Úpatí hory Dol-Golrod v těchto časech připomínalo kus plesnivějícího sýra provrtaného červy. Z puklin a mnoha otvorů se k nebi natahovaly krátké komíny, z nichž se řinula mračna páchnoucí po chemikáliích a po pálícím se uhlí. Trpaslíci, žijící uvnitř, byli právem považováni za elitu ve vývoji technologií. Ale jejich okolí za to platilo strašlivou cenu. Vanara se rozhlédla, a jejím tělem projel mráz tak silný, až se jí naježilo peří. Jižně, kam až oko dohlédlo, se roztahovaly mokřady plné slizké, černé vody. Na mnoha malých ostrůvcích sice rostly stromy. Ale ty byly nyní holé a úplně mrtvé. Přežít tam mohly snad jen noční můry. Neklidně zaklapala zobákem, načež složila šedá a okrová křídla na zádech zatímco si rukama přitahovala modrý plášť více k tělu. Útěchu hledala v tisknutí Isharonina slunce, jež se jí houpalo na krku na zlatém řetězu.
,,Jojo. Černý vody. Těm bažinám se zdravá hlava vyhejbá." prohlásil plukovník Mart, a vyklepal si fajfku o hrudní plát. Jen aby ji mohl naládovat znovu. Rudé a černé barvy naznačovaly že je z pluku speciálního zaměření. Na špinavé, zarůstající tváři měl stoický výraz. Ten se ale změnil, když zaslechl táhlé pískání po kterém se ozvalo strašlivé zaburácení. ,,Aha?! To nebyla šestipalcovka. To bylo něco masivnějšího."
,,A co že to mělo býti? Bitva? Kouzlo?" zeptala se Vanara a otáčela hlavou do všech možných stran, vydávajíce neklidné, houkavé zvuky.
,,Testovací území." odpověděl plukovník Mart naprosto klidně.
,,Prosím?" Vanara natočila hlavu nechápavě do strany.
,,Řikám! Testovací území. Přece nebudou pálit tam dole. Dyť by se zasypali." Mart svá slova specifikoval a mávl naprázdno rukou.
Vanara nad tím zkoušela přemýšlet, a párkrát i otevřela zobák že by kladla další otázky. Ale pak to raději nechala být. Měla jakési tušení, že by se jí moc přesnějších odpovědí stejnak nedostalo. Zavřela oči a snažila se ignorovat štiplavý vzduch, který ji pálil v plicích. Určité vysvobození přišlo v okamžiku, kdy plukovník Mart hvízdl a uháněl do nedaleké šachty. Tam se o Vanaru začala pokoušet panická ataka, protože ve stísněných prostorách byla opravdu hodně nesvá. Přešlapovala z nohy na nohu a klepala do podlahy svými okovanými pařáty. Musela se donutit aby vstoupila do kabiny výtahu, který se posléze s hrůzou nahánějícím kodrcáním rozjel kamsi dolů. Proklínala tyhle Trpasličí rozmary a nechápala, proč prostě nemohla jít hlavní městskou bránou. Dost záviděla, že plukovník Mart se zdál být naopak klidný jako balvan. Tenhle Trpaslík si tuhle cestu nejspíše projel už tolikrát...
Jak cesta níž pokračovala, zjišťovala že ztrácí pojem o čase. Nedokázala určit, zda-li cestují minuty nebo už celou hodinu. Netrpělivě klepala jedním drápem do podlahy a prsty zatínala do vlastních paží. Až náhle kabinu konečně zalilo oslnivé světlo. Na malý okamžik byla jako slepá. Ale pak si její oči navykly a ona hltala výhled na rozlehlou halu, největší jakou kdy snad viděla, plnou výhní, kováren a vysokých pecí. Bylo to strašlivé horko a dusno. Rachot řetězů se mísil s bušením kladiv. Fascinovaně hleděla na samohyby v různých stavech rozložení. Na odlité hlavně děl zavěšených na hácích. Tohle pro ni byl hodně jiný svět.
Z fascinace ji vytrhlo až zarachocení kabiny za zády. Sotva se ohlédla, spatřila plukovníka jak se vrací zpátky na povrch.
,,Hej!" vykřikla poplašeně, ale bylo pozdě. Frustrovaně zaklapala zobákem a zakoulela očima. ,,Zatracení podzemšťané." utrousila tiše a smířila se s tím, že bude muset najít adresáta svépomocí.
Rozhlédla se zmateně po okolí, a možná snad byla raději že se jí nikdo nevěnuje. Zdejší Trpaslíci pracovali tvrdě a s plným nasazením. Rušit je by mohlo znamenat problémy. Vydala se po dobře zvýrazněném chodníku napříč pracovišti a ze zvědavosti kroutila hlavou do všech směrů. Vždy byla zvědavá, odkud se mechaničtí golemové vlastně berou. Netušila že se až tak precizně skládají po částech. Píchlo jí však bolestivě u srdce, když si musela připomenout že se dívá na stroje války.
Možná je lepší, že se mnou princezna Isaia neputovala. Tohle by se jí nelíbilo. Pomyslela si v duchu a odhrnula si plášť z ramen. Bylo tu jako v pekle. Ačkoliv už se tu necítila stísněně, stejně se těšila zpátky na otevřenou oblohu. Podzemí není nic pro Pterany.
Zastavila se na rozcestí a pohlédla na rovnou a vyklizenou plošinu. Ohromil ji doslova obří a masivně vyhlížející golem. Pancéřovaný titán, veliký jako dvoupatrová budova. Za ohlušujícího pískání vypustil oblaka bílé páry, a dal se do těžkopádného pochodu. Když ji míjel, cítila jak strašlivě se pod každým jeho krokem chvěje podlaha. Do tváře ji praštil žár kotlů uvnitř, a takhle zblízka mohla vidět velikánská, klapající ozubená kola. Pracující písty a temný olej odkapávající ze škvír. Na tohle bude asi zapomínat jen stěží.
Náhle se polekala, když někde začal zběsile řinčet zvon. Zaslechla výkřiky a zvuky připomínající boj. Přicházelo to právě z plošiny. Na nic nečekala a obratně se rozběhla vpřed.
Ani nepřemýšleli. Prostě viděli cíl a šli po něm. Mihlo se jí hlavou. Rychle se ale dala dohromady a střemhlav zaútočila podruhé. Naletěla na další ze strojů a srazila jej tvrdě na podlahu. Zatnula do něj drápy obou nohou. Ačkoliv neměla tušení kde mají slabá místa. Normální žijící tvor by byl dávno mrtev. Ne však tento protivník. Tloukl Vanaru do končetin tak dlouho, dokud z něj nevyprchal všechen olej. V momentu zaujetí chybovala, protože až pozdě spatřila ruku, která se jako kobra natahovala po jejím hrdle. Studené prsty se však nehybně zastavily jen kousíček od jejího hrdla. Vydechla a s naprázdno otevřeným zobákem hleděla, jak princ Laif zezadu rve holou rukou ze samohybu jeho drahokamové jádro, čímž jí zároveň možná i zachránil život.
,,U zasraných hvězd!" zaklel hněvivě Laif a odhodil jádro samohybu do rokle. Ignorujíc přítomnost Vanary.
,,Netuším kde se vyskytla chyba, milorde! Asi špatně vyřezané jádro. Možná Zřídlo, v němž se nabíjelo, bylo zkažené." mluvil urychleně honosně oděný Trpasličí řemeslník a otíral si rukávem z čela pot. Tím samým rukávem pak otíral hlavici pracovního kladiva.
,,Chyba, chyba... Nestalo by se to, Akame, kdybys mě kurva poslouchal!" zařval z plných plic Laif a stanul nad Trpaslíkem jako hora hněvu. Přiložil si ukazováčky ke koutkům rtů. ,,Podívej se na má ústa, a poslouchej, ty palice pitomá. Nepotřebuji, aby ti golemové uměli myslet. Já je nepotřebuji lepší! Potřebuji je E-FEK-TIV-NÍ! Spolehlivé. Nenáročné. Aby je uměl opravit i pěšák v poli."
,,Dobrá, dobrá. Dobrá! Uděláme nějaké úpravy." hanbou zrudlý Akam vytáhl notes a začal tužkou urychleně škrtat spoustu řádek. Pár papírů vytrhl a zmuchlal. Zapisoval si do písmene nové příkazy. ,,Tohle holt vyřadíme úplně. Tohle vymažeme... Snažíme se dělat mistrovskou práci."
,,Tvá mistrovská práce nebude chodit po univerzitách a po chodnících noblesních čtvrtí. Bude se brodit sračkami a bahnem. Vyser se na okázalost a drama!" Laif máchl pažemi do vzduchu a zajel si prsty do zplihlých, rudých vlasů. Frustrovaně práskl dračím ocasem o podlahu, až kostěná čepel na špičce vykřesala jiskry, a zavrčel jak týrané zvíře. Byl z tohohle handrkování už vážně unavený.
,,Uhm... Princi Laife." ozvala se Vanara, a jen ztěžka odtrhla pohled od znehybnělého stroje před sebou. Vidět vyhasínající oči něčeho neživého pro ni byla novinka.
,,Žádné další experimenty. Není na ně prostor, Akame. Tuhle řadu roztav. Začni znovu." Laif mávl rázně paží a vložil si do úst cigaretu, kterou si žhnoucím palcem zapálil.
,,Roztavit celou sérii? Jste si skutečně jistý? Mohli bychom ještě využít... Třeba..." Akam stáhl rty do úzké linky.
Vanara začala být netrpělivá. ,,Princi Laife!"
,,Co je?!" vyštěkl Laif a prudce se otočil. Konečně ale začal brát na vědomí, že tu nějaká sova existuje. Prohlédl si ji od hlavy až k patě, a zase cigaretu vyplivl. Vidět tu paladina z Isharonina chrámu bylo... Nezvyklé.
,,Paladin Vanara. Pteran ve službách Isharon, a momentálně pravá ruka princezny Isaii." provedla hlubokou úklonu, při níž roztáhla křídla do plné šíře. Jakmile se narovnala, zas je složila na zádech. Natáhla paži s dopisem mezi prsty. ,,Nesu psaní. Do vašich rukou osobně. Přímo od Ní."
,,Hmm... A proč má sestra nedorazila osobně?" zavrčel tiše Laif a roztrhl dopis zuby. Ihned se začetl do jeho řádek. Hněvivý výraz povolil. Načež nadzvedl obočí. Pak se zatvářil zas zadumaně. Až nakonec hodil hlavou dozadu a zhluboka, frustrovaně zachrčel.
,,Provádí... Inu... Přípravy. Na Váš specifický..."
,,Den kolektivního utrpení. Samozřejmě." přikývl Laif a chvíli dopis obracel v rukou.
Oficiálně se to nazývalo Den soudružnosti. Nebo tak nějak. Byl to jeden konkrétní den, během kterého se sešli všichni Čtyři, a většinou se podnikaly nějaké společné aktivity. Jeden celý den v přítomnosti všech jeho sourozenců, jehož účelem byla familiérní pospolitost a relax. I když slovíčko relax zde bylo hodně odlehčené, protože být na jednom místě s Kaelasem a se Zitrem, to zahrnovalo absolutně cokoliv. Jen ne relax. Účast byla povinná. V životě a nejspíš dost možná i po smrti. Pro Laifa to většinou byl den promrhaných hodin, které by jinak mohl strávit prací. Bojem. Nebo napravováním nepořádku v dokumentaci jistých Trpaslíků. Složil dopis a zasunul si ho do náprsní kapsy.
,,A já už úspěšně zapomněl, že se to koná. Zatraceně! Tak snad příště." povzdychl si a pokynem ruky dal najevo Akamovi, že tady se skončilo.
,,Hádám, že právě proto vám lady Isaia posílá psaní. Asi předpokládala že..." Vanara se zasekla, a při pohledu do princových očí si byla jistá, že nedopovědět je ta správná možnost. Rychle se ohlédla jinam a nervózně houkla.
,,Mimochodem... Fajn výpady. Ale příště protivníka studuj až bude mrtvý." poznamenal Laif zatímco společně s ní mířil k tunelům, vedoucími ven utajenými oklikami.
Když stanuli na úpatí hory, nacházeli se více západně. Vzduch tu byl čerstvější a výhledy rozhodně hezčí než na jihu. S unaveným povzdychnutím si protáhnul kosti a zatímco si zapaloval další cigaretu, bylo mu divné, že Vanara jen stojí a zírá. Na něj. Podrážděně zavrčel mezi zuby a zvedl k ní hlavu. Očekával že poletí pryč. Pozvedl obočí a natáhl ruku k nebi.
,,No? Zprávu jsi předala. Můžeš plachtit." zakroutil nevěřícně hlavou.
,,Milorde... Nejsem tenhle typ sovy." Vanara se načepýřila. Uražená a dotčená. Tiše štěbetala. ,,A navíc bylo psáno, že vás mám doprovázet. Princezna chce mít absolutní jistotu, že nezapomenete. Znovu. Je to na spodním řádku."
Laif popotáhl dlouze z cigarety a zas vytáhl dopis z náprsní kapsy. V první chvíli si myslel, že Vanara si vymýšlí. Ale dopis měl Isainu oficiální pečeť. A když jej znovu četl, skutečně nalezl slova, která přehlédl. Tam na konci. Isaia uměla být i v psaní skvěle pasivně agresivní. S hlubokým a těžkým povzdychnutím si přiložil dva prsty na kořen nosu.
,,No do prdele... Jaké mám štěstí." zaklel polohlasně a smířil se s tím, že po několik následujících dní se Vanary nezbaví. Pozvedl k ní ukazováček. V jasně varovném tónu. ,,V tom případě ale dávej pozor na to, v jakém množství ke mě budeš hrnout připomínky. Jinak... Tě oškubu jako kuře." s pobaveným ušklíbnutím se odvrátil.
A zatímco Vanara zaraženě jeho slova zpracovávala, než vzlétla zpátky na nebesa bez jakýchkoliv omezení, Laif se vydal pěšmo na sever. Do Gryffího vrchu, odkud už snadno sežene nějaký povoz do hlavního města.
Žádné komentáře:
Okomentovat