva další stroje se proti ní agresivně rozběhli. Odrazila se a mocným mávnutím křídel zamířila za okraj plošiny. Koutkem oka zpozorovala jak stroje bez jakéhokoliv pudu sebezáchovy skáčou, a... Jeden jí vyrval hrst ocasních per. S bolestivým vřísknutím udělala otočku a sledovala jak se oba stroje řítí kamsi do hlubin, a jak se rozbíjí o kameny. Byla zděšená. 
Ani nepřemýšleli. Prostě viděli cíl a šli po něm. Mihlo se jí hlavou. Rychle se ale dala dohromady a střemhlav zaútočila podruhé. Naletěla na další ze strojů a srazila jej tvrdě na podlahu. Zatnula do něj drápy obou nohou. Ačkoliv neměla tušení kde mají slabá místa. Normální žijící tvor by byl dávno mrtev. Ne však tento protivník. Tloukl Vanaru do končetin tak dlouho, dokud z něj nevyprchal všechen olej. V momentu zaujetí chybovala, protože až pozdě spatřila ruku, která se jako kobra natahovala po jejím hrdle. Studené prsty se však nehybně zastavily jen kousíček od jejího hrdla. Vydechla a s naprázdno otevřeným zobákem hleděla, jak princ Laif zezadu rve holou rukou ze samohybu jeho drahokamové jádro, čímž jí zároveň možná i zachránil život. 
,,U zasraných hvězd!" zaklel hněvivě Laif a odhodil jádro samohybu do rokle. Ignorujíc přítomnost Vanary. 
,,Netuším kde se vyskytla chyba, milorde! Asi špatně vyřezané jádro. Možná Zřídlo, v němž se nabíjelo, bylo zkažené." mluvil urychleně honosně oděný Trpasličí řemeslník a otíral si rukávem z čela pot. Tím samým rukávem pak otíral hlavici pracovního kladiva. 
,,Chyba, chyba... Nestalo by se to, Akame, kdybys mě kurva poslouchal!" zařval z plných plic Laif a stanul nad Trpaslíkem jako hora hněvu. Přiložil si ukazováčky ke koutkům rtů. ,,Podívej se na má ústa, a poslouchej, ty palice pitomá. Nepotřebuji, aby ti golemové uměli myslet. Já je nepotřebuji lepší! Potřebuji je E-FEK-TIV-NÍ! Spolehlivé. Nenáročné. Aby je uměl opravit i pěšák v poli."
,,Dobrá, dobrá. Dobrá! Uděláme nějaké úpravy." hanbou zrudlý Akam vytáhl notes a začal tužkou urychleně škrtat spoustu řádek. Pár papírů vytrhl a zmuchlal. Zapisoval si do písmene nové příkazy. ,,Tohle holt vyřadíme úplně. Tohle vymažeme... Snažíme se dělat mistrovskou práci."
,,Tvá mistrovská práce nebude chodit po univerzitách a po chodnících noblesních čtvrtí. Bude se brodit sračkami a bahnem. Vyser se na okázalost a drama!" Laif máchl pažemi do vzduchu a zajel si prsty do zplihlých, rudých vlasů. Frustrovaně práskl dračím ocasem o podlahu, až kostěná čepel na špičce vykřesala jiskry, a zavrčel jak týrané zvíře. Byl z tohohle handrkování už vážně unavený. 
,,Uhm... Princi Laife." ozvala se Vanara, a jen ztěžka odtrhla pohled od znehybnělého stroje před sebou. Vidět vyhasínající oči něčeho neživého pro ni byla novinka. 
,,Žádné další experimenty. Není na ně prostor, Akame. Tuhle řadu roztav. Začni znovu." Laif mávl rázně paží a vložil si do úst cigaretu, kterou si žhnoucím palcem zapálil. 
,,Roztavit celou sérii? Jste si skutečně jistý? Mohli bychom ještě využít... Třeba..." Akam stáhl rty do úzké linky. 
Vanara začala být netrpělivá. ,,Princi Laife!" 
,,Co je?!" vyštěkl Laif a prudce se otočil. Konečně ale začal brát na vědomí, že tu nějaká sova existuje. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, a zase cigaretu vyplivl. Vidět tu paladina z Isharonina chrámu bylo... Nezvyklé. 
,,Paladin Vanara. Pteran ve službách Isharon, a momentálně pravá ruka princezny Isaii." provedla hlubokou úklonu, při níž roztáhla křídla do plné šíře. Jakmile se narovnala, zas je složila na zádech. Natáhla paži s dopisem mezi prsty. ,,Nesu psaní. Do vašich rukou osobně. Přímo od Ní."
,,Hmm... A proč má sestra nedorazila osobně?" zavrčel tiše Laif a roztrhl dopis zuby. Ihned se začetl do jeho řádek. Hněvivý výraz povolil. Načež nadzvedl obočí. Pak se zatvářil zas zadumaně. Až nakonec hodil hlavou dozadu a zhluboka, frustrovaně zachrčel. 
,,Provádí... Inu... Přípravy. Na Váš specifický..." 
,,Den kolektivního utrpení. Samozřejmě." přikývl Laif a chvíli dopis obracel v rukou.
Oficiálně se to nazývalo Den soudružnosti. Nebo tak nějak. Byl to jeden konkrétní den, během kterého se sešli všichni Čtyři, a většinou se podnikaly nějaké společné aktivity. Jeden celý den v přítomnosti všech jeho sourozenců, jehož účelem byla familiérní pospolitost a relax. I když slovíčko relax zde bylo hodně odlehčené, protože být na jednom místě s Kaelasem a se Zitrem, to zahrnovalo absolutně cokoliv. Jen ne relax. Účast byla povinná. V životě a nejspíš dost možná i po smrti. Pro Laifa to většinou byl den promrhaných hodin, které by jinak mohl strávit prací. Bojem. Nebo napravováním nepořádku v dokumentaci jistých Trpaslíků. Složil dopis a zasunul si ho do náprsní kapsy. 
,,A já už úspěšně zapomněl, že se to koná. Zatraceně! Tak snad příště." povzdychl si a pokynem ruky dal najevo Akamovi, že tady se skončilo. 
,,Hádám, že právě proto vám lady Isaia posílá psaní. Asi předpokládala že..." Vanara se zasekla, a při pohledu do princových očí si byla jistá, že nedopovědět je ta správná možnost. Rychle se ohlédla jinam a nervózně houkla. 
,,Mimochodem... Fajn výpady. Ale příště protivníka studuj až bude mrtvý." poznamenal Laif zatímco společně s ní mířil k tunelům, vedoucími ven utajenými oklikami. 

Když stanuli na úpatí hory, nacházeli se více západně. Vzduch tu byl čerstvější a výhledy rozhodně hezčí než na jihu. S unaveným povzdychnutím si protáhnul kosti a zatímco si zapaloval další cigaretu, bylo mu divné, že Vanara jen stojí a zírá. Na něj. Podrážděně zavrčel mezi zuby a zvedl k ní hlavu. Očekával že poletí pryč. Pozvedl obočí a natáhl ruku k nebi. 
,,No? Zprávu jsi předala. Můžeš plachtit." zakroutil nevěřícně hlavou. 
,,Milorde... Nejsem tenhle typ sovy." Vanara se načepýřila. Uražená a dotčená. Tiše štěbetala. ,,A navíc bylo psáno, že vás mám doprovázet. Princezna chce mít absolutní jistotu, že nezapomenete. Znovu. Je to na spodním řádku."
Laif popotáhl dlouze z cigarety a zas vytáhl dopis z náprsní kapsy. V první chvíli si myslel, že Vanara si vymýšlí. Ale dopis měl Isainu oficiální pečeť. A když jej znovu četl, skutečně nalezl slova, která přehlédl. Tam na konci. Isaia uměla být i v psaní skvěle pasivně agresivní. S hlubokým a těžkým povzdychnutím si přiložil dva prsty na kořen nosu.
,,No do prdele... Jaké mám štěstí." zaklel polohlasně a smířil se s tím, že po několik následujících dní se Vanary nezbaví. Pozvedl k ní ukazováček. V jasně varovném tónu. ,,V tom případě ale dávej pozor na to, v jakém množství ke mě budeš hrnout připomínky. Jinak... Tě oškubu jako kuře." s pobaveným ušklíbnutím se odvrátil. 
A zatímco Vanara zaraženě jeho slova zpracovávala, než vzlétla zpátky na nebesa bez jakýchkoliv omezení, Laif se vydal pěšmo na sever. Do Gryffího vrchu, odkud už snadno sežene nějaký povoz do hlavního města.